Artur Bekmatov píše o vyhlídkách slovenské levice v situaci probíhajícího povolebního přeskupování politické scény země.

Parlamentní volby v březnu 2020 překreslily politickou mapu Slovenska. Bude to mít nepochybně dopad i na levé spektrum. Jaký je současný stav slovenské levice a jaké jsou její výzvy?

Krátce po volbách začalo v levém prostoru přeskupování sil, na které slovenská levice léta čekala. Není přehnané tvrdit, že vývoj nadcházejících měsíců ovlivní podobu levice na Slovensku přinejmenším v příštím desetiletí.

Krátká exkurze do minulosti

Abychom pochopili situaci slovenské levice, musíme se krátce vrátit k roku 2012: v březnových předčasných volbách strana Smer – sociální demokracie předčila všechny soupeře a získala 44,4 % hlasů. Celkem 83 poslanců ve 150členném parlamentu jí umožnilo sestavit jednobarevnou vládu. Poprvé od roku 1989 dostala jediná strana příležitost vládnout sama, a získala tak prostor pro zásadní politické a hospodářské reformy.

Očekávání výrazného posunu země doleva, který by následně mohl být zdrojem inspirace pro levici ve zbytku Evropy, se nenaplnila. Právě naopak.

Témata jako progresivní daň, rozvoj družstev, nepodmíněný základní příjem a zkrácení pracovní doby zůstala pouze na úrovni utopií diskutovaných v intelektuálních kruzích. Vláda provedla v zákoníku práce spíše drobné změny a kladla velký důraz na snížení míry nezaměstnanosti. Pravda, snížení nezaměstnanosti mělo často podobu hry čísel, kdy z pohledu úřadu práce bylo důležitější vyloučit uchazeče o zaměstnání z evidence úřadů práce než jim na otevřeném trhu práce pomoci práci najít.

Místo masivní podpory rozvoje státního sektoru hospodářství se Ficova vláda omezila na údržbu bratislavského letiště a na získání státní plynárenské společnosti a vodní energie.

Neustálý nárůst výdajů na obranu (v roce 2013: 0,98 % HDP, v roce 2020: 1,86 % HDP, s plánem na 2 % HDP v roce 2020) pochází z doby vlády sociální demokracie v letech 2012–2016, která zahájila s nákupem amerických letadel Spartan nebo vrtulníků Black Hawk.

Navzdory jedinečné příležitosti se sociálnědemokratická vláda Roberta Fica nejenže neodvážila zavést systémové změny, ale v některých ohledech dokončila to, čeho předtím nedosáhla neoliberální vláda Ivety Radičové (2010–2012): například zvýšení věku odchodu do důchodu.

Sociální demokraté pokračovali ještě mírnějším tónem v dalším volebním období (2016–2020), kdy se již strana musela spoléhat na koaliční partnery – na konzervativní pravicovou Slovenskou národní stranu a liberální pravicovou maďarskou stranu Most-Híd.

Zemětřesení u sociálních demokratů

Navzdory tomu, že politika Smeru byla spíše sociální než levicová, byla tato strana mocenským molochem, který navzdory ztrátě 16 % ve volbách v roce 2016 stále dominoval politické scéně i levicovému spektru. Strana byla pevně rozkročena od středu politického spektra ke svým vzdáleným pozicím a v tomto ohledu byla schopna spoutat velkou část konzervativně-nacionalistických prvků.

Pro každou levicovou sílu (ať už sociálnědemokratickou nebo antikapitalistickou) bylo nesmírně těžké se prosadit.

Definitivní ztrátu pozic odstartovala vražda novináře Jána Kuciaka a protivládní protesty, které vyvolala. Od této chvíle můžeme politiku strany definovat jako zpomalení. Ačkoli volební kampaň Smeru probíhala v duchu jednoty vedené tandemem Fico (předseda strany) – Pellegrini (premiér), informace o jejich neshodách prosákly na veřejnost. Nejen politické, ale i osobní. Proto bylo rozdělení Smeru jen otázkou času…

Červen přinesl rozdělení sociální demokracie na dva subjekty. 11 poslanců z 38 pod vedením Pellegriniho stranu opustilo a oznámilo založení strany Hlas – sociální demokracie.

Lze předpokládat, že obě strany budou mít odlišný styl politiky ve snaze oslovit současné i bývalé voliče Smeru.

Peter Pellegrini se pravděpodobně bude držet co nejblíže politickému středu a jeho oscilace doleva bude jen velmi slabá. Cílovou skupinou jeho strany budou voliči očekávající kompromisy a dohody.

Robert Fico bude naopak v politice nadále používat konflikty a ostré konfrontace. Jeho výroky o budování „rustikální sociální demokracie“ naznačují, že jeho cílem bude udržet konzervativního voliče citlivého na sociální otázky.

V obou případech však spíše než o vývoji levice můžeme hovořit o přeskupení sil oligarchie.

Radikální levice – vznášející se na okraji politického spektra

Pokud kriticky hodnotíme vývoj sociální demokracie, musíme stejně kriticky hodnotit vývoj stran s komunistickou nebo socialistickou orientací. Po mnoho let nebyly tyto subjekty schopny uspět nejen na celostátní úrovni, ale nedosáhly významného úspěchu ani na regionální úrovni. Jejich současná pozice je okrajová.

Komunistická strana Slovenska (KSS), přestože působí na slovenské politické scéně od roku 1992, dosud nedokázala zformulovat ucelenou vizi, která by zaujala veřejnost. Ani když byla zastoupena v parlamentu (2002–2006) nebo během finanční krize a jejích dopadů (2008–2010). V minulém desetiletí byla jejím hlavním programem vzpomínková nostalgie po období před rokem 1989 nebo uctívané akty související s událostmi druhé světové války. Vedení strany a její regionální struktury se mohly výrazněji aktivovat až během předvolebních kampaní, ale v posledních volbách nebyla KSS schopna zaplatit předvolební zálohu (16 000 eur) a poprvé od svého vzniku se nezúčastnila parlamentních voleb.

V poslední době je navíc patrný sklon strany k výrazně konzervativním postojům. Posledním politickým faux pas slovenských komunistů je například účast na protivládní demonstraci ultrakonzervativních skupin, kde předseda KSS stál a hovořil společně se členy krajně pravicové strany ĽSNS (Lidová strana Naše Slovensko).

Současná KSS dnes nabízí místo vize vzpomínky. Drtivou část jejího stále se snižujícího počtu příznivců tvoří konzervativně orientovaní senioři, jimž systém před rokem 1989 imponoval spíše autoritářskou formou vlády se silnými kompetencemi mocenských struktur omezujících osobní svobody než hledáním alternativy ke kapitalismu.

Během existence KSS vzniklo několik odvozenin, které byly založeny členy nebo úředníky nespokojenými s vnitřními poměry nebo politikou strany. Tyto subjekty však nebyly schopny v praxi výrazně prorazit. Strana Úsvit (založená bývalým poslancem KSS Ivanem Hoptou) se zaměřuje výhradně na aktivity v jediném okrese Slovenska a Vzdor – strana práce (založená částí mládeže KSS) se po několika letech vyčerpala. V některých oblastech jsou však výše uvedené subjekty stále aktivní, což lze hodnotit kladně.

Jistou naději před posledními volbami vzbudila iniciativa levicového aktivisty Eduarda Chmelára, který loni v létě oznámil založení hnutí Socialisti.sk. Pravda, ani tento projekt v posledních volbách neuspěl (získal jen 0,55 %), přestože jeho ambicí bylo zahájit na Slovensku diskusi o zásadních levicových tématech.

Pro zachování objektivity uvádíme, že od června 2020 vede hnutí Socialisti.sk autor tohoto textu. Po neúspěšných volbách Eduard Chmelár rezignoval na funkci předsedy a v červnu byl zvolen čestným předsedou.

Od té doby se portál Socialisti.sk zaměřuje na budování okruhu členů, příznivců a aktivistů nebo propojování odborných kapacit levice. Kromě velké politiky jsme také začali věnovat zvýšenou pozornost místním a regionálním otázkám. V tomto okamžiku se zdržíme hodnocení toho, do jaké míry jsou stanovené cíle plněny. Nechceme-li sklouznout k povrchní sebechvále, musíme připustit, že čtvrt roku je příliš málo na to, abychom dosáhli hmatatelných výsledků, a je pravda, že hnutí Socialisti.sk je na okraji politického spektra bez zásadního vlivu na veřejné mínění.

Co (radikálního) zbylo?

Shora jsme podrobně zmapovali nešťastný stav slovenské levice a stejnou pozornost jsme věnovali systémové i radikální/antikapitalistické levici.

V této chvíli se však odpoutáváme od systémové levice a snažíme se formulovat, co by mohlo zlepšit postavení radikální/antikapitalistické levice. Je mnoho věcí, které radikální levici na Slovensku chybí. Finance, široká členská základna, zastoupení v parlamentu… Radikální levice se však s těmito problémy potýká již dlouho a v mnoha dalších zemích.

Specifika, která radikální levice na Slovensku potřebuje, bych rozdělil do tří oblastí:

• rozvoj odborných kapacit
• vlastní komunikační kanály
• aktivismus

Podívejme se na věc blíže:

První bod: Podle našeho názoru je absence zázemí pro růst profesních kapacit a podpora nestranické levice zásadním problémem. Na Slovensku neexistuje jediný think-tank, který by sdružoval zkušené levicové experty a pomáhal profesnímu růstu mladých levicových ekonomů, sociologů, bezpečnostních analytiků, ekologů atd., a který by pracoval na studiích nebo analýzách, jež slouží jako základ dlouhodobých programů politických subjektů. Levicoví experti jsou navíc ve většině případů jednotlivci roztroušení po jednotlivých odděleních nebo výzkumných ústavech, aniž by to mělo vliv na programy politických stran.

Atomizace odborné komunity levice se následně odráží ve skutečnosti, že hodnotové výstřelky politiků, kteří přinejmenším formálně podporují levici, zdůvodňované „pragmatismem“ či „specifičností Slovenska“, zůstávají bez levicové kritiky.

Levice na Slovensku proto v současnosti není ani nositelem vlastních postojů k aktuálním tématům a problémům, a už vůbec ne jejich iniciátorem. Očekává se spíše, že se levice na Slovensku v liberálně-konzervativním diskurzu pouze přikloní na jednu či druhou stranu, čímž se připraví o možnost získat si veřejnost.

Jsem přesvědčen, že pokud má mít radikální levice šanci oslovit široké spektrum obyvatelstva, může uspět pouze s profesionálním programem, který společnosti nabídne vizi na delší dobu. A takový program můžeme zformulovat jen s pomocí odborníků. V tomto ohledu máme tedy před sebou jasný úkol: zřídit levicový think-tank nebo alespoň začít propojovat experty napříč levým spektrem.

Druhý bod: Dalším problémem je nedostatek mediálního prostoru. Jako výchozí bod se v tomto ohledu mohou jevit mediální projekty mimo hlavní proud. Krize důvěry ovlivňuje i mediální trh a mainstreamová média zjevně ztrácejí důvěru veřejnosti. To je šance pro alternativní média. Zkušenosti ukazují, že někteří z nich mohou konkurovat mainstreamu.

Významná část nemainstreamových médií na Slovensku je konzervativně orientovaná. Nejenže tyto projekty dokázaly kompenzovat nedostatek konzervativní interpretace v hlavním proudu, ale také pomohly vytvořit značný prostor pro konzervativní subjekty a jejich politiku. V některých případech jim pomohly prosadit se. Proto jsem přesvědčen, že veřejnost by uvítala rozšíření názorového spektra v médiích o levicový názor.

Třetí bod: Radikální levice by se měla oprostit od mantry, že s politikou lze začít až po získání parlamentních křesel. Mnohé problémy lze řešit i na místní či regionální úrovni. A nejen na platformě politické strany, ale také ve formě aktivismu založeného na neziskové organizaci nebo občanské iniciativě. Poctivá činnost v terénu mezi lidmi (a to nejen během předvolebních kampaní) může také částečně kompenzovat absenci mediálního prostoru.

Rozpad mocenského molocha, který byl po mnoho let kryt cejchem „sociální demokracie“, dal levé části politické scény příležitost dýchat. Je však třeba mít na paměti, že tento okamžik přeskupování sponzorů nebude trvat věčně. Proto ho nesmíme promarnit. Na Slovensku nadešel čas, aby radikální levice měla médium, think-tank nebo síť neziskovek.

Tyto projekty by však měly pracovat s vědomím, že si navzájem nekonkurují, ale že jsou součástí něčeho většího a že pouze prostřednictvím vzájemné spolupráce mohou významně zasáhnout do politického dění.

Dosáhne-li se alespoň část výše uvedených cílů, má radikální levice slušnou šanci na restart. Jinak se obávám, že se v příštím desetiletí zasekne na okraji politického spektra a že dominantním prvkem levého spektra bude jeden z projektů oligarchie s přívlastkem „sociální demokracie“.

Tento článek vychází ve spolupráci s Transform!Europe. Publikujeme se svolením.