Anna Veselá píše o událostech uplynulého týdne v české politice. Co prozradil o české politické kultuře?
Právě uplynulý týden nabízí zajímavý pohled do nitra české politiky – není to pohled nutně hezký, protože odhaluje o české politické kultuře mnohé.
Začnu s panem Mikulášem Minářem, který je znám z hnutí Milion chvilek pro demokracii. Pan Minář se ke konci minulého roku rozhodl pro založení vlastního politického projektu (před volbami budou tyto pokusy, více či méně amatérské, přibývat). Prozatím ovšem jeho „pilot“ Lidé Pro příliš velkou podporu občanů nezískal a bezesporu zaostal i za očekáváním „otce zakladatele“. Tomu se podařilo udělat chyb „jak máku“. Ve svých prohlášeních byl velice obecný, nenabízí konkrétní řešení, spíše jen snůšku frází, která se dobře vyjímají na protestním mítinku. Jenže politika je podstatně širší disciplína než demonstrace na Letné.
Není možné tvrdit, že usiluji o nevoliče (a voliče hnutí ANO) a zároveň se nechat podpořit osobami jako je Petr Pithart. Právě on je spjat s typem politiky, který je pro podporovatele hnutí ANO a také pro velkou část nevoličů něco jako rudý hadr na býka. Nakonec není možné u nově vznikajícího subjektu nereflektovat aktuální situaci. Lidé Pro se přitom tváří, jako by žádná pandemie nebyla. Je zřejmé, že pandemie bude mít obrovský vliv na budoucí podobu naší země – od stavu zdravotnického systému, po ekonomické otázky (Ilona Švihlíková uvádí problémy modernizace, obnovy a dluhu), pandemie ale může proměnit i mezinárodní vztahy.
Záchranu v koalicích nehledá jen KDU-ČSL, ale také sociální demokracie. Je to zoufale smutný pohled – typicky masová strana, nejstarší v systému, která se nikoliv kvůli Babišovi, ale především vinou svých vlastních chyb potácí na hranici volitelnosti. Zdá se, že vedení sociální demokracie stále nepochopilo, že liberální směřování strany je pro ni smrtelné. Ovšem, vzpomeneme-li na minulost, místo analýzy a odpovědnosti vedení za katastrofální volební prohry, se strana vydala cestou hledání vnitřních nepřátel a jejich efektivního odstraňování.
Tato cesta byla skutečně „úspěšná“, protože nyní se ČSSD pokouší zachytit zajímavé osobnosti – nestraníky na své kandidátky. Jistě by bylo možné ironicky podotknout, že v situaci, kdy je volební úspěch málo pravděpodobný, je takováto taktika akceptovatelná i pro kmotry a šíbry. Tragikomické je ovšem vyjednávání se stranou Zelených. Toto zcela marginální uskupení, jehož členstvo po odchodu Matěje Stropnického, navíc představuje typické liberální měšťáky s pravicovou sociálně-ekonomickou orientací, se má stát partnerem strany, která dominovala tolik let stranickému systému. Sociální demokracie nepotřebuje ke své destrukci Andreje Babiše a jeho hnutí ANO (který, jak uvádí prof. Oskar Krejčí, je dočasným jevem české politiky), oběsí se ochotně na provaze, který si sama přinese.
Dalším významným bodem minulého týdne byl „odchod“ Miroslava Kalouska z parlamentu. Jako pamětnice protestů proti Nečasově/Kalouskově vládě opravdu netuším, za co si pan Kalousek vysloužil, „ovace v Poslanecké sněmovně“. Zhodnocení jeho působení je velkým úkolem, na který si v tuto chvíli netroufám. Připomeňme ale jeho katastrofální působení v roli ministra financí (ne, to opravdu není výmysl či obezlička premiéra Babiše), jeho škrtací politiku, jeho vulgaritu vůči odborům, snahu rozbít český sociální systém atd. Neočekávám ale, že Miroslav Kalousek z politiky zmizí. Je prototypem „politického zvířete“, člověka, který politikou žije a bezesporu v ní bude aktivní i nadále, jen ne možná „ve světle ramp“. Kalousek je pro část elektorátu „trojspolku“ (ODS, TOP09, KDU-ČSL) toxickou osobou, takže dočasným stažením by mohl chtít zvýšit šance na úspěch tohoto pravicového uskupení. Počítejme ale s tím, že Kalousek se na podzim bezesporu někde objeví, ať už v roli lobbisty, vyjednavače či přímo kandidáta na nějaký post.
Politická kultura v naší zemi není valná a dále se propadla díky extempore poslance Lubomíra Volného. Je opravdu smutné, že vláda nařizuje nošení roušek (a uvažuje podle rakouského vzoru o respirátorech) a není schopna nařízení vymáhat. Proto se poslanec Volný pohybuje v Poslanecké sněmovně bez roušky, aniž by se to jakkoliv řešilo. Teprve, když se uchýlil k fyzickému ataku na předsedajícího, aby ukázal hlubiny svého primitivismu, pak se možná začne něco dít. Násilné projevy nemají v demokracii co dělat. Demokratický dialog rozhodně nevylučuje konflikt (skoro bych napsala, že přímo naopak), ten se ale odehrává v rámci kultivované diskuse.
Kultivovaná diskuse je něco k čemu jsme nedospěli a nesvádějme vše na politiky. Stačí se podívat, jak probíhají v bytových domech setkání vlastníků bytů či družstevníků. Bude to tristní pohled. Poslanecká sněmovna koneckonců jen odráží stav společnosti jako celku. Proto také nebude překvapivé, když primitivismus Volného některé voliče osloví. Těžko pak hájit ideu, že zastupitelská demokracie generuje ty nejlepší z nás, pokud můžeme sledovat takovéto chování v přímém přenosu.
Chci se nakonec vyjádřit k opakované frašce dnešních dnů, kterým se stalo jednání o prodloužení nouzového stavu. Kromě takových Volných, snad většina občanů chápe, že jsme v situaci, která nemá v dějinách obdoby. Pandemie a války jsou výjimečné situace. Je nedůstojné, když opoziční strany odmítají vládě (na jejímž místě by bezesporu nechtěly být) prodloužení nouzového stavu, kladou si ultimativní (a hloupé) podmínky, aby za pár týdnů mohly zase exhibovat před obrazovkami. Chápu ty, kteří nejsou se současnou vládou spokojeni, ale trapné chování opozice v bodě, kdy jde o životy a zdraví spoluobčanů, mě o prospěšnosti dnešní politické opozice nijak nepřesvědčuje.
Je mi líto, že nemohu čtenářům předložit radostnější výběr z politických událostí minulého týdne. Obávám se, že „bude hůř“, neboť prezident už de facto odstartoval volební kampaň. Do podzimu daleko…