Ivo Šebestík hledá hlavní motivy kontroverzní cesty předsedy českého Senátu Miloše Vystrčila.
Je to vcelku prosté. Miloš Vystrčil vstoupil v roce 1991 do ODS. Nejprve a velmi dlouho (asi deset let) se pohyboval výhradně jen v komunální rovině malebného města Telče. Deset dlouhých let za hranice Telče pověst páně Vystrčilova nepronikla. Koncem roku 2000 se Miloš Vystrčil stal zastupitelem kraje Vysočina a o čtyři léta později, na dobu stejně dlouhou hejtmanem tohoto kraje. Pověst Vystrčilova tedy dosáhla až do Jihlavy. Zbývající část republiky, dosti značná, ovšem o existenci tohoto člověka v politice neměla ani zdání.
Jak vidíme nyní, škoda to nebyla. Jakmile vyprchal mandát hejtmanský, byl Miloš Vystrčil vystrčen do obvyklého skladiště přebytečných politiků, tedy do Senátu Parlamentu ČR, kde v tomto smutném depozitáři neužitečnosti prodlel stranou vší pozornosti médií (nikoliv však prachu) dlouhých deset let. Ani po tento čas nepronikala tedy pověst o Miloši Vystrčilovi za hranice těsného území, v tomto případě zdí Valdštejnského paláce v Praze. Až ve chvíli, kdy 19. února letošního roku vystřídal ve funkci předsedy této navýsost neužitečné instituce zesnulého spolustraníka, Jaroslava Kuberu.
V zájmu objektivity nutno dodat, že Miloš Vystrčil byl též od ledna 2014 místopředsedou Občanské demokratické strany, kde svými pětapadesáti odstíny šedi výtečně doplňoval stejně zbarveného předsedu Fialu.
Zůstává jen záhadou, zda tchajwanský meč, jenž vypadl z rukou umírajícímu Kuberovi, zvedl Vystrčil sám od sebe, nebo mu jej někdo podal ze země. Dost možná si třicet let v politice působící neviditelný Vystrčil uvědomil, že provokativní cesta na Tchaj-wan jej může konečně po tak dlouhé době ve stínu vynést na světlo, byť to světlo bude jen zábleskem dohasínající žárovky. Nebo dlouhým působením na okraji politického spektra a pod vlivem silného vyzařování jistých pražských kruhů dospěl i on k podivné formě selektivního mesianismu, jež zachvátila již mnohé jeho neúspěšné (a národu nijak prospěšné) kolegy v oboru prosazování potřeb velkého západního kapitálu.
Jinými slovy, Vystrčil se dost možná skutečně cítí být poslem demokracie a svobody. A stejně jako Johanka z Arku i on možná slyšel hlasy, jež pravily: „Tys, Vystrčile, vyvolen. Jeď na Tchaj-wan!“ Vystrčilovu tchajwanskou provokaci Číny by možná i bylo možno brát jako čin spravedlnosti, práva, svobody a demokracie, tedy jako čin hrdinný. Ovšem pouze pod jednou podmínkou. Kdyby totiž této lekci Číně (která si z ní ovšem nic nedělá, jen si ji bude pamatovat ke škodě ČR) předcházela přibližně stovka lekcí udělených panem Vystrčilem Spojeným státům! Ty totiž toho stačily napáchat za posledních třicet let, tedy za dobu, kdy se Vystrčil vznáší neviditelně v české politice, nepočítaně!
Člověk, který je zachvácen horečkou touhy napravovat svět, by měl totiž začít tam, kde je na tom morálka světa daleko nejhůř. Stejně tak lidé, kteří napravují nerovnosti v oboru obtížně definovatelných pohlaví, by udělali tisíckrát lépe, kdyby se zaměřili na odbourávání nerovností sociálních, tedy v prvé řadě příjmových a majetkových. Ale tohle Vystrčil a jemu podobní lidé v politice a médiích ani zdaleka nedělají. Nic z toho, nic opravdu užitečného. Jejich právo, spravedlnost, humanita, čest, svoboda a pravda mají charakter extrémně selektivního výběru. A ten je ještě ke všemu zlému volen tak, že nejenom že nenapravuje skutečné zlořády současného světa, ale naopak je pomáhá ještě posilovat. Podpora Spojených států amerických v jejich nečestném souboji s Čínou znamená vtahování České republiky do úplně cizí a mimořádně nebezpečné války, což je akt natolik hloupý, že sláva, ve kterou Vystrčil doufá, bude kratší, než záblesk světla na majáku.
Vystrčil je tak skutečný kamikadze. Poslouží cizí mocnosti v boji s jinou cizí mocností, vyslouží s od ní pochvalu (což se už stalo), zostudí Českou republiku odérem lokajství v zahraničí, nejenom v Číně, a doma po návratu z Tchaj-wanu upadne zpět do tradiční bezvýrazné šedi vedle stejně šedivého předsedy Petra Fialy (ještě že má tato frakce šedivých v ODS dobře již vybarveného Novotného z Řeporyjí!). Dějiny se po něm slehnou, jako se to již stalo velmi mnoha českým politikům, kteří neobjevili nic, čím by se zapsali do dějin své země a národa opravdu zlatým písmem. Bylo by lépe, kdyby nepsali vůbec.