Michael Kroh ve svém článku rozebírá předvolební situaci v české politice, která čelí řadě zásadních otázek.

Blíží se volby. A i když nejsou z hlediska dalšího směřování republiky tak významné, mohou být ukazatelem změn na naší politické scéně. Paradoxně jsou důležitější volby do Senátu, kde se v posledním období v důsledku lhostejnosti levicových voličů usadili ve větším počtu extrémní liberálové a spolu s pravicí vytvořili faktické druhé politické centrum ve státě. Výsledkem je současná cesta předsedy Vystrčila na Tchaj-wan přes nesouhlas ostatních nejvyšších ústavních činitelů i Ministerstva zahraničních věcí. Podnikatelská mise na ostrov, který je formálně součástí Čínské lidové republiky, se mohla uspořádat zcela jinak, bez politického humbuku a teatrálních gest. Ostatně obchody s tímto kusem Asie se relativně úspěšně rozvíjejí už 30 let, aniž by to komukoli vadilo. Organizátory této kontroverzní cesty lze podezírat, že jim ani tak nešlo o její zahraničně politický a ekonomický dopad, ale o získání popularity u nás doma. Projev, který Vystrčil pronesl na univerzitě v Tchaj-peji, nebyl ani tak určen uším nepříliš informovaných přítomných studentů, ale domácí veřejnosti. Podlézání spolku Milion chvilek pro demokracii, o kterém převážná většina přítomných neměla ani tušení, je toho jasným důkazem a potvrzují to zcela bez obalu i mnozí komentátoři.

Počínání party senátorů a pražských komunálních politiků je typickým projevem krajního mezinárodně politického idealismu, který preferuje prosazování „hodnot“ bez ohledu na zájmy. Protipól, kterým je tzv. realismus, není rovněž bezhodnotový, není to bezbřehý oportunismus, ale prvořadé jsou národní zájmy. Kromě toho, většina senátorů se rekrutuje z komunální sféry, kde byli úspěšnými starosty či hejtmany, což ale neznamená, že by byli automaticky vhodní pro mezinárodní politiku. Počínají si jako slon v porcelánu a mohou natropit víc škody než užitku. V současné napjaté mezinárodní situaci také nechtěně působí v roli obětních beránků, kteří jsou postrkáváni do postojů a pozic, na které si realističtí pragmatici ze spřátelených mocností netroufnou.

Letošní volby jako generálka na ty příští, parlamentní

Na rozdíl od voleb do senátu, které buď ukončí příval pravičáků a liberálů do druhé komory parlamentu nebo jej dovrší náhradou odcházejících sociálních demokratů, krajské volby žádné velké zemětřesení nepřinesou. Stávající koalice i opozice si již vyzkoušely vládnutí v krajích a umějí spravovat region. Bude to proto rovnocenný volební boj, který ovšem základní směřování krajů nezmění, ať je již vyhraje kdokoli.

Podzimní volby budou v každém případě jakousi generálkou na ty celostátní, plánované na příští rok. V té době již snad nebude vládnout covid-19, a tak bude vhodnější předvolební atmosféra, ve které se budou řešit klíčové politické otázky, a ne nošení roušek. V následujícím pokusu o analýzu proto viry pokud možno vytknu před závorku.

Co se týče subjektů, které se zúčastní celostátních voleb, nedošlo v jejich počtu k zásadním změnám. Výjimkou je založení Trikolóry, která zamíchala preferencemi v pravicově vlastenecké a protiunijní části politického spektra. Zmíněný spolek MiIion chvilek pro demokracii na přeměnu v politickou stranu neaspiruje, a i kdyby se tak stalo, jeho případný úspěch by jen přerozdělil hlasy mezi stranami současného Demokratického bloku v neprospěch TOP 09, Pirátů, Lidovců a hnutí STAN. Výsledkem by mohlo být faktické oslabení liberální pravice, což Mináře a spol. odrazuje od vstupu do aktivní politiky. Chvilkaři nechtějí liberální pravici ubírat, ale naopak jí nahánět voliče.

Pravidelné průzkumy voličských preferencí zatím nějaký převrat nevěští. ANO si udržuje dostatečný náskok před svými pronásledovateli. O jeho volebním vítězství v roce 2021 prakticky nikdo nepochybuje, otázkou je pouze odstup od opozice a výsledek koaličního a tolerujícího partnera. Představitelé demobloku zatím předvádějí politickou impotenci a udržení dosavadních pozic bude pro ně darem z nebes. Na aktivitách chvilkařů vydělají pravděpodobně Piráti, kteří se již etablovali jako vedoucí opoziční síla, jakkoli se přetahují o druhé místo s ODS. To jsou vlastně tři subjekty, o jejichž pokračování ve sněmovně nemohou být žádné pochyby. U těch ostatních půjde o boj o přežití.

Vztah k EU bude klíčovým tématem

Bude důležité, jaká témata budou za rok rezonovat v domácí i zahraniční politice. Určitě mezi nimi bude otázka našeho vztahu k Evropské unii. I silně prounijní CVVM muselo přiznat nárůst skepticismu, který bude ale asi ještě větší, protože u této sociologické agentury si při jakékoli prognóze automaticky dělám korektury. V zásadě je zde společnost rozdělena zhruba půl na půl. EU ztratila od roku 2004 třetinu příznivců, možná o něco více. Kdyby byla eurokritická či vlastenecká scéna schopna sjednotit se pod jedním subjektem, volby s přehledem vyhraje. Jenže tomu spolehlivě zabrání mediálně šířené animozity mezi jednotlivými osobnostmi, přehnané osobní ambice lídrů, nechuť ke kompromisům mezi pravicovou a levicovou částí vlastenců.

Největší slabinou eurokritiků je ovšem samotný cíl jejich snažení. V podstatě se dělí na dvě skupiny: „tvrdé“ euroskeptiky (například SPD) a umírněné kritiky (například Trikolóra, KSČM a některé levicové skupiny). Představitel první skupiny Tomio Okamura pléduje pro referendum o vystoupení ČR z EU s tím, že bude hlasovat pro czexit. Druhou skupinu představuje Václav Klaus mladší a někteří komunisté, jejichž cílem je spíše vytvářet podmínky pro pozvolný rozpad celé EU nebo alespoň její významné části. Společné pro obě strany je absence jasné vize pro „den poté“. Není se co divit, protože taková situace ještě nenastala, respektive v případě Velké Británie teprve nastane. V této situaci se mnozí domnívají, že je třeba vyčkat, jak to dopadne s brexitem, a podle toho stanovit strategii a taktiku.

Obě koncepce mají svá pozitiva i slabiny. SPD může euroskeptickým voličům imponovat přímočarostí a tahem na branku. Nicméně neustálé omílání dvou témat – vystoupení z EU a migrační krize – zatlačuje do pozadí pozitivní a konstruktivní návrhy v oblasti sociální politiky, zdravotnictví a ekonomiky, které mohou zabírat u „vlažnějších“, ještě nerozhodnutých a kolísajících voličů. Uvidíme také, jak SPD zareaguje na fakt, že s nástupem Trikolóry jí odešla větší část typicky pravicově orientovaných stoupenců (bývalých stoupenců ODS a Svobodných) a zbyli jí hlavně odpadlíci od ČSSD a KSČM. Jednoznačně to potvrdil výsledek loňských eurovoleb, kdy voliči vyslali do Evropského parlamentu za SPD bývalé členy ČSSD a Zemanovců, přičemž vykroužkováni byli tradiční pravičáci. Paradoxně tak vzniká situace, kdy bude SPD bojovat o stejné voliče s komunisty, mezi nimiž je dost těch, kteří tuto stranu (připomínám, že neoprávněně) nálepkují jako nacisty.

Václav Klaus mladší přistupuje k problému evropské integrace rozvážněji, s akademickým nadhledem. Kopíruje do jisté míry pozici svého otce, který se v období aktivní politické kariéry prezentoval i s ohledem na zastávané funkce jako jakýsi kryptoskeptik a svůj „coming-out“ uskutečnil až po ukončení prezidentského funkčního období. V této souvislosti nadhodil šéf Trikolóry i z právního hlediska zajímavý problém vypovězení Lisabonské smlouvy. Odhlédněme od limitně nulové pravděpodobnosti získání parlamentní většiny pro tento nápad a zkusme si představit, co by se v takovém případě dělo. Vznikl by právnický galimatyáš, který by asi byl oříškem i pro Soudní dvůr EU. Vznikla by totální nejistota, co by vlastně mělo platit, a navíc bychom ztratili právní podklad pro případné vystoupení. Jako prostředek nátlaku na evropské struktury to vůbec není špatné, ale lepší by bylo z ústavy odstranit prioritu mezinárodního práva nad vnitrostátním. To by mělo šanci na přijetí alespoň ve sněmovně.

ČSSD hledá identitu a přešlapuje na místě

Euroskepticky naladěné levicové voličstvo to nemá jednoduché. Ve sněmovně jsou sice zastoupeny dvě strany hlásící se k levici, ale žádná na rozdíl od SPD, případně Trikolóry, nepředkládá jednoznačný postoj vůči EU. U ČSSD je to složitější, protože její představitelé stáli v čele republiky v období přístupových rozhovorů a strana se dlouhodobě profiluje jako eurofilní, podobně jako jiné evropské sociální demokracie. Přesto již první průzkumy po vstupu ukazovaly jen vlažný souhlas členské základny i stoupenců a ten se postupně měnil na odpor. Tento trend, který byl v rámci EU víceméně všeobecný, neustálo ani jedno vedení v pozemanovské éře. Podobně jako sociálně demokratická frakce v Evropském parlamentu, nebyla ani naše ČSSD schopna předložit žádnou realistickou vizi rozvoje evropské integrace. Hloupé prohlášení Bohuslava Sobotky o přijetí eura stálo stranu několik procent hlasů při posledních volbách a jeho samého předsednický post ještě v průběhu předvolební kampaně. Pasivní vyčkávání na to, co nám nadělí v Bruselu, není zrovna lákavou představou pro českého voliče, a ten ČSSD vyprovodil z europarlamentu, protože dospěl k závěru, že naši sociální demokraté v něm nebudou hájit národní zájem. To je hodně smutný výsledek pro naši nejstarší demokratickou stranu.

Jarní pandemie a nouzový stav trochu vylepšily ČSSD renomé a zastavily pokles preferencí, protože její vedoucí představitelé byli hodně vidět v médiích a sám předseda Hamáček velel krizovému štábu. Jenže před pár dny kývlo vedení na Babišův daňový nesmysl a vyrazilo si tak z ruky klíčový trumf pro příští volby. Tady si měla ČSSD dupnout a v případě Babišovy neústupnosti jej nechat si podporu schválit od pravice.

Straně se dlouhodobě nevyplatilo spoléhat na pozici vhodného subjektu pro volbu menšího zla. Znamenalo to nebýt nijak výrazný, nikoho moc nenaštvat, prezentovat se jako dobrý správce věcí veřejných. Tuto úlohu nyní úspěšně převzalo hnutí ANO, které navíc na rozdíl od ČSSD dokázalo díky Babišovi občas si dupnout v evropských strukturách nebo alespoň takové počínání předstírat.

Problémem ČSSD je také personální vyprázdněnost a neschopnost vychovat politiky s charismatem, opravdové lídry. Spoléhat na lokální osobnosti typu Onderky, Šmardy, Staňka či Valachové se ukázalo jako sebevražedné. A nadějní junioři tíhnou k módnímu levicovému liberalismu, který je na hony vzdálen myšlení a cítění členské základny i většiny stoupenců mimo velká města.

KSČM jako velký otazník

V minulosti platilo, že pokud se nedařilo ČSSD, přebírala její nespokojené voliče KSČM. Ale to dnes již neplatí, je tu i jiná nabídka. A vedení strany je bezradné a rozpolcené, protože si zvyklo za léta v relativní izolaci na pozici obecného otloukánka, který umí vyhandlovat své hlasy ve sněmovně za dobře placené funkce a relativní „klid na práci“. Schopný a fundovaný právník Vojtěch Filip byl v tomto směru mistrem nad mistry a po boku měl liberálně orientovaného „disidenta“ Jiřího Dolejše, který se stal miláčkem médií. Na evropské úrovni se zaskvěl svými fenomenálními encyklopedickými a jazykovými znalostmi Miloslav Ransdorf. Ale jak je to teď? Předseda Filip zestárl a ubyla mu energie i charisma. Ransdorf doplatil na svůj workoholismus i naivitu ve finančních otázkách a předčasně odešel z tohoto světa. Dolejš ztratil podporu významné části členské základny kvůli neustálým netaktickým útokům na „normalizační zombíky“ a „nahnědlé“ (rozuměj protiimigrační, vlastenecké) spolustraníky.

KSČM čeká sjezd, a teprve po něm se ukáže, zda je schopna obsadit prostor, který jí nabízí sociální demokracie svým soustavným přešlapováním na místě. Jasné programové odlišení od ČSSD je jediná možná cesta k záchraně pozic v parlamentu i krajských zastupitelstvech. Musela by si ale také vzpomenout na svoje „měkké ne“ při hlasování o vstupu do EU, výrazněji se profilovat jako eurokritická strana, odmítající další přenos kompetencí do Bruselu a podporující referendum o pokračování našeho členství. Měla by rovněž přestat usilovat o to být kopií německé Die Linke, která pracuje ve zcela jiných podmínkách bohatého státu, profitujícího ze současné podoby EU.

KSČM je také jedinou stranou, která by mohla zastřešit rozdrobenou vlasteneckou levicovou scénu a získat tím několik procent navíc. Vždyť její protagonisté vystupují většinou v souladu s politikou KSČM (kritika NATO a EU atd.). Někteří čelní představitelé strany by ale nesměli častovat bývalé vojáky, politiky (včetně celé řady předlistopadových disidentů a emigrantů) a aktivisty přídomky „náckové“ apod. jen proto, aby podlézali „kulturní levici“, která má sice plná ústa kritiky kapitalismu (mnohem radikálnější ve srovnání s KSČM), ale ve chvíli, když se láme chleba, volí Schwarzenberga, Drahoše, Piráty či Zelené. Uvedené nálepkování je nespravedlivé a urážlivé vůči osobám, které se v minulosti zasloužily za obnovení demokracie či nasazovali své životy a zdraví při armádních misích. Bohužel vedení strany k tomu mlčí a ani varovné výsledky předvolebních průzkumů (například i v Ústeckém kraji, kde má KSČM hejtmana) jej zatím nevytrhly z letargie. Volby 2020 pokládám pro komunisty za téměř ztracené a výsledek v roce příštím se může zlepšit, jen dojde-li do té doby k výrazným změnám, včetně personálního obsazení funkcí.

U pravice na obzoru pnutí v ODS, možné posílení Pirátů, u ostatních boj o zachování pozic

Situaci na pravici může ovlivnit pnutí v ODS, kde se mohou střetnout pragmatičtí podnikatelé s antikomunistickými intelektuály a aktivisty, konzervativci s liberály. Ani tato strana není jednotná, byť se tak navenek tváří. Tchajwanský avanturismus Vystrčila jí může přinést body u pravicové „kavárny“ na úkor TOP 09, případně lidovců. Naproti tomu mohou přijít i ztráty v případě, že poškození česko-čínských vztahů naruší byznysové plány exportérů i importérů (na ty se obvykle zapomíná, ale je jich větší počet než exportérů). V každém případě akademický přístup předsedy Fialy není pro dnešní podmínky tím pravým ořechovým a jistojistě budou sílit hlasy volající po změně. Už jen proto, že preference nerostou a stranu přeskočili v průzkumech Piráti.

Ti pravděpodobně posílí své pozice v krajských zastupitelstvech i v senátu. Nelze však říci, do jaké míry se tak stane, protože mediálně propírané problémy v Praze i dalších „pirátských“ městech mohou stranu poškodit. Potvrzuje se, že hezká slova a propracované programy nemusí stačit, když je nedoprovodí zkušenost a politický um.

Další pravicové či středopravé strany a hnutí budou oscilovat kolem 5 % a dnes není ještě jasné, zda tuto hranici překonají všechny či některá z nich zůstane „pod čarou“. Jako hlavního kandidáta na opuštění parlamentu favorizuji i přes současný mírný vzestup TOP 09, která ztratí odchody Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga do politického důchodu. Naopak lidovci si svoji pozici pravděpodobně udrží.

Nakonec jsem si nechal hlavního favorita voleb 2021 Hnutí ANO. Jeho preference jsou stabilně okolo 30 % a tak tomu bude pravděpodobně i za rok přes sílící útoky pravice i chvilkařů. Růst hlasů pro ANO však neočekávám, i ono bude bojovat o zachování pozic. Stabilizace preferencí ČSSD předurčuje pokračování stávající koalice i na podzim příštího roku. Výsledek trestního stíhání Andreje Babiše nebude mít na výsledek příštích parlamentních voleb podstatný vliv. Co se však stane, až populární Babiš opustí politiku nebo se stane v roce 2023 prezidentem, by bylo věštění z křišťálové koule. Možné je vše, od posílení pozic až po opakování osudu Zemanovců po prezidentských volbách v roce 2013.

Všechny volby jsou důležité, je třeba se zúčastnit

Velmi znepokojivý je klesající zájem o účast ve volbách. Některé poslední průzkumy ukazují něco přes 30 %, a to by byla katastrofa. Vítězové senátorského klání by za těchto podmínek měli mandát od jednotek procent voličů. Vidí naši občané krajské a senátní volby jako zbytečnost? Ti, co nevolí do senátu kvůli nesouhlasu s jeho existencí, by si měli uvědomit, že ke změně ústavy se musí najít dvoutřetinová většina i v druhé komoře parlamentu. V praxi to znamená, že senát se vlastně může rozpustit pouze sám. Výzvy prezidentovi, které se letmo mihly na sociálních sítích, jsou proto projevem naivity a zoufalství. Prezident je nemůže vyslyšet, i kdyby stokrát chtěl.

Každé volby jsou důležité a občané by je měli využít k projevení své politické vůle. Jinak se sami odsoudí k občasnému brblání na sociálních sítích, čtení komentářů v alternativních médiích, debatám na různých seminářích a setkáních bez širšího efektu. Případně někde na louce udělají párkrát „vpravo v bok“ či „čelem vzad“ v uniformě Národní domobrany. Nebo se sejdou na náměstí, zakřičí si, poslechnou kapelu a dál už nic. Život půjde zase svojí cestou, kterou mu narýsovalo rozhodnutí mizivé menšiny občanů. Ale není to vlastně žádoucí výsledek adorované liberální demokracie? Dopřát elitám „klid na práci“? Pokud se to někomu nelíbí, ať přijde volit a nesvádí vše na Pražáky, ti až na výjimky senátních obvodů letos zůstanou doma. Efektivnější možnost, než volit v podmínkách demokratického státu nemáme.