Historička umění Věra Beranová píše o tom, jak pandemie, která uzavírá veřejné prostory, nás nutí k hledání nových forem prezentace výtvarného umění.
Starosti, které nás dnes stále pronásledují, mají především podobu zdravotní a ekonomickou. Bezesporu jsou zásadní, ale jistě ne jediné. Základní spor, a to zvlášť v našich poměrech, je otázka jejich priority. V rámci našich úvah bychom neměli zapomínat i na jinou oblast, která nám může svým způsobem pomoct řešit a také nám možná usnadní naši současnou situaci.
V jisté nadsázce bychom mohli psát o celé (v podstatě nekonečné) sféře skrývající se pod tak často frekventované slovo kultura. Vzpomeňme jen na diskuse, které budou jistě pokračovat i nadále, nad otázkami komunikace o tom, jak se právě nedostatek dorozumívání se negativně odrazil v celkové naší současné zdravotní i ekonomické situaci. Vždyť ve své podstatě otázky komunikace patří, v širším slova smyslu, také do kultury.
Na to, že kultura a umění žijí v našem dnešním světě svým zvláštním životem, jsme si mohli již od jara zvyknout. Mnozí si však bohužel nezvykli na to, co se zdálo tehdy jako spásonosné. Koncerty a divadelní představení prezentované elektronicky, digitální podoba galerií. O tom, že tyto různé formy nemohou plně zastoupit vztah mezi uměleckým dílem a vnímatelem je stále zřetelnější. Jen si vzpomeňme na fronty (virus nevirus) v posledním dnu před uzavřením výstavy Rembrandta v Paláci Kinských.
Na první pohled se zdá, že ze všech uměleckých profesí to v této době mají výtvarníci ani ne snad nejsnazší, ale aspoň přijatelnější. Mohou v intimitě svých ateliérů malovat, sochat… Je to však iluze. V podstatě jakoby nikoho k vlastní tvorbě nepotřebovali, ale tvoří pro někoho, je jim doslova potřebný ohlas, i když někdy nemusí být naprosto pozitivní. Je to fikce a přetvářka, když někteří tvrdí, že jim absolutně nezáleží na vnímateli, že tvoří do zastrčených koutů svých ateliérů.
Naše současná situace je omezuje stejně jako ty, kteří jsou v prvním plánu závislí na publiku (například interpretační umělci). Jistě by čtenář mohl namítnout: a co přímé digitální přenosy? Naše současnost oproti první vlně covid-19 objevuje a vymýšlí další způsoby přímého, či polopřímého kontaktu s recipienty-vnímateli. Tak například Národní galerie pod novým vedením rozšiřuje svou nabídku, jako jsou živé přednášky, diskuse, workshopy, které se týkají nedávno otevřených výstav, ale i sbírkových expozic a dlouhodobě zapomenutých fondů.
Zvlášť komplikovaná situace však nastává, když se nejedná o domácí sbírky, ale mezinárodní zapůjčky, jako v případě výstavy Rembrandta. Tady Národní galerie volí specifický přístup prezentace. Připravuje šest videí, kde se představí jednotlivá díla s příslušným komentářem a výklad bude zaměřen na širší souvislosti představovaného díla. Nové bude taky zpracování, na kterém se podílí režisér Marco Chiodi specializující se například na videa s baletní tematikou. Tak se jistě milovníci (a nejen oni) mají na co těšit. Podle slov nové generální ředitelky Národní galerie Alicje Knastové je smyslem při prezentování umění to, „že je třeba se zbavovat rutiny, dostat do muzeí a galerií lidi, kteří tam ještě dnes mají daleko, a oslovit mladé.“