Historička a analytička Veronika Sušová-Salminen píše o rozjeté ruské předvolební kampani i o budoucnosti Dmitrije Medveděva.
Rusko čekají po polovině září (17. až 19. září) parlamentní volby do Státní Dumy. Volební kampaň už začala, i když ji v současnosti zastiňuje třetí vlna koronavirové pandemie v zemi. V českých médiích se nedávno objevily kusé informace, co se v Rusko v souvislosti s volbami děje – například ukvapené a špatně informované soudy o tom, kterak se Vladimir Putin „zbavil“ Dmitrije Medveděva. Jako vždy jsou věci mnohem složitější.
Nejprve něco o parlamentních volbách v kontextu ruského politického systému. V ruském politickém systému jsou volby a politická soutěž předmětem značné regulace ze strany státu. Politické pole se v podstatě mění před každými volbami a hrací plocha je vlastně ad hoc upravována. Týká se to jednak toho, které politické strany mohou vůbec kandidovat a také konkrétních kandidátů – v současnosti hlavně nesystémové opozice spojené s Alexejem Navalným, která k volbám nebyla díky sérii administrativních opatření a soudních rozhodnutí připuštěna. Tedy, stručně řečeno, systém politické soutěže není v Rusku stabilní či neutrální, ale ovlivňuje ho konkrétní mocenská konstelace. Letos bylo k volbám připuštěno celkem 14 politických stran.
Na druhou stranu je pro ruský režim zásadní, aby výsledky voleb byly legitimní pro dostatečný díl (aktivních) ruských občanů. Nedávno zveřejněný výzkum ukázal, že legitimita volebního procesu (především otázka volebních podvodů) je důležitá pro voliče, kteří podporují prorežimní kandidáty a strany – volební podvody vedou ke ztrátě podpory Jednotného Ruska mezi loajálními voliči. Znamená to, že vláda nemá neomezené možnosti manipulace voleb a jejich výsledků s ohledem na podporu loajalistů i na celkovou domácí legitimitu voleb. Jak známo, nelegitimní (nebo jako nelegitimní vnímané) výsledky voleb vedou v postsovětském prostoru k opakované politické nestabilitě a nárůstu protestu, který často dostává podporu ze zahraničí (Rusko si takovou zkušeností prošlo v roce 2011). Tedy, možnosti, jak volby manipulovat v rámci volebního procesu (jinak je to ale s manipulacemi mediálními a marketingovými, které známe i z demokracií standardního typu a které v Rusku čile kvetou) budou s ohledem na tuto skutečnost spíše omezené.
Přípravy a scénáře voleb
V posledních měsících probíhaly velmi výrazné přípravy na volby a na volební kampaň. Vedle zákazu účasti všech organizací a kandidátů spojených s Alexejem Navalným došlo k částečné obměně členstva Centrální volební komise, která nad volbami dohlíží celkově. Nový důraz se v rámci práce kádrově obnovené komise kladl na otázku zahraničního vměšování, které je chápáno jako důležité téma i problém letošních voleb.
Na začátku roku se v ruské expertní komunitě diskutovaly možné scénáře parlamentních voleb z hlediska účasti stran a příštího složení parlamentu. V podstatě byly ve hře tři možnosti: zachování současného statu quo (1+3 opoziční strany), radikálnější změna (otevření prostoru pro nové strany, demokratizace) a umírněná změna, někde mezi statem quo a radikálnější proměnou politického spektra. Dnes se zdá, že se realizuje spíše první scénář, i když s určitými prvky scénáře třetího. Vypadá to, že Rusko míří k tomu, že šanci dostat se do parlamentu mají čtyři politické strany z celkem 14: Jednotné Rusko, které chce mít ústavní většinu, Liberálně demokratická strana Ruska, Komunistická strana Ruské federace a Spravedlivé Rusko-Za pravdu. Poslední tři jsou tzv. systémovou opozicí. Objevují se ale určité nové prvky.
Systémově opoziční strany, které v posledních pěti letech seděly ve Státní Dumě, vsadily na kontinuitu a do čela federálních kandidátek postavily spíše starou gardu. Letošní federální kandidátky (federální kandidátní listina, která má roli marketingové „tváře“ strany) jsou z iniciativy Vladimira Žirinovského rozšířené až na 15 lidí, čehož strany využily různě. Například strana Spravedlivé Rusko-Za pravdu kandidovala jen tři politiky, kteří odrážejí novou podobu strany. V únoru totiž původní Spravedlivé Rusko fúzovalo s politickou stranou Za pravdu a Patrioté Ruska. Zřejmě se jednalo o snahu politicky posílit Spravedlivé Rusko o patriotisticky, ale ekonomicky levicově směřující strany. Žirinovského liberálnědemokratická strana nominovala 15 lidí, v čele s Žirinovským, z nichž většina jsou současní poslanci. Komunisté sestavili také 15člennou federální kandidátku, na které nechybí Gennadij Zjuganov v čele, ale je na ní třeba i bývalý prezidentský kandidát Pavel Grudinin a někteří populární (bývalí) gubernátoři.
Předběžné odhady podpory politických stran podle (dle kritiků spíše provládní) agentury VCIOM v současné době vypadají mezi rozhodnutými voliči (tj. těmi, kteří půjdou volit, vědí, koho volit a nechystají se vhodit neplatný lístek) následovně:
Jednotné Rusko obnovuje
Strana Jednotné Rusko vsadila na poněkud jinou strategii než opozice. Za prvé, provedla poměrně silnou obměnu kádru, kterou dnes prokremelští experti považují za výrazný základ pro volební úspěch. Sází tedy na to, že nabízí nové tváře, které prošly primárkami, což má být další krok k vyšší demokratičnosti voleb. Za druhé, Jednotné Rusko obměnilo svoji strategii pro reprezentativní federální kandidátku. I v tomto případě existovalo několik scénářů, o kterých se veřejně mluvilo. Hlavní otázkou bylo, zda strana půjde cestou starého modelu, kdy byl v čele kandidátky buď Vladimir Putin, nebo Dmitrij Medveděv, či zvolí jinou možnost. Kremelští kurátoři se nakonec rozhodli pro scénář, který šel cestou pětičlenné federální kandidátky, která se snaží oslovit široký elektorát strany. Pětku navrhnul na stranickém sjezdu osobně Vladimir Putin (který měl mít při rozhodování poslední slovo) a jsou v ní populární politické těžké váhy Sergej Šojgu a Sergej Lavrov, šéflékař moskevské nemocnice Komunarka Děnis Procenko, zmocněnkyně prezidenta pro práva dětí Anna Kuzněcovová a šéfka vzdělávacího fondu „Talent a úspěch“ Jelena Šmelevova. Kandidátka sází na téma Ruska jako velmoci, zdravotnictví (souvislost s pandemií) a budoucnosti (děti, talent) a snaží se oslovit voliče s různými hodnotami. Jinými slovy, Jednotné Rusko se i nadále profiluje jako „catch-all“ strana.
Předseda strany Dmitrij Medveděv v čele kandidátky nestanul, a nebylo na tom nic překvapivého – zřejmě i pro něj samotného, tedy v případě, že se informuje o tom, co se kolem něj děje. Týdny před rozhodnutím se v ruských médiích psalo, že ve straně vznikla „fronda“ proti Medveděvově kandidatuře kvůli jeho nepopularitě. Medveděv je přímo spojen s nepopulární penzijní reformou (2018) a jmenovat ho do čela kandidátky strany bylo považováno za rizikové. Ovšem superkandidátem se nestal ani premiér Michail Mišustin, který má nyní dobré ratingy, ale ani sám Vladimir Putin, což by mohla být sázka na jistotu. V případě Mišustina to může svědčit o nepřipravenosti k tomu ho jako premiéra reálně povýšit do pozice muže číslo dvě (nehledě na premiérskou funkci je Mišustin stále velmi závislý na Putinovi, nejde tu o oficiální funkce ale o parapolitické vztahy moci). V případě Putina to možná znamená, že Kreml i strana věří v bezproblémovou kampaň a nemusejí se opírat o stále nejpopulárnějšího politika v zemi. Je také možné, že o superkandidaturu neměl zájem sám Vladimir Putin, který v poslední době přenechává především vnitřní politiku jiným a úkoly spíše deleguje. Putin se omezil na to, že v pořadu Přímá linie označil stranu za „svoji“.
Medveděv “přes palubu”?
Oslabil tedy Medveděv, protože nebude superkandidátem strany, kterou vede? Se ztrátou premiérského úřadu se Medveděv ocitá v nové situaci a v určitém mezidobí. Je i nadále předsedou vládnoucí strany a zároveň pracuje jako místopředseda Bezpečnostní rady. Funkce v tomto klubu nejtěžších vah ruské politiky (který se v červnu sešel 4x a od začátku července už 2x k projednání nejzávažnějších otázek spojených s bezpečností země) mu dává nepochybně formální i neformální vliv, který nelze podceňovat, i když je velmi těžké ho nějak měřit. To se týká hlavě vlivu neformálního, který je ale v ruské politice zcela klíčový (a volby o něm nerozhodují). Kromě toho má pořád možnost jako bývalý prezident požádat o funkci doživotního senátora, což by mohla být cesta k funkci předsedy Rady federace (o tom se už spekulovalo). Ani role Medveděva jako předsedy strany se neukazuje jako marginální. Byl to právě Medveděv, který zformuloval teze pro volební program Jednotného Ruska do letošních voleb. Strana se rozhodla pro akcentování úspěchů posledních pěti let, zatímco tématu penzijní reformy se chce ve volební kampani vyhnout, nevystavuje proto svého předsedu jako marketingovou tvář volební kampaně. O skutečném vlivu a pozici Dmitrije Medveděva to ale říká dost málo.
Pár měsíců před volbami jsou tedy „kostky vrženy“ a kampaň je v plném běhu, který ovšem značně ovlivňuje probíhající třetí vlna pandemie. V plánu je opět, jako v případě ústavního referenda v červenci 2020, třídenní hlasování (které podle kritiků omezuje možnosti skutečného monitorování voleb). Předvolební agitace bude v současných podmínkách zřejmě hlavně mediální a online – což zvyšuje význam kybernetického prostoru. Pandemie samotná a s ní spojené téma stavu ruského zdravotnictví bude spolu s rostoucími cenami potravin v kontextu rekordní inflace nejspíš důležitými okolnostmi letošní předvolební kampaně i utváření voličských nálad. Nelze ovšem zapomínat, že v roce 1996 se Boris Jelcin stal podruhé prezidentem (s podporou Západu) s počátečním ratingem kolem 5 % a vysokým antiratingem, který jeho znovuzvolení vylučoval. Pro ruské politické technology (spindoktory, marketéry) není od dob Borise Jelcina nic nemožné.