Jiří Málek komentuje situaci levice, a především KSČM, před nadcházejícími parlamentními volbami. Proč i nevelká chyba může způsobit velké zemětřesení v celé české levici?
Zdá se, že horké léto je již v plném proudu. Tentokrát se to ale netýká ani tak počasí, jako spíš klimatu politického. A pro celou českou levici to nevypadá na slunečné dny. Jaro u tradičních a (dosud) parlamentních stran – ČSSD a KSČM – bylo spíše zaměřeno dovnitř do jejich ledví. Proběhla zásadní jednání obou stran, která přinejmenším vyjasnila, jaké je rozložení sil a jaké síly budou mít dominantní vliv na jejich jak politicko-ideovou orientaci, tak i na praktické programové a organizační aspekty jejich činnosti v horkém předvolebním období. V případě ČSSD sjezd odmítl „modernizaci“, kterou prosazovalo křídlo, které navenek bylo reprezentováno i známými politiky. Ti byli sice veřejně vidět, ale uvnitř strany zdaleka neměli takou podporu, jak to někdy bylo i médii prezentováno. Poražení se po sjezdu stáhli do určitého ústraní, odešli nebo byli odejiti z funkcí jak ve straně, tak i v rámci státní správy. Někteří také sami odstoupili z kandidátek do parlamentních voleb. V současné době jsou v jakési „studené neutralitě“. Sjezd také fakticky ovlivnil jednání s potenciálními politickými partnery, jako je strana Zelení a hnutí Budoucnost. Tito jednání s ČSSD ukončili. Zelení kandidují samostatně, Budoucnost deklarovala, že se do těchto parlamentních voleb nezapojí a bude se připravovat na budoucí střety.
KSČM byla nucena řešit především vnitrostranický proces, mající v některých aspektech i charakter osobního konfliktu. Tady šlo hlavně o případnou změnu nejvyššího vedení. Nakonec bylo rozhodnuto, že personální otázky budou řešeny těsně po volbách (formou mimořádného sjezdu), koncem října a v dlouhodobě avizovaném termínu v listopadu proběhne řádný sjezd, který se pak bude věnovat především obsahovým otázkám.
Podle vývoje předvolebních preferencí obou zmíněných stran se nezdá, že by jejich vnitřní „jarní vývoj“ měl na tyto preference nějaký podstatnější vliv. Z dlouhodobějšího hlediska nejsou zaznamenány žádné podstatnější výkyvy, které by mohly být způsobeny nějakými vnitrostranickými kroky. Ani rozhodnutí Zelených jít samostatně do voleb nezměnilo jejich dlouhodobě dosahované skóre někde mezi 1 a 2 %. Další subjekt hlásící se k levici, kdo se účastní volebního klání, i když spíše symbolicky jen ve třech volebních obvodech, bude strana Levice. Zůstává ale stranou medií i předvolebních průzkumů.
Tento text se dále chce zabývat tou částí levice, kterou bychom hledali hlavně v segmentu společnosti, který se deklaruje nalevo od sociální demokracie. Ta samo o sobě představuje komplexní problematiku, o které by bylo možno sepsat i dizertační práci. Zde půjde spíše jen o několik základních tezí a názorů. Ty se dotýkají dominujícího subjektu v tomto prostoru, to je KSČM.
1) Do zmíněného segmentu patří vedle KSČM několik dalších stran a hnutí, které hrají více nebo méně marginální celospolečenskou roli a také pro drtivou část veřejnosti jsou neviditelné. Jedním z dlouhodobých „hitů“ v tomto segmentu je „podpora oligarchy“ a její dopad na ne moc povzbudivé výsledky levice. Můžeme číst příspěvky, které ukazují, že to je ten hlavní (a jediný) důvod úpadku této radikální levice. Na druhé straně zaznívají oponentní názory, které dokládají, že se touto cestou podařilo prosadit řady opatření, která v minulosti nebyla z pozice systémové opozice realizovat. Bohužel k oběma tvrzením není k dispozici dostatek relevantních sociologických faktů a čísel, zda ovlivňovaly popularitu strany. A které by dosvědčovaly oprávněnost toho nebo onoho tvrzení. Ani autor nemá nic exaktního k dispozici. Je ale fakt, že ke skokovému poklesu preferencí KSČM došlo před posledními parlamentními volbami (souhrnně za několik voleb, od první dekády tohoto století, až o 30 %). To ale bylo v době, kdy A. Babiš nebyl vůdčí osobností vlády, a dokonce určitou dobu byl úplně mimo tuto vládu. V období, kdy lze již hovořit o aktivní „podpoře oligarchy“ pokles podpory sice pokračoval, ale mírněji (od volebních 7,78 % k současným někde okolo 5 %). Nejspíše tyto trendy mají daleko hlubší a komplikovanější důvod a „zjednodušovat“ je na pouhý jeden jev je poněkud nerozumné. On tento dlouhodobý trend poklesu podpory (radikálně) levicových subjektů v evropských společnostech má obecnější charakter. A také není k dispozici nějaké relevantní a obecně uznávané vysvětlení, ani v zahraničí. Podívejme se k našim sousedům v Německu. Tam je Die Linke dominujícím reprezentantem levicových koncepcí. Programově se dosti liší od KSČM. Tak třeba do německých parlamentních voleb (konají se jen dva týdny před našimi) jde s koncepcí, kdy nebude upřednostňovat „socialismus“ ani ten demokratický, jenž je zakotven v jejich programových dokumentech, ale spíše hovoří o solidaritě, ekologické udržitelnosti apod. To je i odrazem postupně převažujícího vlivu Wessis (lidí ze západní části Německa) a postupnou ztrátu kontinuity s reálsocialismem ve východní části země. Také ustupují do pozadí bývalé levicové ikony jako byl H. Modrow, komunistická platforma a její tvář „rudá Sára“ Wagenknecht (která sama přesídlila na Západ). Strana se po dlouhé a nesnadné vnitrostranické diskusi na svém předvolebním sjezdu programově sjednotila a volební výsledky ukáží, jak správné toto rozhodnutí bylo. Podívejme se ale na několik čísel, která ukazují, že rozdíl mezi Die Linke a KSČM z pohledu poklesu není tak propastný. KSČM poklesla mezi lety 2013 do současnosti o cca 33,5 %. Ve spolkových volbách v SRN jde o pokles na 81,3 % roku 2014. Ale jinak vypadá situace ve východních spolkových zemích. Tak Meklenbursko-Pomořansko pokles na 70 % úrovně před cca 8 lety, obdobně Sasko pokles na 61 %; Brandenbursko pokles na 40 % původní úrovně; Berlín (společný východní a západní) pokles na 57,5 % oproti nelepšímu výsledku v 2001. To, že na celostátní úrovni to nespadlo tak výrazně bylo dáno ziskem v západní části země. Ale v části těchto západních spolkových zemích se ještě ani nepodařilo dosáhnout více než 5 % hlasů a vstoupit tak do zemských parlamentů. Jediné Durynsko se liší! Zde si již více než 12 let udržuje prakticky stejnou úroveň okolo 30 % hlasů pro Die Linke. Čím to je? Když jedete po Německu určitě nezaregistrujete rozdíl mezi touto spolkovou zemí a jejími sousedy. Nejspíše to bude rolí osobnosti v politice. Zemský prezident Bodo Ramelow je nejspíše oním fenoménem, který dovede levicovou politiku Die Linke přetavit do politické reality. A je otázkou, jak moc by se lišily výsledky v tomto regionu, kdyby z nějakého důvodu tam Bodo Ramelow náhle nebyl. Obávám se, že pak by se velmi rychle výsledky přiblížily k ostatním východním spolkovým zemím. A poučení pro Česko? I na osobnostech záleží, ale ani ty vše nezachrání!
2) Jak již bylo uvedeno, pár dní po volbách se uskuteční „kádrový sjezd“ KSČM. Má toto rozhodnutí nějaký dopad na předvolební kampaň? Nejspíše ano, i když to nikde není připomínáno. Ti a ty, kteří/ré se chtějí ucházet o vedoucí funkce ve straně, by se i v předvolební kampani měli i měly takto jasně identifikovat. A logika věci by říkala, že by se také měli stát tvářemi předvolební kampaně, které vedle prosazování koncepce KSČM ve společnosti a získávání volebních hlasů příznivců pro komunistickou kandidátku, by také měly (jako určitou přidanou hodnotu) prezentovat své představy o dlouhodobější budoucnosti strany. Vím, že stranická vedení nemají moc v oblibě kroužkování. To narušuje obtížně vytvořený balanc mezi různými skupinami a proudy ve straně. Ale zde by právě kroužkování mohlo ukázat, jakou reálnou popularitu v levicové části společnosti tito potenciální kandidáti a kandidátky na vedení strany mají. A otevřeně řečeno, mělo by být i v zájmu každého, kdo chce usilovat o vedení strany, získat podporu nejen od svých straníků (ta v realitě bude stále méně důležitá), ale i o to mít velkou autoritu mezi širší levicovou veřejností. To, jak právě vedení strany bude přijímáno vně stranické bubliny, bude vytvářet pozici strany ve společnosti a tvořit její autoritu. A také bude spolurozhodovat o budoucnosti této strany bez ohledu na to, jak pro ni tyto volby dopadnou.
3) Stále více se KSČM mění z masové strany na stranu volební. Sice je stále ještě nejpočetnější stranou u nás, ale faktická váha členů (i vzhledem k jejich vysokému průměrnému věku) se stále snižuje a osobní působení členů vůči okolí je objektivně stále nižší. Již dnes na nejmenší nutný výsledek (5 %) bude potřeba při běžné volební účasti cca 60 % více než 250 tisíc hlasů a každé procento účasti navíc znamená nutné navýšení výsledku pro KSČM nejméně o 5000 dodatečných hlasů. Takže pro výsledek KSČM nebude důležité jen to, kolik přijde jejích voličů do volebních místností, ale zda bude možno tyto počty navýšit i v situaci, kdy bude tlak na nárůst účasti příznivců jednotlivých pravicových uskupení a tito pravicoví voliči skutečně více přijdou. Tento jev se mj. projevil již v krajských volbách, kde sice téměř nedošlo k absolutnímu poklesu voličů kandidátek KSČM, ale podařilo se zmobilizovat více voličů ostatních stran, což vedlo k procentuálnímu poklesu komunistických hlasů. A to by se mohlo zopakovat i v parlamentních volbách. Ale podle mého názoru je v číslech skryt další potenciální problém pro volební výsledek této strany. Je signalizován ve výzkumech společnosti KANTAR. Nejde o absolutní hodnoty zjištění, ale o tendence. A zde se u potenciálních voličů KSČM ukazují dva faktory. Tato strana má dlouhodobě nejvyšší skóre tzv. skalního voličského jádra, těch, kdo volí dlouhodobě stejně. KSČM dosahuje více než 75 % voličů uvažujících o její volbě, kteří jsou přesvědčeni plně nebo pravděpodobně o takové své volbě. To je nejvíce ze všech stran, srovnatelné je to pouze u ANO, ale s daleko vyšší složkou „pravděpodobně“ oproti jednoznačnému přesvědčení o volbě. Tyto poznatky jsou pro KSČM pozitivním zjištěním. Ale! Ani toto „pevné jádro“ nepřináší tolik hlasů, jež zajistí překročení 5 % rozhodující hranice. A ten druhý faktor je opět spojen s potenciálními voliči KSČM. Stejné průzkumy Kantaru ukazují, že tito voliči zdaleka nejsou si tak jisti ve svém rozhodnutí, zda se voleb účastní, jako o svých preferencích. Zde je KSČM již v průměru ostatních stran. Jistou účast potvrzují cca dvě třetiny potenciálních voličů této strany (celostátní průměr je 60 %), ale např. u voličů ODS je to nad 85 %, u TOP více než 80 %. A ČSSD je na tom dost špatně – jen něco nad 50 %. ANO je srovnatelné s KSČM. Pro obě levicové strany to znamená, že volby jim mohou „prohrát“ ti jejich příznivci, kteří je nepůjdou volit. A je dost jedno, z jakého důvodu to bude – obava z covidu, výraz kritického postoje, obecně nechuť se vyjádřit či cokoliv jiného. Proto by organizátoři volebních kampaní těchto stran měli upřít pozornost právě na tuto skupinu (ne)voličů. A ještě jeden poznatek „z čísel“. Je hezké, když představitelé těchto levicových stran mluví o tom, jak chtějí oslovovat mladé lidi. To jistě platí obecně, protože budoucnost každé strany vyrůstá i z toho, když si úspěšně „vychovává“ voliče od jejich mladého věku. Avšak pro tyto volby úsilí zaměřené na „mladé“ je mrháním sil a prostředků. Dlouhodobě zájem volit KSČM mezi skupinou 18-29 let je hluboko pod 1 % (i když některé poslední průzkumy naznačují, že nejmladší skupina KSČM vnímá vlídněji, než ti o něco starší). U kategorie 30-45 let jsou to 4 %, obdobně je to i u vyšší věkové kategorie; nad 60 let je to pak ale nejméně dvojnásobný procentní podíl než u předchozích (cca 8 %). Z toho lze vyvodit, že orientace na přesvědčování o potřebě volební účasti u starších věkových kategorií bude efektivnější. A nezanedbatelný je i teritoriální aspekt. Velkoměsta – Praha a několik málo dalších – jsou pro volební zisk KSČM v těchto volbách málo perspektivní, i když každý hlas se počítá. Voličské těžiště pro KSČM je u míst s nižším a středním počtem obyvatel. U míst do 5000 obyvatel (typicky menší obce) je to již méně, i když o dost více než ve velkoměstech.
4) Poslední poznámka se týká „obsahu“. Všechny volební strany již představily své volební programy nebo alespoň jejich základní strukturu. Strany to sice nerady slyší, ale například u těch levicových se dost složitě hledají nějaké strategické (relevantní) rozdílnosti. Samozřejmě, že jsou, ale pro „běžného“ občana všechny hovoří o solidaritě, sociální spravedlnosti, o zájmu o pracující a jejich pracovní podmínky atd. Důležité ale je, jak občané vnímají tyto strany, někdy i bez ohledu na to, co strany o sobě deklarují. Tak ČSSD je brána jako strana klasické reformistické politiky, jako strana převážně proevropská, prointegrační i v oblasti vojenské. KSČM je pociťována veřejností, nejen té sympatizující, ale možná i u té části veřejnosti, která je spíše antikomunistická, jako ta, co určitě nepatří mezi „přátele“ nových – kapitalistických – pořádků. Pokud strana hovoří o potřebě systémové změny, tak určitě jí nejde jen o kosmetické úpravy. A někteří si i myslí, že této straně jde o „revoluci“. KSČM fakticky akceptuje kapitalistický právní rámec, ale asi není nikdo, kdo by si myslel, že právě příznivci této strany by byli aktivním obráncem tohoto systému. Na druhé straně nelze dnes podporovatele KSČM považovat většinově ani za přátele „starých“ (reálsocialistických) pořádků. Sice klopotně, a ne vždy přesvědčivě, ale přinejmenším v celé Evropě, hledá hnutí odvíjející se z marxistických kořenů, programovou vizi pro toto století. A tyto vize míří mimo pouhé kopírování minulosti. I v rámci KSČM tyto diskuse probíhají a existují v ní určité názorové proudy. Většinově převládá názor u příznivců „komunistické“ politiky, a i u významné části členské základny, že dnes politický střet se nedá vyhrát intenzivnějším máváním rudou vlajkou a vyhlašováním poněkud zvětralých hesel. Že pouhý „návrat“ k minulosti není to, co by lidé akceptovali a chtěli. Ale také, že nezanedbatelná část populace si myslí, že i na „socialismu“ bylo ledacos pozitivního. I výzkum mezi studenty středních škol ukázal, že tito mladí lidé z cca 15 % hodnotí život za socialismu jako lepší (proti 60 %, těch, kdo hodnotí život za socialismu jako špatný). U starších generací to je vyšší skóre ve prospěch socialismu. Průzkum (2019) např. zjistil, že zhruba třetina všech občanů hodnotila, že život za socialismu byl lepší. Hledání nové alternativy, marxistické a radikální, je téma, které by mohlo oslovit ty, kdo volá po systémové změně. V tomto smyslu je ale potřeba kritizovat KSČM a její „tváře“, že v předvolebním období se ti, od kterých se to předpokládá, protože jsou lídry kandidátek a chtějí se prosadit, velmi matně nastolují své vize transformace společnosti. Pokud (většinově) hovoří, pak se soustřeďují spíše na jednotlivosti, třeba aktuální diskutované otázky, mnohdy podsouvané mainstreamem, na témata nastolovaná především pravicí, či defétistické pozice apod. Velmi obtížně se hledá něco „společného“, co vytéká z nějaké přesvědčivé koncepce, vize. A co je zvláště překvapující, je téměř úplná absence hlasů „tváří“ kampaně KSČM ve veřejném prostoru. A to rozhodně platí i pro stávající poslance, kteří by chtěli pokračovat. Nejde tady o vystupování v centrálních médiích. Zde si tato média sami rozhodují, koho „pustí“. Ale tyto tváře se nezapojují (až na výjimky) do prezentace na různých webech, v „diskusích pod články“, nereagují na názory, které se objevují ve veřejném prostoru, nehledají cesty k lidem. A zde „filtry“, kdo bude moci se zapojit do diskuse jsou daleko menší, popř. neexistují vůbec. Pro příznivce komunistické kandidátky není nejhlavnější informační zdroj web této politické strany, či její list Haló noviny. Jsou to již zmíněná média a weby a jiné sociální platformy. Pokud někdo pochybuje o malé aktivitě, ať si dá do internetového vyhledavače jména vybraných tváří a uvidí, jaké výsledky např. za posledních pár týdnů obdrží. Je pravda, že někteří z nich jsou aktivní např. na twitteru nebo facebooku, ale pro komunikaci v současnosti s volebně nejdůležitějšími skupinami obyvatelstva je třeba hledat další kanály a platformy, které je oslovují více a aktivně se na nich zapojovat do diskusí. I když ne všechna média by z tohoto zájmu byly nadšené. Například taková liberálně levicová média jako je Deník Referendum nebo A2larm určitě nepovažují přispěvatele z kruhů blízkých KSČM za ty, kdo by měl mít nějaký větší prostor. Na druhou stranu, ale také snaha „mluvících hlav“ z prostředí KSČM se uplatnit v různorodém levicovém mediálním prostředí není nějak zvlášť velká. A ještě jedna poznámka. V posledních dvou letech jsem se „řízením osudu“ (a covidu) dostal do některých distribučních mailových řetězců, které spřízněným duším posílají různé názory, materiály, fakta, která nejsou v českém prostoru obecně známa nebo prezentována, i úplné fake news. Dosti často se mi stane, že takový mail přijde od člověka, o kterém vím, že je levicově orientovaný, případně jde o marxistu. Takto distribuuje informace, které sice mají např. kritický náboj proti nějakému konkrétnímu faktu, kritizované skutečnosti (jako je třeba kritika „Bruselu“, naší zahraniční vojenské spolupráce, antiruské politiky, migrace, polemika s tzv. „sluníčkáři“ apod.), avšak celkové vyznění takového textu je implicitně i explicitně (!) antikomunistické, anti levicové, proti KSČM apod. To jim ale nevadí v další (bezmyšlenkovité?) distribuci. Takže tím zrovna nepomáhají posilování levicového narativu. A také asi není úplně dobré, aby se běžný čtenář (informovaný dnes hlavně přes prohlížeče internetu – to jsou už i lidé 60+!) dozvídal nejvíce o postojích komunistické strany nebo jejích představitelů sledováním takových informačních kanálů, této straně určitě nenakloněných, jako je např. web Forum 24 (názorový internetový deník pro obranu liberální demokracie). V tomto případě nejde ani tak o interpretaci faktů, to je dáno politickou pozicí webu a jejich vyzněním. Ale pro mnohé je to také jedno z mála rozšiřovaných sdělení skutečností, myšlenek a postojů KSČM, které lze jinde stejně snadno nalézt. Přitom taková obsahová sdělení by měla k občanům přicházet i z vlastních, levicových informátorů. Obávám se, že toto se v radikálně levicovém prostředí nedá změnit během několika dní do voleb.
Co napsat na závěr? Určitě dva měsíce do voleb nebudou ani pro jednu levicovou stranu jednoduché, a i nevelká chyba může způsobit velké zemětřesení v celé české levici. Co by se po tomto případném zemětřesení zůstalo stát a co by se trvale zřítilo? Není tajemstvím, že i někteří čeští levičáci by nijak nelitovali, kdyby komunistická strana (a nejspíše i ČSSD) zmizela z parlamentu. Jsou toho názoru, že by tím opadl „antikomunismus“ a otevřelo by to prostor pro „novou“ levici nezatíženou reálsocialistickou, či jinou minulostí. Ale je možné, že to je jejich chybný odhad. Nikde není dáno, že neúspěšní voliči KSČM ve své většině přejdou pod jinou vlajku. To platí i sociální demokracii. Zkušenost třeba z Polska ukazuje (z doby pádu místní levice a nástupu národní pravice), že docela podstatná část takových, původně levicových voličů spíše na své volební právo rezignuje. To by pak vedlo k tomu, že komunistická levice, a i ta tradiční sociálnědemokratická, sice z předního politického pódia zmizí, ale nová a „úspěšná“ alternativa si na tomto jevišti místo nezíská. Kdo by potom vyhrál konkurs na parlamentní místo pro „českou levici“?