Ilona Švihlíková píše o tom, jak zablokování Suezu kontejnerovou lodí znovu ukázalo na rizika i na podstatu neoliberální globalizace.
Kontejnerová loď Ever Given „zaseklá“ v Suezském průplavu se nechtěně stala další „třešničkou“ na kazícím se dortu údajných přínosů globalizace.
Globalizace, byť má kořeny v 70. letech minulého století, se stala zásadním pojmem v letech devadesátých. V té době (jistě i v souvislosti s pádem východního bloku a porážkou jeho ekonomického systému) převládal ohledně globalizace nemístný optimismus. Globalizace byla spojována s ekonomickým růstem, prosperitou pro všechny, stala se vlastně zaklínadlem éry neoliberálního kapitalismu, který „historicky zvítězil“.
Globalizace jako proces ekonomicko-finančně-technologické propojenosti vznikla na dvou pilířích – díky komplexu technologických možností (rozvoj IT technologií umožňující kontrolu a řízení firem na dálku, ale i na vynálezu kontejnerové přepravy, který neskutečně snížil cenu dálkové přepravy) a na změně hospodářské politiky, která pod neoliberální doktrínou a vítězným pochodem Nové pravice vedla k liberalizaci a deregulaci. Dřívější podoba nadnárodních firem (typicky v ropném průmyslu) byla doplněna nadnárodními firmami, které ovládají komplikované řetězce.
Roztříštěná dělba práce měla své velké výhody pro mateřské firmy – využívat plně výhod nižších mezd, neexistujících odborů, dětské práce, investičních pobídek… Světová ekonomika začala být nadnárodními korporacemi dominována a s růstem jejich síly se zmenšovala ekonomická suverenita státu. Koneckonců, žebříčky konkurenceschopnosti začaly obsahovat jednotlivé země a jejich porovnávání, jejich vzájemnou konkurenci, zatímco pro nadnárodní korporace se stále v popředí ocital scénář akvizice, fúzí a další koncentrace na globálně propojeném trhu. Však dodnes nadnárodní korporace ovládají 80 % mezinárodního obchodu.
Za poslední dekády se z východní, jihovýchodní a jižní Asie stala výrobna světa. Jestliže dnes vytýkáme Číně, že vyrábí vše a jsme na ní závislí u tolika různých statků, pak je potřeba se podívat na západní nadnárodní firmy, které rozhodly o tom, že je potřeba snížit náklady na výrobu, navýšit si zisky a outsourcovat ji „jinam“ – třeba právě do Číny.
Nebylo mnoho ekonomů, kteří si troufli jít proti proudu a upozorňovat na to, že intenzivní propojení ekonomik (ve sféře výroby i financí) má také svoje rizika, ještě více násobená neoliberální politikou. Svou kritikou postupu Mezinárodního měnového fondu při krizi v jihovýchodní Asii na sebe Joseph Stiglitz (americký ekonom a tehdy i krátce hlavní ekonom Světové banky) seslal hromy, blesky. Globalizace stojící na neoliberální ideologii se stala „nekritizovatelnou“, něčím, co je fatální, dané – a čemu se musíme přizpůsobit.
Dokud se problémy koncentrovaly v rozvíjejících se zemích (v podobě finančních krizí), byly ony obviňovány z chybné politiky a jejich potrestání pomocí strukturálních programů MMF mělo mít „výchovný“ účinek na další země. Situaci ale změnila Velká recese, která vypukla ve Spojených státech. Od té doby se „něco“ ve světové ekonomice změnilo. Vyspělé země od té doby až do pandemie trpěly nízkou inflací, jejich centrální banky se na delší dobu uchýlily k politice kvantitativního uvolňování a často i záporných úrokových měr. Typický indikátor globalizace – stále se zvětšující podíl zboží, které prochází mezinárodní směnou (přičemž tento proces je řízen nadnárodními korporacemi jako novými impérii, rozhodujícími o tom, kde se jaká země umístí v mezinárodní dělbě práce, a tedy i jakou bude mít přidanou hodnotu, ergo i životní úroveň a mzdy) – se náhle „zaseknul“. Do pandemie jsme nevěděli, jestli se dostaneme „zpět“ do situace, kdy mezinárodní obchod roste dvakrát až třikrát rychleji než světový produkt.
Pandemie pak negativa spjatá s globalizací ještě více zvýraznila. Uveďme několik příkladů:
- neschopnost kdysi silných průmyslových zemí vyrobit a distribuovat tak primitivní statek jako je rouška
- zranitelnost plynoucí z komplexních výrobních řetězců, kde se už méně skloňuje „efektivita“ a „just in time“, ale najednou je to spíše „odolnost“
- ohrožení celého výrobního procesu kvůli výpadkům daným pandemií a nyní také dopravními problémy (automobilový průmysl)
- ztráta průmyslových výrob a průmyslové páteře, která má devastující sociální účinky (USA, Británie) a vede ke ztrátě know how a k degradaci pracovní síly
- závislost na statcích, které mají strategickou důležitost a neschopnost si je zajistit (vakcíny – EU)
Symbolicky se nyní ke kumulaci všech těchto faktorů, dokazujících, jak moc státy ustoupily (často dobrovolně) nadnárodním firmám, přidala zaseklá kontejnerová loď v Suezu. Lodě stojí z obou stran a s nimi je ohrožena mezinárodní výroba závislá na převážení obrovského množství meziproduktů sem a tam. Jako by se ve snaze jednoho bagristy zrcadlila snaha zachránit svět, který je na odchodu.
Není divu, že UNCTAD (Konference OSN o obchodu a rozvoji) sledující bedlivě trendy ve světové ekonomice, došel k názoru, který autorka tohoto článku sdílí. Pandemie dramaticky změní výrobní řetězce, restrukturalizuje mezinárodní dělbu práce, změní sílu nadnárodních firem.
V některých zemích lze doufat v návrat reálné hospodářské politiky, zahrnující i ochranu a podporu strategických sektorů (nebojte se, ČR to nebude). Návrat skutečné hospodářské politiky, která se v minulých dekádách scvrkla v zajišťování „servisu“ pro nadnárodní firmy, dodávání dotací a poskytování investičních pobídek v nechvalně proslulém závodu ke dnu.
UNCTAD hovoří o zkracování výrobních řetězců, regionalizaci (v tom je ASEAN, neboli Asociace zemí jihovýchodní Asie, přímo famózní příklad), ale také lokalizaci výroby, jejímž úspěšným symbolem se stal 3D tisk. Tedy vazba na místo, reflexe individualizace potřeb zákazníka (customizace) a také oslabení závodu ke dnu… A nelze vynechat ani reshoring, o který tolik usiloval prezident Trump, a který probíhal už před tím, než se stal prezidentem a bez jeho přičinění, tedy návrat výrob do mateřských zemí. S nárůstem vlivu automatizace a digitalizace ztrácí v některých sektorech výhoda levné práce svou přitažlivost.
Světová ekonomika se mění před našima očima. Ti, kteří pochopí, co se děje a kam svět směřuje, nutně získají další náskok.
Co ale ČR? Země, která je do výrobních řetězců zapojena s obrovskou intenzitou, ale ve velmi nevýhodné pozici, daleko od finálního zákazníka, pod mzdovým stropem. Koho ale toto téma zajímá? Za třicet let jsme tu neměli politickou reprezentaci, která by dokázala uvažovat dál než za jedno volební období. Globalizační principy jsme naopak dotáhli do samé dokonalosti – plně jsme outsourcovali i strategické úvahy o ekonomické struktuře naší země. O neoliberální bezohlednosti, která se plně vyjevila právě v době pandemie, ani nemluvě. O struktuře a přidané hodnotě v naší ekonomice rozhoduje někdo jiný (ne česká vláda či přeneseně čeští občané). Všimne si někdo, že se svět mění a že po pandemii už nikdy nebude jak dřív?
Marná otázka… Při znalosti české politické „elity“ si myslím, že nás čekají spíše „bitvy“ o to, jakou sochu odstranit, jaké náměstí přejmenovat a jak z debaty vyřadit „ruské a čínské agenty“. Taková pěkná neomccarthystická čistka je podstatně snazší disciplína, než ekonomická restrukturalizace a modernizace. Hry budou, ale chléb?
