Ivo Šebestík komentuje zařazení ČR na seznamu Rusku nepřátelských zemí.
Zařazení České republiky na „exkluzívní“ seznam nepřátel Ruské federace je z ruské strany možno číst v několika odstupňovaných fázích. První a nejjednodušší čtení říká, že největšímu státu světa a jaderné a energetické velmoci první velikosti jednoduše došla trpělivost s dlouhou řadou provokací a nedoložených obvinění pocházejících od státu miniaturní velikosti a mikroskopického vlivu na chod planety.
Jenomže tento jednoduchý výklad hraje v tradičně sofistikované politice Moskvy pranepatrnou roli. Zařazením České republiky na seznam nepřátelských států, na kterém je Praha „exkluzívně“ pouze s Washingtonem, sledují Putin s Lavrovem něco mnohem komplexnějšího, než jen neurotickou reakci obra okopávaného trpaslíkem.
Nejprve vcelku maličkost ukrývající v sobě lehký sarkasmus: Moskva ví, že česká zahraniční i domácí politika vykazují znaky mimořádně silné závislosti zejména na Spojených státech. České politické reprezentace včetně významné části parlamentní opozice tradičně projevují velkou ochotu konat mnohem více ve prospěch nadnárodních korporací Západu než v zájmu vlastního státu a národa. Takže se Rusové tak trochu jakoby žertem rozhodli umístit „Jakuba a jeho pána“ na jeden seznam. Českým rusofobům může zařazení jejich státu hned vedle tak velkého spojence, dokonce na jedinou listinu, třebaže černou, dokonce lichotit. „Konečně jsme partneři!“ komentoval by to možná sir Humphrey Appleby z báječného britského seriálu Jistě pane premiére (ministře). Ale pozor, nechoď, Vašku, s pány na led…!
Ovšem tento drobný kanadský žertík v ruském provedení představuje jen maličkou třešničku na dortu. Ukazuje Česko v jeho extrémní závislosti na někom jiném. A to tentokrát úplně transparentně. Pán a jeho komorník v pruhované livreji na jednom plakátu. Ostatní souvislosti zařazení Česka na seznam nepřátel Ruska jsou ale už mnohem vážnější.
Českou rusofobii produkují tak přibližně dva tři tucty osob soustředěných téměř výhradně v Praze. Tito lidé působí především v TOP-09, KDU-ČSL, ODS, ve STAN, ale najdeme je i u Pirátů a bohužel zejména v poslední době našli své místo i v ČSSD, jejíž personální politika spadla s Petříčkem, Hamáčkem a Kulhánkem na samé dno. Další várka rusofobů působí v části médií hlavního proudu, v některých neziskovkách majících politické cíle, jsou v čele BIS a najdeme je i mezi soukromými osobami v akademické sféře i v kultuře. Těch nejviditelnějších je opravdu jen pár, asi tak tři čtyři desítky. Tak nepatrný počet lidí ale tím, že disponuje exkluzívním a permanentním prostorem ve sdělovacích prostředcích, dokázal svými činy i projevy posadit Česko v Moskvě na černou listinu. A to jako zemi, která na této černé listině zastupuje úplně všechny nepřátele Ruska. Spojené státy na tomto seznamu hrají samozřejmě úplně jinou roli než ČR.
Nepřátelé Ruska, kteří na seznamu ale nejsou
Co toto v praxi znamená? Kreml ví velice dobře, že například Velká Británie dlouhodobě produkuje kroky namířené proti Ruské federaci a zcela bez důkazů Rusko obviňuje z pokusů o vraždy na britském území. Ví, že Britové velice aktivně podporují americké sankce proti RF. Přesto Moskva Londýn na tento seznam nezařadila. Důvodů je celá řada, především je nutné, jako úplně ve šem, sledovat tok peněz, tedy byznys a vedle toho i spousty dalších zájmů. Ačkoliv je britská zahraniční politika rovněž velice závislá na americké, tak přesto Velká Británie představuje významného geopolitického hráče, se kterým je třeba spíše jednat, než ho posílat klečet do kouta. Vedle toho je ale britská politika vůči Rusku kontinuálně konfrontační, a v tom smyslu je to politika autentická, třebaže nikoliv přátelská.
Kdo sleduje své vlastní zájmy (třeba vedle amerických), vůči tomu Moskva přistupuje s určitým respektem. Kdo produkuje rusofobii jen v cizích službách, lokajsky, což je bohužel případ rusofobie české, ten si žádný respekt nezaslouží. S tím ovšem nelze než souhlasit.
A máme zde další evidentní nepřátele Ruské federace, především Polsko a Pobaltí. Vůči nim ale Rusko postupuje rovněž jinak než k ČR, což má opět několik důvodů. Pokud jde o Pobaltí, v jednotlivých zemích jednak žijí početné ruské menšiny, kterým jsou dost často upírána základní občanská práva. (Podobně je tomu i při ruském vztahu k Ukrajině.) I z toho důvodu je zde pro Moskvu lepším řešením hledat diplomatické cesty než poslat Pobaltí do kouta klečet na hrachu, jako to může Ruská federace udělat s ČR. Pobaltí je důležitá zájmová oblast Ruské federace, ČR mnohem méně. Jistým momentem při rozhodování o černé listině může být také fakt, že Rusko vnímá, že v pobaltských státech existují historické kořeny složitých a někdy i konfliktních vztahů s Ruskem. Z toho důvodu Moskva patrně rozumí politice pobaltských zemí, že je v jistém smyslu také autonomní a vyrůstá alespoň zčásti z domácí půdy.
Úplně stejně rozumí Kreml Polákům a jejich animozitám vůči Rusku. Rusko sleduje velice detailně polskou antiruskou politiku v EU a polské námluvy se Spojenými státy. Ví, že polské aktivity jsou vůči Rusku velice nebezpečné a že krize na Ukrajině je z velké míry spojena s aktivitami Varšavy. Jenomže i ve vztazích rusko-polských platí jiné váhové kategorie než ve vztazích rusko-českých. Polsko je vůči Rusku nesrovnatelně nebezpečnější než ČR, která rezignovala na vlastní zahraniční politiku a téměř nikde nesleduje své vlastní národní zájmy. Česká politika vůči Rusku je vlastně racionálními postupy nepochopitelná.
Tak jako západní demokracie před válkou nehnuly prstem pro Československo, zatímco do války kvůli Polsku šly, třebaže velice neochotně a liknavě, právě tak Moskva ví, že kdyby zařadila na seznam nepřátel Polsko, mohlo by to vést k výrazně silnější podpoře Polska ze strany EU. Což by sice na věci nic nezměnilo, ale proč by si Moskva přidělávala práci s dalšími reakcemi na reakce?
USA na seznamu pochopitelně ano, ale komu druhé „exkluzívní“ místo?
Ruské ministerstvo zahraničí čte situaci v EU a ve světě do nejmenších detailů a také detailně zvažuje kroky Ruska na minovém poli mezinárodních vztahů. Moskva v tomto oboru dělá chyby jen vzácně. Praha naproti tomu téměř vždy. Rozhodnutí Kremlu sestavit seznam nepřátelských zemí má charakter varování. Spojené státy na něj patří automaticky, dokonce by se dalo říci, že na takový seznam by si je mohly napsat úplně všechny země planety, neboť americká zahraniční „politika“ představuje permanentní hrozbu násilí, vydírání, konfliktů a války. Komu ale připsat ono druhé „jedinečné“ místo?
Odpověď je prostá. Toto místo náleží někomu, kdo nestojí žádné významnější světové nebo i evropské mocnosti za podporu. Kdo je v mezinárodním prostoru brán jako outsider, ochotný lokaj, a nic víc. A tak Ruská federace na seznam umístila Českou republiku jako v jistém smyslu ideální nijak rizikovou laboratoř dopadů rusofobie. Je, či případně může být, exemplárním příkladem toho, jak si může malý závislý stát poškozovat (dobrovolně, ba s nadšením) své vlastní hospodářské i kulturní zájmy ve službách někoho cizího, kdo pro něj nehne ani prstem.
Ničím nedoloženou údajnou ruskou stopou vedoucí k oběma výbuchům muničních skladů ve Vrběticích vyvrcholila dlouhá řada v podstatě sabotáží českých národních a ekonomických zájmů ze strany početně nepatrné skupiny osob. Ona dlouhá řada započala už dávno poškozováním památníků osvoboditelů, vojáků Rudé armády. Následovalo naopak vybudování památníku nacistům, Vlasovcům, v pražské okrajové čtvrti Řeporyje a odstranění sochy velitele Rudé armády, maršála Koněva, osvobozujícího české území kolem Prahy v květnu 1945, aby Prahu nezničila stále ještě téměř milionová německá armáda soustředěná v Čechách. Toto „dílo“, tedy odstranění sochy maršála, měl na svědomí starosta Prahy 6, jménem Kolář. Dále přišel se svojí rusofobní trochou do mlýna i primátor Prahy, Hřib, když nechal přejmenovat náměstí před ruskou ambasádou způsobem, který měl ruskou stranu provokovat. Vedle toho se řeporyjský Novotný představil v ruské televizi jako exemplář českého komunálního politika, čímž uvrhl národ v podezření, že takhle vypadáme, smýšlíme, mluvíme a chováme se všichni. Jako bonus pak mohlo posloužit i protiprávní vydání údajného ruského hackera Nikolina k odsouzení do USA, za což mu nyní český stát zaplatí odškodné. A tak dále a tak dále. Hloupých a ještě hloupějších protiruských aktivit se v poslední době urodilo na českých luzích a hájích, hlavně v blízkosti Prahy, bezpočet.
Patrně dvojí motivace vrbětické kauzy
Vrbětická kauza byla motivována vnitropoliticky, a zároveň také snahou zavděčit se USA v jejich snaze likvidovat hospodářské vazby Ruské federace na jednotlivé státy EU, na ty nejochotnější v prvé řadě. V tomto plánu se jednalo o vyřazení Rosatomu z tendru na dostavbu Dukovan. První z cílů, onen vnitropolitický, se ale povedl jen zčásti. Opoziční strany, z nichž tři se spojením se dvěma většími zachraňují před vypadnutím z Poslanecké sněmovny, se prostřednictvím staré vrbětické kauzy naroubované aktuálně a účelově na nedoloženou ruskou stopu s vysokou mírou pravděpodobnosti pokusily vyvolat vládní krizi, která by ANO a ČSSD přinutila k pádu. Údajně rostoucí preference obou opozičních slepenců se právě v té době totiž nacházely dost vysoko na to, aby bylo možno vyvolat předčasné volby ještě včas, než začnou znovu růst preference ANO. Všichni se nacházeli pod časovým tlakem. Chamtivci po moci s očima podlitýma krví, BIS, Respekt a pak ihned i obránci právě prolomených hradeb hledající kádě s roztaveným olovem, které by útočníkům šplhajícím po žebřících na strážní věže vylévali na hlavy. Vše hektické, vratké, nedomyšlené, zákeřné, sprosté a bez rukavic. Nakonec se útočníci vrhli ke věži, na které se opevnil samojediný Jan Hamáček bez meče i bez samostřílu jako Jan Roháč na Sionu, ovšem bez jeho rytířského formátu. Kdyby to nebylo tak ubohé, mohlo by to posloužit jako námět pro satiru.
A tak se čeští rusofobové skrze Vrbětice pokusili spojit příjemné s užitečným. Příjemně se zavděčit ve Washingtonu a užitečně si otevřít cestu k moci. Tento výklad se jeví být vysoce pravděpodobný. Spojovaly se zde tak tradiční lokajství vůči USA s domácím chytráctvím až poněkud zákeřným. Též tradičním. Bohužel! Ale Moskvu pochopitelně tyto „vnitřní“ motivy hrstky rusofobů nezajímají. Nejspíš je měla přečtené okamžitě po zveřejnění kauzy.
Podstatné je, že čeští rusofobové opět zavlekli Českou republiku a český národ do krajně nepříjemné situace. Učinili z ČR laboratorní myšku, na které může Ruská federace kdykoliv a jakkoliv velice snadno demonstrovat, co všechno si může malý stát řízený krajně neodpovědnými lidmi zničit. Západní kapitál se nad touto situací Česka v postatě lehounce usmívá, neboť od pádu železné opony bylo jeho cílem zbavit země bývalého sovětského bloku volnosti při uzavírání vztahů s jinými partnery, než byly země západního kapitálu. Čím ničivěji si budou politici v těchto zemích počínat zejména ve vztazích s Čínou a Ruskem, tím kratší bude jejich vodítko v rukou Washingtonu nebo Berlína. Němci mohou mít radost, že si Češi díky hrstce aktivních a neodpovědných rusofobů ničí tradiční vztahy s některými slovanskými národy. Už si je za Václava Havla poškodili se Srby, se kterými měli Češi tradičně nadstandardní vztahy, úplně stejně jako s Chorvaty nebo se Slovinci. S Poláky měli Češi vždy velice komplikované vazby, takže zde oleje do ohně (zatím) přilévat netřeba. Federace se Slováky se rozpadla jako v roce 1939, za aktivní pomoci Německa, takže na tomto poli byl již „kus užitečné práce“ vykonán. Německo se sjednotilo, Československo a Jugoslávie rozložily na prvočinitele. Divide et impera!
Existuje poučení z ruského zařazení ČR na seznam nepřátel
Nicméně, ze zařazení ČR „po bok“ USA na listinu nepřátel Ruské federace si nemusí občané České republiky dělat příliš hlavu. Tento krok Moskvy není rozhodně namířen vůči Čechům jako národu, ale míří výhradně na rusofoby, jejichž počínání by bylo odporné úplně každému státu. A je, jak věřím, odporné i většině obyvatel České republiky. Pokud je zde nějaké poselství k národu, pak spočívá pouze v tom, na co jsme my, Češi, měli přijít sami a už hodně dávno. A sice, že obě komory Parlamentu ČR, vláda a samotný Hrad by měly být složeny alespoň většinově (Hrad pochopitelně exkluzívně), když už asi není možné, aby byly složeny výhradně, z vlastenců a osob majících politické zkušenosti, rovnou páteř a hodně osobní cti v těle. Takoví lidé nechtějí ohýbat hřbet před nikým, jedno je, zda pochází z Východu nebo ze Západu.
V tomto ohledu mají české země ohromný deficit. Česká republika nemá od roku 1990 vlastní zahraniční politiku, úplně rezignovala na autonomní českou cestu a postupně se zbavila dokonce i armády, jaká by byla schopná bránit zemi. Má armádu jen pro čerpání rozpočtu „na obranu“ a pro vysílání „misí“ do americko-britských prohraných válek. Tyto mimořádně destruktivní faktory pak ještě mnohonásobně prohlubuje chování pouhé hrstky osob, jejichž lokajství vůči cizím zájmům dosahuje doposud nepředstavitelného absolutoria.
Před českými občany leží největší a nejtěžší úkol moderní doby. A tím je nedovolit, aby ve volbách získali rozhodující vliv lidé, kteří poškozují stát a národní zájmy a kteří českému národu dělají ohromnou nebetyčnou ostudu ve světě. V letošních volbách se patrně toho už mnoho napravit nepodaří, neboť nabídka stran i osob je prozatím (až na nepatrné výjimky) hluboce tristní, ale je třeba co nejrychleji vytvořit úplně nové politické strany a ustavit konečně média, která budou mít zájem chránit čest národa a zájmy státu. Obojí musí vznikat současně, a to s cílem konečně zastavit nepochopitelnou českou ochotu poškozovat sebe sama ve prospěch těch, kteří to neocení, ale hlavně si to nezaslouží.
***
Rozdíl v ruském pohledu na ČR na straně jedné a na Polsko, Velkou Británii nebo Pobaltí na straně druhé spočívá v tom, že u české „diplomacie“ a s ní spojených protiruských aktivit Rusové nenacházejí sledování vlastní české zahraniční politiky, a už vůbec ne českých zájmů, ale jen ohlasy dětinsky hloupých a úplně transparentních vnitřních her se snahou zavděčit se někomu cizímu, zejména USA. Tento charakter nebudí ani ten nejmenší respekt. Proto se ČR dostalo naprosto „exkluzívního“ místa na listině nepřátel Ruska.