Pavel Janíčko se podíval na konkrétní dějiny českých elit, aby si ověřil tezi, že za současné selhání může husákovská normalizace.
Tak jsem si zase přečetl na jednom nejmenovaném webu obvyklé tirády o neschopnosti současných českých elit, zejména o tom, jak se na jejich likvidaci podíleli všechny totalitní režimy s celkovým vyzněním, že Češi si neumějí vládnout. S určitou výhradou je „na milost“ zatím bráno období první republiky, i když i tam se našly „šmouhy na kráse“ viz následující citát:
„Český národ byl v době obrození doslova „vydupán ze země“ s jasnou podmínkou, kdy ten, kdo nemluví česky, správným Čechem být nemůže, což v tehdejší době znamenalo škrtnutí jasné většiny inteligence. Dále si za století své samostatné státnosti český národ nechal ve velkém destruovat vlastní elity minimálně v šesti vlnách: 1918, 1938-42, 1945-1946 (německy mluvící obyvatelé i česky mluvící „kolaboranti“), emigrace po roce 1948, 50. léta (odpůrci komunistů i komunisté samotní) a nakonec emigrace a normalizační čistky v letech 1969-70.“
A hned následuje drtivá aktualizace:
„Andrej Babiš je právem symbolickou postavou této krize českého státu právě proto, že vládnoucí generace Čechů jsou vlastně všichni potomci husákovského normalizačního režimu. V posledních letech čím dál více osobností se logicky přiklání k myšlence, že normalizace rokem 1989 neskončila, ale v myslích a chování lidí tu je stále. Nepřítel tu není, ale patologie je stejná, zmínil naposledy v nedávném rozhovoru filozof Miroslav Petříček. Bývalý premiér Vladimír Špidla zase hovoří o přetrvávajícím bolševismu oproti důrazu na hledání konsensu.“
Tak jsem trochu zapátral po historii českých elit a nestačil jsem se divit. Zdá se, že ta „husákovská normalizace“ a „přetrvávají bolševismus“ velmi potrefily i ty elity masarykovské humanistické demokratické první republiky, neboť celkem bez uzardění spolupracovaly na nejvyšší úrovni ne s husákovským normalizačním, ale genocidním a rasistickým režimem světového (především tedy německého) velkokapitálu za obou světových válek a v protektorátu Čechy a Morava. Ale co horšího, ony tehdejší elity byly vesměs produktem školství a politické kultury toho nezpochybnitelně světového, protože německy mluvícího superdemokratického a prosperujícího rakouskouherského mocnářství, byť ho nakonec v roce 1918 hanebně zradily.
Jako vzorek prvorepublikových a rakouskouherských elit jsem si vybral většinu členů protektorátní vlády. Ale milí příznivci kapitalismu a první republiky, nezoufejte předčasně, přece jen na stránkách české Wikipedie nejsou zhanobeni totálně, naopak se zdá, že jejich demokratická výbava z dob rakousko-uherského mocnářství je dovedla do spolku s Hitlerem jen naoko a vlastně to byli téměř všichni zapálení odbojáři. Teprve po válce nastupující hrůzná bolševická moc jim tyto zásluhy upřela a poslala je buď přímo do temnic a mučíren, nebo je alespoň donutila k emigraci. Posuďte sami.
Rudolf Beran, předseda vlády
Za Rakouska-Uherska
„Rudolf Beran se narodil v jihočeské vsi Pracejovice, jeho otec byl místní rolník a hostinský. Beran vystudoval vyšší hospodářskou školu ve Strakonicích a již jako mladík byl činný v agrárnických hnutích. Později vstoupil do agrární strany. Před samotným vstupem do politiky sám hospodařil na statku svého otce.“
Za 1.republiky
„Před prezidentskou volbou v roce 1935 i během ní byla Republikánská strana vystavena velkému tlaku a to díky kandidatuře Bohumila Němce, který se postavil proti Edvardu Benešovi, toto rozhodnutí bylo později velmi kritizováno. Strana byla pomlouvána za údajnou spolupráci s henleinovci, tyto pomluvy se šířily zejména z kruhu socialistického a lidoveckého tisku. Těmito kroky šířili nedůvěru v Republikánskou stranu i v osobu samotného Berana. Pomluvy se však dostávaly i od komunistů, kteří označovali Bohumila Němce za fašistu a celou Republikánskou stranu obviňovali ze spolupráce s fašistickým hnutím.
Beran začal být vnímán jako vlastizrádce po svém neuváženém činu v roce 1938, tehdy navrhoval, aby československá vláda přijala do svých řad zástupce Sudetoněmecké strany Konrada Henleina. V periodiku Venkov byl navíc otištěn článek, který byl napsán samotným Henleinem, vůdcem Sudetoněmecké strany, ve kterém obviňoval Čechoslováky z nepochopení Němců, kteří nechtěli být po roce 1918 součástí Československa. Po válce Beran v roce 1947 před Národním soudem prohlásil, že o otištění článku neměl žádné informace a že k tomu došlo bez jeho vědomí. Toho všeho využili komunisté, aby jeho osobu i celou stranu mohli očernit. Lidové listy ho nakonec obvinily i z myšlenky totalitarismu, cílem těchto praktik bylo ovlivnit mínění o straně před následujícími volbami. Beran byl vyzýván, aby veřejně vystoupil a vysvětlil, co řekl o německé menšině, on však prohlásil, že nic ze svého proslovu odvolávat nebude.“
Za protektorátu
„Německá okupace z 15. března 1939 znamenala v Beranově životě zásadní zlom, byl zničen, zrazen, apaticky ležel doma v posteli. Když byl tohoto dne vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, Beran následně podal svým jménem i jménem celé vlády demisi. Striktně totiž nesouhlasil s podpisem Háchy, který jel do Berlína, aby protektorát spolu s Hitlerem podepsali. Spolu s některými dalšími politiky však zůstal v imaginární vládní odpovědnosti a to do doby, než přijel říšský protektor Neurath. V tomto nešťastném období se musí setkávat s okupačními činiteli, což mu bylo osobně velmi nepříjemné a při soudu v roce 1947 to bylo použito proti němu. V tomto období byl v kontaktu také s odbojovou skupinou Obrana národa. Po ukončení funkce předsedy vlády odešel z politického a veřejného života, udržoval však kontakty s částí protektorátní reprezentace i domácího odboje, který též finančně podporoval.
Během války byl členem odbojové organizace Politické ústředí, kde byl jedním z místopředsedů, za tuto činnost byl v květnu 1941 zatčen gestapem a v roce 1942 souzen pro velezradu, hlavním svědkem proti němu stál K. H. Frank. Byl v Berlíně odsouzen k 10 letům žaláře a k pokutě 100 000 říšských marek (milion protektorátních korun) spolu se zabavením majetku. Ironií tak zůstává, že původně označovaný jako podlézač Němcům, byl odsouzen jako jeden z úhlavních nepřátel Německa v českém národě. V prosinci roku 1943 byl však bez udání důvodu jeho trest přerušen, byl propuštěn do domácího vězení a konfinován v Pracejovicích, které 6. května 1945 osvobodili Američané.“
Za nastupujícího bolševického režimu
„Velmi brzo po osvobození, 14. května 1945 byl Beran znovu zatčen, tentokrát československými bezpečnostními orgány a obviněn z úkladů proti československému státu včetně kolaborace s německými okupanty. Spolu s ním byl zatčen i Josef Černý, také politik Republikánské strany a meziválečný ministr vnitra. Beran nečekal, že po jedné diktatuře přijde diktatura druhá, a že ani tady jeho postoje nebudou uznávány bez povšimnutí a bez následného trestu. Odsouzení těchto politiků mělo dokázat, že jsou zrádci národa a měl se tak ospravedlnit zánik jejich strany.
Beran byl ve vyšetřovací vazbě až do dubna 1947, kdy byl odsouzen Národním soudem k 20 letům těžkého žaláře a propadnutí veškerého jmění, které si však ani nestihl převzít po skončení války. Žaloba trvala dlouho zejména proto, že nebyly žádné důkazy, které by mohly být natolik věrohodné, aby jim někdo věnoval pozornost. Ve svém dopise z vězení popisuje, jak s ním bylo zacházeno, je však i nadále optimistický a doufá, že bude lépe. Obžalovaní byli souzeni zejména za činy z období částečné mobilizace (květen 1938) až po vyhlášení protektorátu. Obžalovací spis však obsahoval i informace z roku 1926, kdy se na vládě podílely i německé aktivistické strany, toto bylo bráno jako zjevné stranění Němcům (ačkoliv šlo o úspěšnou demokracii, která byla uznávána i za hranicemi Československa. V obžalobě nechyběla zmínka o článku Henleina ve Venkově a Beranův proslov ohledně německé menšiny v roce 1938. Vyčtena mu byla i schůzka s německým vyslancem Eisenlohrem. Beran byl obviněn, že chtěl ovládnout celou moc ve státě a z toho, že se opíral o fašistická hnutí a ze spolupráce s Hitlerem. Založení Strany národní jednoty zde bylo bráno jako projev totalitarismu. Všechna se nesla v duchu komunistické propagandy. Komunistická strana se snažila potlačit jakékoliv svědectví, které by mluvilo ve prospěch Berana, soudy byly zmanipulovány a výsledek byl tak znám už od začátku. Svědci byli ovlivňováni, a to i tělesným nátlakem.“
Josef Kalfus ministr financí
Za 1.republiky
„Od 28. března 1936 byl jmenován ministrem financí ČSR a tuto funkci zastával v řadě vlád i v období Protektorátu až do 5. května 1945. Obdržel i protektorátní vyznamenání – Svatováclavskou orlici I. stupně se zlatým věncem.“
Za nastupujícího bolševického režimu
„V roce 1946 byl postaven jako člen protektorátní vlády před Národní soud. Prokurátor František Tržický pro něj požadoval 20 let či doživotí Nicméně soud jej, poté co prokázal styky s domácím i zahraničním protifašistickým odbojem, sice dne 31. července 1946 uznal vinným, ale propustil jej bez potrestání. Poté se zcela stáhl do ústraní.“
Jan Kapras, ministr školství
Za Rakouska-Uherska
„Roku 1898 odmaturoval na gymnáziu v Brně, poté v letech 1898–1905 studoval práva v Innsbrucku, Praze a Berlíně. V roce 1903 získal titul doktora práv na právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze a o dva roky později se zde v oboru české právní dějiny habilitoval.“
Za.1. republiky
„Po vzniku republiky se stal významnou pedagogickou osobností, již se podařilo konstituovat nový studijní obor Právní dějiny československé, a založil vlastní historickoprávní školu z absolventů svého semináře (např. Boháček, Čáda, Horna, Rauscher, Vaněček). Velmi cenná byla publikační možnost, kterou prof. Kapras zajistil pro studie vzniklé v semináři. Založil ediční řadu Práce ze semináře českého práva na Karlově univerzitě v Praze, obětavě pro ni opatřoval finanční prostředky a udržel ji až do roku 1940 (vydal 26 titulů). Často bývají tyto práce citovány také jako edice Práce ze semináře Kaprasova. V letech 1920–1921 a 1937–1938 byl také děkanem Právnické fakulty Univerzity Karlovy.“
Za protektorátu
„Nejzásadnějším politickým činem byla jeho účast ve třech vládách druhé republiky a protektorátu, kde působil jako ministr školství a národní osvěty (1. prosince 1938 – 19. ledna 1942). Jeho pozice byla nezáviděníhodná, protože v rámci konečného řešení české otázky bylo cílem nacistů zlikvidovat nejen vysokoškolské (to se stalo 17. listopadu 1939), ale i středoškolské školství a celý prostor germanizovat. Profesor Kapras jako oddaný zastánce Eliášovy retardační politiky neustále jeho prostřednictvím zasílal své protesty říšskému protektorovi, podával intervence za propuštění vysokoškolských studentů a byl to on, komu se na podzim 1941 podařilo odvrátit plánované uzavření středních škol.
V té době byl několikrát vyslýchán gestapem. Pro své národně pevné postoje a zednářskou minulost se stal německé okupační moci nepřijatelný a na přímý Frankův zásah nebyl do tehdy nově utvářené vlády přijat a na jeho místo byl nacisty dosazen přisluhovač E. Moravec. Kapras se vzdal všech svých funkcí a úřadů, aby se jeho osoba nestala záminkou k útoku na české kulturní útvary a jejich vedoucí představitele. Jen odchod do Řehot, rodné vsi jeho otce, ho zřejmě zachránil před hrozícím německým zákrokem. Ale i po roce 1942 pokračoval ve svém spojení s demokratickým odbojem a podporoval ho i finančně.“
Za nastupujícího bolševického režimu
„Po osvobození už o návratu na univerzitu neuvažoval. V roce 1947 byl postaven před Národní soud. Pro evidentní důkazy o jeho nekolaborantském postoji a spojení s odbojem ho však soud neshledal vinným v žádném bodě obžaloby. Krátce na to těžce nemocný zemřel. Pro komunisty byl stejně nepřijatelný jako pro nacisty, jeho dílo i zásluhy měly být zapomenuty.“
Jaroslav Krejčí, ministr spravedlnosti a předseda protektorátní vlády
Za Rakouska-Uherska
„Absolvoval gymnázium v Uherském Hradišti a poté Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde roku 1916 získal titul doktora práv.“
Za 1.republiky
„V letech 1918 až 1920 působil na zemské politické správě v Brně, později jako vrchní odborový rada v prezidiu ministerské rady (úřadu vlády) v Praze. Od roku 1921 až do roku 1938 byl činný jako tajemník ústavního soudu. Roku 1928 se stal členem českého zemského zastupitelstva, roku 1936 zástupcem prezidia ministerské rady v Právní radě. Téhož roku se stal na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně soukromým docentem pro obor ústavního práva, o dva roky později byl jmenován mimořádným profesorem. Ve své době patřil k nejuznávanějším československým odborníkům na ústavní právo.“
Za protektorátu
„Za druhé republiky působil v období od 1. prosince 1938 do 15. března 1939 jako ministr spravedlnosti ve vládě Rudolfa Berana. Současně působil, byť jen krátce, též jako předseda ústavního soudu. Funkci ministra spravedlnosti zastával i za protektorátu v Beranově druhé vládě a ve vládě Aloise Eliáše (15. března 1939–19. ledna 1942). Kromě toho přechodně působil v čele.“
Za nastupujícího bolševického režimu
„Po osvobození Československa byl zatčen. Dne 31. července 1946 Národní soud po tříměsíčním, často dramatickém jednání vynesl rozsudky nad některými členy protektorátní vlády, mimo jiné i nad Jaroslavem Krejčím. Prokurátor František Tržický pro něj požadoval trest smrti, ale soud mu nakonec vyměřil 25 let vězení za kolaboraci s německými okupanty. Vláda se k rozsudkům vyjádřila 6. srpna 1946, netajila se zklamáním nad nízkými tresty, respektovala však nezávislost Národního soudu a právoplatnost jeho výroku. Na tom se shodl i nekomunistický tisk, KSČ se ale několik týdnů domáhala revize rozsudku a požadovala tvrdší tresty. Zbytek života strávil ve vězení, zemřel vinou absence zdravotní péče v neblaze proslulé západoslovenské věznici Leopoldov.“
Vlastimil Šádek, ministr průmyslu
Za 1.republiky
„Působil jako tajemník Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze. Publikoval práce v oboru národohospodářství. Byl rovněž tajemníkem Sdružení dřevoobrábějícího průmyslu v Republice československé a Sdružení československých továren na margarín. Bytem byl v Praze. K roku 1938 se uvádí jako generální tajemník Ústředního svazu československých průmyslníků.“
Za 2.republiky a protektorátu
„Od 1. prosince 1938 zastával funkci československého ministra průmyslu, obchodu a živností v první vládě Rudolfa Berana. Patřil mezi blízké spolupracovníky Aloise Eliáše. 16. února 1939 ho Eliáš pozval na tajnou poradu v Unhošti u Prahy, na které se řešil problém rostoucího slovenského separatismu a byla nastíněna možnost ozbrojeného zásahu centrální vlády proti slovenským separatistům. Portfolio si udržel i v druhé vládě Rudolfa Berana a vládě Aloise Eliáše, nyní již jako ministr průmyslu, obchodu a živností Protektorátu Čechy a Morava. Na postu setrval do února 1940.“
Dominik Čipera, ministr veřejných prací
Za 1. republiky
„Čipera se již od nástupu k firmě zajímal o veřejnou správu. Ve zlínském městském zastupitelstvu pomáhal se správou financí již od roku 1923. Po tragické smrti Tomáše Bati byl v srpnu 1932 zvolen starostou Zlína, od roku 1938 starostou Velkého Zlína. Funkci vykonával do září 1944, kdy byl na základě vládního nařízení ustaven úřednický starosta Jaroslav Gela. Při osvobození Zlína, 2. května 1945 opět vystupoval jako starosta. Již od počátku svého působení ve funkci starosty hovořil o potřebě spolupráce obcí v regionu, jehož hlavním centrem se má stát Zlín. V roce 1935 byl ustanoven nový politický okres Zlín, na jaře 1938 bylo ke Zlínu přičleněno pět okolních obcí, čímž vzniká tzv. Velký Zlín. Za Čiperova starostování je otevřeno reálné gymnázium nebo Studijní ústav.“
Za protektorátu
„K prvnímu prosinci 1938 jej prezident Emil Hácha jmenoval ministrem veřejných prací v Beranově vládě.[ Stal se druhým z nejvyšších představitelů koncernu Baťa, který vykonával funkci ministra. Předtím to byl od září do prosince 1938 Hugo Vavrečka (ministr bez portfeje). Zpráva o jeho jmenování ministrem byla zveřejněna v týž den jako zpráva o dostavbě zlínského mrakodrapu – správní budovy fy Baťa. Čipera ministerskou funkci vykonával posléze až do 19. ledna 1942 i ve Druhé vládě Rudolfa Berana a ve Eliášově vládě.“
Čipera se snažil svou funkci odpolitizovat a organizačně zprůhlednit. Ihned na ministerstvu zavedl „baťovské metody práce“, systematičnost a přehlednost.
„Po nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a zatčení premiéra Aloise Eliáše 27. září 1941 se prezident Emil Hácha obrátil na vládu, která měla přijmout novou linii pro jednání protektorátních orgánů s novým protektorem. Vzhledem ke skutečnostem, které předcházely zasedání vlády, hlasovala vláda také o tom, zda podá demisi. Čipera se po delším váhání rozhodl vzdát hlasování. Dobře si uvědomoval, že odstoupením vlády dojde pouze k vyklizení pozic pro kolaboranty, ačkoliv by demise vlády byla určitým symbolickým gestem. Eliášova vláda pak působila až do ledna 1942, kdy byla vystřídána novou – Krejčího vládou“.
Za nastupujícího bolševického režimu
„Z pozice starosty byl Čipera sesazen 12. května 1945, pravomocí v závodě zbaven o den později, komunisty obviněn z kolaborace s nacisty. a na dva měsíce zatčen (16. 6. – 18. 8. 1945). Věznění mu podlomilo zdraví, proto po svém propuštění odjel do lázní Poděbrady. Zaměstnancem znárodněných závodů zůstává do 27. března 1946, kdy byl propuštěn. Národním soudem byl 2. května 1947 zproštěn obvinění z kolaborace, neboť mu výrazně pomohla jeho podpora odboje, Slovenského národního povstání a partyzánského hnutí. Po soudním líčení se Čipera odstěhoval do Prahy a na jaře 1948 po únorovém převratu emigroval přes Mnichov do Londýna a poté do Kanady, kde spolupracoval s Tomášem Baťou mladším na rozvoji firmy Baťa Shoe. V prosinci 1948 byl společně s dalšími bývalými řediteli bývalého koncernu Baťa postaven před nový již zmanipulovaný soud a 22. prosince 1948 odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti let a ztrátě veškerého majetku. Výkon trestu nenastoupil, neboť se již v té době zdržoval mimo území Československa.“
Dne 3. září 1963 zemřel ve svých 70 letech v kanadském exilu muž, kterého pamětník Stanislav Křeček charakterizoval slovy: „Určil, schválil, stanovil, rozhodl, podepsal – pan Čipera. Konec a tečka. Dalších diskuzí netřeba, zbývá jen vykonat, zařídit, uskutečnit. Autorita, moc, záštita, důvěra.“
Ladislav Feierabend, ministr financí
Za 1.republiky
„Feierabend byl český a československý meziválečný národohospodář a vrcholný představitel družstevnictví v éře jeho největšího tuzemského rozkvětu během meziválečného období: stal se vrchním ředitelem Kooperativy (obchodního ústředí hospodářských družstev) a předsedou Československé obilní společnosti. Po Mnichově se stal ministrem zemědělství. Byl členem, vůči Hradu opoziční, pravicové agrární strany.“
Za 2.republiky a protektorátu
„Z pověření odstupujícího prezidenta Edvarda Beneše se stal ministrem zemědělství v druhé vládě generála Jana Syrového i protektorátních vládách Rudolfa Berana a generála Eliáše do roku 1940. Ladislav Karel Feierabend se zapojil i do činnosti centrálního odbojového orgánu – Politického ústředí, ale po jejím prozrazení emigroval v lednu 1940 do Anglie.“
Za nastupujícího bolševického režimu
„V Londýně se stal v roce 1940 státním ministrem, roku 1941 ministrem financí exilové vlády. V roce 1942 se v londýnském exilu Ladislav Karel Feierabend z pozice ministra financí zasadil o řadu měnových opatření, která se měla realizovat po skončení druhé světové války (a to včetně včasné emise poválečných československých platidel). Budoucí československá platidla nechal vytisknout v roce 1942 a v roce 1944 zřídil Československý měnový úřad, jenž měl po osvobození republiky plnit funkce cedulové banky V roce 1944 vedl československou delegaci na jednáních o mezinárodním měnovém systému v Bretton Woods.
Jeho rodina se dostala do koncentračních táborů. V únoru 1945 z exilové vlády odešel kvůli nesouhlasu s Benešovou politikou. Po skončení druhé světové války se vrátil do vlasti, kde se netajil s protikomunistickým postojem. Protože agrární strana nebyla po květnu 1945 povolena, vstoupil do národně socialistické strany.
Po únoru 1948 emigroval podruhé, nejdříve do Anglie a následně v roce 1950 do USA. Ve Spojených státech se zapojil v letech 1965–1969 do vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky. Na sklonku svého života napsal a vydal v USA obsáhlé osmidílné paměti, jejichž souborné vydání ve třech svazcích vyšlo po roce 1989 i v Česku. Na zámku Mirošov, který v letech 1939 až 1948 vlastnil, je expozice věnovaná jeho osobě a dílu. V roce 1995 mu byl prezidentem republiky in memoriam propůjčen řád T. G. Masaryka I. třídy.“
Vladislav Klumpar, ministr práce a sociálních věcí
Za 1.republiky
„Jako advokátní koncipient se stal v letech 1919–1922 tajemníkem Spolku československých průmyslníků textilních, pak v období let 1922–1926 zastával funkci prvního tajemníka Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze. Od 1. července 1927 nastoupil na post ředitele Ústřední sociální pojišťovny. Působil zároveň coby místopředseda Ústředí československých právníků. K roku 1938 se uvádí jako ředitel Ústřední sociální pojišťovny.“
Za 2.republiky a protektorátu
„Od 1. prosince 1938 zastával funkci československého ministra sloučeného ministerstva sociální a zdravotní správy v první vládě Rudolfa Berana. Patřil mezi blízké spolupracovníky Aloise Eliáše. 16. února 1939 ho Eliáš pozval na tajnou poradu v Unhošti u Prahy, na které se řešil problém rostoucího slovenského separatismu a byla nastíněna možnost ozbrojeného zásahu centrální vlády proti slovenským separatistům. Portfolio si udržel i v druhé vládě Rudolfa Berana a vládě Aloise Eliáše, nyní již jako ministr sociální a zdravotní správy Protektorátu Čechy a Morava. Ve vládě nadále působil jako osobní spojenec Aloise Eliáše. Patřil mezi stoupence zdržovací taktiky protektorátní vlády a udržoval spolu s Eliášem kontakty na odboj. Po zatčení Eliáše v září 1941 Klumpar protestoval u německých úřadů. Na postu ministra setrval do ledna 1942.“
Za nastupujícího bolševického režimu
„Po únorovém převratu roku 1948 byl politicky pronásledován. Počátkem 70. let 20. století emigroval do Kanady, kde v roce 1979 zemřel. Zasazoval se o rehabilitaci Aloise Eliáše.“
Jiří Havelka, ministr bez portfeje
Za 1.republiky
„Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Po studiích nastoupil na ministerstvo železnic jako vrchní odborový rada, později osobní tajemník ministrů. V roce 1931 se stal docentem správní vědy a československého správního práva na Univerzitě Karlově. Od roku 1933 byl radou Nejvyššího správního soudu. Zde se sblížil s Emilem Háchou, tehdejším předsedou tohoto soudu. K roku 1938 se uvádí jako senátní rada.“
Za 2.republiky a protektorátu
„Post v kabinetu si udržel i v následující druhé vládě Rudolfa Berana, nyní již jako ministr bez portfeje Protektorátu Čechy a Morava. Ve vládě Aloise Eliáše zastával post ministra dopravy. Vládní portfolio si udržel do dubna 1941 Patřil ke skupině protektorátních ministrů, která praktikovala zdržovací taktiku vůči okupačním úřadům. Zabránil vydání protižidovských zákonů (vydala je nakonec německá okupační moc). Udržoval kontakty s domácím i zahraničním odbojem. V září 1939 jménem vlády protestoval na velitelství gestapa proti vlně zatýkání. Ve vládě také odmítal vydat proněmecké stanovisko k německému tažení do Jugoslávie. Karl Hermann Frank prosadil Havelkův odchod z vlády i prezidentské kanceláře.
27. září 1941 byl zatčen, několik měsíců vězněn (propuštěn na základě intervence Emila Háchy), následně odstraněn z veřejného života a do konce války držen v domácím vězení.“
Za nastupujícího bolševického režimu
„Po válce byl v roce 1945 zatčen a souzen Národním soudem v dubnu 1947 pro kolaboraci, ale byl zbaven obvinění. Po únorovém převratu roku 1952 byl nuceně vystěhován z Prahy do Hostomic, kde dožil.“
Josef Ježek, ministr vnitra
Za Rakouska-Uherska
„V roce 1909 odešel v hodnosti poručík od armády a vstoupil do řad četnictva, kde sloužil na Zemském četnickém velitelství č. 13 v Černovicích. Následující rok složil odborné zkoušky a stal se velitelem četnického oddělení ve Vyžnyjcy. O několik měsíců později byl jmenován pobočníkem velitele v Černovicích. V roce 1913 byl povýšen do hodnosti rytmistra a o dva roky později (1915) převelen na četnické velitelství ve Vídni, kde byl přiřazen jako velitel na oddělení v Sankt Pölten. Od června 1917 působil na rakousko-uherském ministerstvu zeměbrany.“
Za 1.republiky
„Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 nastoupil na místo velitele četnického oddělení v Jindřichově Hradci. V roce 1919 byl odeslán do Bratislavy na Slovensko, kde působil jako pobočník zemského velitele četnictva. Měl zde pomoci s budováním slovenského četnictva. Poté působil u 13. oddělení MV a ve 2. polovině třicátých let vystřídal Aloise Adamičku v čele ZČV v Bratislavě. Patřil k významným propagátorům moderních kriminalistických metod u četnictva. V roce 1931 stál Ježek u zrodu časopisu Bezpečnostní služba.“
Za 2.republiky a protektorátu
„Za nacistické okupace 1. července 1939 ho Alois Eliáš jmenoval ministrem vnitra ve své vládě. V lednu 1942 odmítl složit slib loajality a v ministerské funkci skončil a od 1. března byl poslán do výslužby. Do konce války pak pracoval jako referent Západočeské kaolinky.“
Za nastupujícího bolševického režimu
„Po válce v roce 1945 byl zatčen a v roce 1947 postaven před Národní soud, který však od potrestání upustil. V roce 1954 byl komunistickým režimem znovu zatčen a tentokrát již odsouzen za špionáž a velezradu na 25 let. Propuštěn byl po amnestii v roce 1960.“
Adolf Hrubý, ministr zemědělství
„Po 1. sv.válce se vrátil na rodinný statek a převzal po zemřelém bratrovi hospodářství a hostinec. Začal se angažovat hospodářském životě jihočeského kraje a zavrhl komunistické ideály.. Vstoupil do agrární strany. Ve spolupráci s Antonín Švehlou prosazoval nové hospodářské myšlenky a věnoval se zájmům malozemědělského lidu, a to nejen organizačně, ale i novinářsky i jako vynikající řečník (přispíval do stranických novin Venkov). V této činnosti pokračoval i jako starosta obce, člen okresního výboru v Třeboni, člen okresního organizace republikánské strany (r. 1927 pokladníkem). V agrární straně podporoval pravicové křídlo Rudolfa Berana Ve 30. letech byl členem výkonného výboru agrární strany. V roce 1935 byl zvolen poslancem za Agrární stranu.“
Za protektorátu
„Adolf Hrubý byl v roce 1942 jmenován ministrem zemědělství a lesnictví a po zřízení protektorátního „Svazu zemědělství a lesnictví pro Čechy a Moravubyl pověřen taktéž jeho předsednictvím. Obě funkce, protektorátního ministra zemědělství a lesnictví i předsedu „Svazu zemědělství a lesnictví pro Čechy a Moravu“ zastával až do roku 1945 Vystupoval jako obhájce českých zemědělců, nicméně jako loajální funkcionář vůči nacistickým okupantům obdržel protektorátní vyznamenání – Svatováclavskou orlici I. stupně se zlatým věncem. Byl veden jako možný nástupce dr. Háchy ve funkci protektorátního prezidenta.“
Za nastupujícího bolševického režimu
„Po osvobození Československa byl zatčen. Dne 31. července 1946 Národní soud po tříměsíčním, často dramatickém jednání vynesl rozsudky nad některými členy protektorátní vlády, mimo jiné i nad Adolfem Hrubým. Zbytek života strávil ve vězení, zemřel v pražské pankrácké věznici.“
Jindřich Kamenický, ministr železnic
Za 1.republiky
„Od listopadu 1918 byl úředníkem československého ministerstva železnic, v letech 1925–1938 na pozici sekčního šéfa. V roce 1919 byl zvolen předsedou Českého svazu fotbalového. V této době byl též místopředsedou družstva SK Slavia Praha K roku 1938 se uvádí jako přednosta.“
Za 2.republiky a protektorátu
„Od 22. září 1938 zastával post ministra železnic v první vládě Jana Syrového. Na postu setrval do 4. října 1938. Do vládních funkcí se vrátil ještě ve 40. letech za Protektorátu, kdy se v dubnu 1941 stal protektorátním ministrem dopravy ve vládě Aloise Eliáše, vládě Jaroslava Krejčího a vládě Richarda Bienerta (od roku 1942 oficiálně ministr dopravy a techniky). Portfolio si udržel až do zániku Protektorátu v květnu 1945.“
Za nastupujícího bolševického režimu
„Po válce ho Národní soud roku 1946 odsoudil na pět let do těžkého žaláře. Žalobce původně pro něj navrhoval 20 let vězení. Trest si odpykal a dožil na penzi u rodiny.“
Hugo Vavrečka, minstr propagandy
Za Rakouska-Uherska
„Novinářská činnost jej také zavedla na bojiště První balkánské války, kde v roce 1912 působil jako dopisovatel Lidových novin při bulharském hlavním stanu. V této době se již osobně znal s významnými českými politiky i novináři a také se seznámil s Tomášem Baťou.“
Za 1. republiky
„ Od ledna 1919 působil v československé delegaci na mírové konferenci v Paříži jako národohospodářský expert. Do vlasti se vrátil koncem léta 1919 a již v únoru 1920 nastoupil do funkce generálního konzula v Hamburku. Po dvou letech přesídlil do Budapešti, stal se tak prvním řádným československým vyslancem v Maďarsku. V Budapešti setrval do roku 1926, kdy se přesunul na post vyslance v Rakousku.
Hugo Vavrečka nastoupil k firmě Baťa v r. 1932 na pozici ředitele, kde měl na starosti národohospodářské, obchodní a diplomatické vztahy firmy Baťa s obchodními partnery v prvorepublikovém Československu i zahraničí. Poté, co Tomáš Baťa 12. července 1932 tragicky zahynul, stal se majitelem a šéfem firmy Jan Antonín Baťa. Vavrečka s Dominikem Čiperou zastávali funkce dvou nejvýše postavených zaměstnanců. Vavrečka ve své funkci musel čelit nastoupivší hospodářské krizi.
V době narůstajícího ohrožení Československa a šířících se útoků ze strany sousedního Německa vzniklo v kabinetu premiéra Milana Hodži ministerstvo propagandy.“
Za 2.republiky a protektorátu
„16. září 1938 byl do jeho čela jmenován Vavrečka. Ve vládě zůstal i po jmenování vlády generála Syrového i v týdnech následujících po Mnichovské dohodě, avšak již jako ministr bez portfeje, neboť ministerstvo propagandy ztratilo svůj význam. V době okupace se Vavrečka stáhl ze všech veřejných i politických funkcí. Jakožto jeden z baťovských ředitelů aktivně podporoval vzdělávací aktivity a vše, co napomáhalo rozvoji české vědy a kultury. Proto po uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 také díky Vavrečkovi mohlo mnoho vyučujících i studentů najít práci v Baťových závodech.“
Za nastupujícího bolševického režimu
„Po osvobození v květnu 1945 byla na firmu Baťa a.s. uvalena národní správa a v říjnu 1945 byly závody znárodněny. Vavrečka byl stejně jako všichni vedoucí pracovníci ze svého místa odvolán a z podniku na počátku roku 1946 propuštěn. Zároveň byl obviněn z kolaborace s nacisty, vyšetřován, ale soudem zproštěn obžaloby. Po únoru 1948 čekal Vavrečku nový soud, ve kterém byl 22. prosince 1948 na základě vykonstruovaných důkazů odsouzen na tři roky těžkého žaláře a konfiskaci veškerého majetku. Vězení zůstal ušetřen, neboť na zásah Klementa Gottwalda do věznice nemusel nastoupit. Závěr svého života Vavrečka prožil v pražském bytě své dcery. Zemřel v nemocnici v Brně 9. srpna 1952.“
To jsou tedy texty, dokumentující pohledy současného režimu na činnost příslušníků české „elity“ v době, kdy hrozil skutečně zánik českého národa jako takového. Vynechal jsem některé nezpochybnitelné postavy jak kolaborace (E. Moravec, F. Bartsch) tak i odboje (A. Eliáš), které ani Wikipedie nemohla příliš relativizovat. Vynechal jsem i E. Háchu, významného činitele v mocnářství i první republice, který bez bázně a hany nastoupil do funkce protektorátního prezidenta a který je přímo ztělesněním pozic té správné české inteligence vychované v tom „demokratickém“ duchu. Taky se nad ním dnes roní slzy, jak hrozně dopadl po válce ve vězení. Pokud čtenáři mají dojem, že tón použitý v těchto hodnoceních pro činnost těchto osob je v podstatě omluvný, chápající a vyzvedající jejich skutečné i domnělé zásluhy, pak se nepletou. Skutečně se zdá, že protektorátní vláda byla skupinou zatvrzelých protinacistických odbojářů, člověk až žasne, jak byli ti Němci naivní. Základním problémem je ale fakt, že současný režim je postaven na chápání fašismu jako v zásadě jen jakési dobové odchylky (nebo snad i dobové nezbytnosti) od přirozeného běhu. Koneckonců kolonialismus, faktická obdoba fašismu aplikovaná většinou jen na „třetí“ svět, je dnes vydáván za přínosnou civilizační misi na pomoc zaostalým národům. Zato socialismus a komunisté jsou zločinci, kteří nám tuto přirozenou existenci chudoby a přebytku, násilí a válek, rasismu a imperialismu jako produkty kapitalismu ničili a jako takoví nezasluhují žádný pardon.
Raději jsem se ani nedíval, co se píše ve Wikipedii o takových nestvůrách, jako je Gottwald, Fučík, Šverma, kteří se místo angažmá v protektorátní vládě angažovali v odboji proti nacismu. Jejich chyba.
Na závěr pak je možné připomenout známý výrok G. Dimitrova, když během lipského procesu v r. 1933 odpověděl na posměch H. Göringa nad zaostalostí a necivilizovaností Bulharů: „Ano, bulharský fašismus je nekulturní a barbarský, ale to je fašismus na celém světě.“
Stejně tak všechny stesky nad nekulturností a barbarstvím současné doby nejdou na vrub Čechům, Husákovi ani bolševikům, ale jen a pouze kapitalismu.
Všechny zmínění citáty v textu pocházejí z české Wikipedie. K informacím se dostanete prostřednitvím této stránky: zde.