Historička umění Věra Beranová představuje ve své recenzi další pražskou výstavu zaměřenou na vztah architektury a politiky v letech 1918–1945.
Výstava má již podle názvu představovat architekturu ve velmi širokém rozpětí téměř 30 let. Toto téma bylo mnohokrát zpracované nejen v přehledných historických analýzách, jako například Praha moderní (Zdeněk Lukeš), ale i v různých monografiích zabývající se parciální problematikou, jako například Protektorátní Praha jako německé město (Miloš Hořejší) a další bezpočet odborných i populárně vědných publikací. Je nutno připomenout, že většina studií, zabývajících se architekturou, chápe její vývoj z hlediska kulturně-společenského i politického, jak si to vytkla tato výstava.
V této souvislosti musíme upozornit na podnět či zadání této výstavy, která má představovat jeden z výstupů projektu „Architektura a česká politika 19. až 21. století“. Tedy nesmírně ambiciózní téma, které realizuje Katedra teorie a dějin umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Samozřejmě, že výstava se nemůže již svou podstatou a svými prostředky s tímto zadáním plně vyrovnat. Současnou přehlídku v Domě u Černé Matky Boží můžeme pokládat za jistou pozvánku k připravovanému výstupu – souvislému textu, jistě bohatě doplněnému obrazovou dokumentací.
Jak název výstavy deklaruje, jedná se o období první republiky a protektorátu. Důraz je kladen na první republiku, přestože období první poloviny 40. let, tedy protektorátu, bylo (právě z hlediska vzájemné návaznosti architektury a ideologie) velmi zajímavé. Nejednalo se jen o realizovanou výstavbu, ale i o řadu projektů, které zůstaly na papíře.
Výstava svým zadáním musela prezentovat, jak teoretická východiska ideová a politická, tak konkrétní příklady různých architektur. Toto zadání není lehké respektovat v rámci výstavní prezentace. V případě současné výstavy jsou tyto zdroje deklarovány odděleně. Vlastní instalace se tedy skládá z několika tabulí zabývajících se teoretickými popisy a mnoha panely představujícími konkrétní, jak realizované, tak nerealizované projekty. V této souvislosti jistě návštěvníkům bude chybět ve větší míře období protektorátu.
Ke kladům výběru právě těchto objektů, týkajících se především období mezi válkami, je jejich šíře, tedy nejen v historické, ale také i regionální různosti. Za podstatné v těchto souvislostech je však šíře jejich zaměření. Návštěvník si jistě uvědomí nesmírnou šíři jak realizovaných, tak pouze navržených projektů. Výstava si sice neklade za cíl hodnotové posouzení, či kvantitativní vyčíslování, ale přesto si tyto kvality návštěvník dozajista uvědomí a mnohé například napadne srovnávání s pozdějšími etapami ve vývoji našeho státu. Mám zde na mysli především éru po roce 1989, která dnes již aspoň (co do počtu let) podstatně překračuje období První republiky.
Vraťme se však k počátku vzniku Československa, jisté specifické situace, kdy se nový stát potřeboval prezentovat a také se reprezentovat prostřednictvím nových staveb, úpravou již existujících komplexů, jako to byl například Pražský hrad. Byly to projekty budov parlamentu, ministerstev, například na Letenské pláni, projekt Galerie na Kampě, řešení Staroměstského náměstí, kde se počítalo s asanací neogotického křídla, které však vzalo za své za druhé světové války. Je vcelku pozoruhodné, že přes mnohé soutěže (až do dneška) není tento prostor stále vyřešen. Otázkou se stal také Památník národního osvobození na Vítkově, kde vznikla celá řada projektů, včetně předloženého návrhu architekta Zázvorky. K těmto problémům existuje bohatá knižní i časopisecká literatura, která (mimo otázky vztahující se k vlastní architektuře) řeší i problematiku společenskou, avšak v důsledku politickou.
Zajímavé jsou také projekty mimo Prahu, tedy mimo centrum. Je to nejen Brno, ale i Bratislava s návrhem univerzitní čtvrti, návrh P. Janáka z roku 1924 bratislavského zemědělského muzea. Na východě republiky je to například filiálka Národní banky v Užhorodě Fr. Šrámka z roku 1937, Fragnerův dětský dům v Mukačevu z roku 1928, nebo Librovo Masarykovo sanatorium ve Vyšných Hágách z roku 1938. Jsou to také stavby určené pro zdravotnictví, školství. Významné místo sehrávaly projekty obytných budov, celků, včetně kolonií. Jako například v Brně od Bohuslava Fuchse, nebo kolonie dělnických domů ve Zlíně Františka Gahury. Byly to také sociální stavby: v rámci tohoto programu se postavilo v letech 1921 až 1924 65 000 bytů. Do tohoto programu podstatně zasáhla Velká hospodářská krize, kdy se programově stavěly malé byty, jako například autorů Jos. Poláška v Brně Husovicích z roku 1931, nebo obecní domy Fr. Rozehnala z roku 1936, také v Brně. Významným počinem se bezesporu stala výstavba výstaviště pro Výstavu soudobé kultury v Brně v letech 1927/8.
Zvláštní kapitolu zde sehrávají stavby mimo republiku. Jako například pavilon výstavy dekorativního umění v roce 1926 v Paříži Josefa Gočára. V roce 1937 pak také v Paříži Krejcarův pavilon na Světové výstavě. Výstavnický pavilon O. Novotného v Benátkách v roce 1924, byly to také úpravy interiéru, jako například L. Machoně z roku 1925 na velvyslanectví ve Varšavě. V období protektorátu měli čeští architekti omezené možnosti realizovat své návrhy. V podstatě se také neuskutečnila i většina projektů německých architektů, ve smyslu reprezentačních staveb, na rozdíl od architektury vesnických staveb, a to především v Sudetech. Byly to například školy, ale také zemědělské budovy, které nesly typické prvky německé vesnické architektury.
Současná výstava v Domě u Černé Matky Boží si jistě neklade za cíl dokumentovat určité styly, umělecko-estetické názory, ale jde o prezentaci nejširšího záběru těch nejrůznějších stavebních zásahů do prostředí našich měst a venkova. Výstava je doplněna i upozorněním na hlavní časopisy věnující se architektuře, jako například periodikum Architektura, Forum, Styl, Stavba.
Výstava otevírá v podstatě dva metodologické problémy. A tím je především dokumentace propojení architektury dané doby s analýzou české politiky v letech 1918–1945. V podstatě tyto dvě roviny nejsou (a také velmi těžko mohou být) na výstavě znázorněny – tedy, aby se mohly stát odpovědí na zadané téma Architektura a česká politika 1918–1945. Jistým nedostatkem je vlastní instalace. Obrazový materiál je umístěn na panelech, kam průměrně vysoký návštěvník, při vší snaze, nemůže dohlédnout a už vůbec nemůže přečíst drobný ofotografovaný text.
Toto téma by si určitě zasloužilo rozsáhlejší, přehlednější prezentaci, která by odpovídala na složité vztahy a vazby mezi architekturou a politikou. V této souvislosti by stálo za to vyjasnit první větu z názvu výstavy Duch, který pracuje. Předpokládám, že se jedná o ducha tvůrců, architektů, v mnohem menší míře pak politiky a politiků.
Koncept: Vendula Hnídková
Kurátorka: Dita Dvořáková