Nekrolog: Ivo Šebestík se ohlédl za uměním a kariérou francouzského herce Jean-Paula Belmonda (1933-2021).
Galerie nejvýraznějších osobností evropského divadla a filmu druhé poloviny 20. století se nezadržitelně vyprazdňuje. S Jean-Paulem Belmondem, který zemřel v pondělí 6. září ve věku 88 let, odešla další velká herecká osobnost ještě předválečné generace. Z celé plejády neopakovatelných, nenapodobitelných a nezastupitelných herců té generace zůstávají na živu snad už jen Pierre Richard (87) a Alain Delon (85).
Claude Brasseur, známý z filmu Záletník, zemřel loni, Jean Rochefort, nevyzpytatelný policejní plukovník z filmů o „velkém blondýnovi“, zemřel na podzim 2017, Mireille Darcová, herečka z týchž komedií a jedna z žen Alaina Delona, opustila své diváky před čtyřmi lety, Michel Galabru, nezapomenutelný velitel slavných četníků ze Saint-Tropez, zemřel před pěti lety a filmový Vinnetou, Pierre Brice, ještě o rok dříve. Bruno Cremer, mimo jiné představitel komisaře Maigreta, nás opustil před lety jedenácti, Philippe Noiret, jinak též šarmantní profesor řečtiny z filmů Něžné kuře nebo Ukradli torzo Jupitera, odešel před patnácti lety, Annie Girardotová, vynikající filmová partnerka Louise de Funèse a mnohých jiných velikých francouzských herců, zemřela před deseti lety. A takto by mohl pokračovat velmi dlouho seznam nenahraditelných ztrát nejenom pro francouzský film a francouzské diváky, ale pro nás všechny, kteří jsme si tyto velké herecké osobnosti tak vděčně přijali do svých životů a jak by asi napsal Jan Neruda, „dali jsme si je do své lásky“.
Francouzské divadlo a francouzský film sice nezůstávají osiřelé, neboť francouzská Thálie má stále ještě své dcery a své syny, ale mezery, které vznikají odchodem těchto vynikajících osobností, nebude možné zaplnit nikým jiným.
Jean-Paul Belmondo byl celý herecký soubor v jedné osobě. Poznali jsme ho v roli romantické a dobrodružné ve filmu Cartouche, kde se sešel s Claudií Cardinalovou. Potom v komediálních rolích Muže z Ria (L´homme de Rio) a Muže z Hongkongu (Les tribulations d´un Chinoi en Chine). Spolu s Linem Venturou si zahrál mladého dobrodruha a tak trochu „la fripouille“, což znamená, řečeno vcelku dobromyslně a familiárně, něco jako dareba. Ve vojenské uniformě jsme ho mohli potkat ve filmu Víkend na Zuydcoote (Week-end à Zuydcoote). S Bourvilem si zahrál opět komediální roli ve filmu Velký šéf (Le cerveau). S Delonem se objevil ve filmu Borsalino. Policejního komisaře si zahrál v detektivce Strach nad městem (Peur sur la ville), kde se pohyboval vysoko nad pařížskými bulváry na střechách domů, což byla jedna z jeho mnoha kaskadérských scén v řadě filmů. Opět komediální rysy předvedl ve filmu Nenapravitelný (L´incorrigible) nebo ve filmu Kašpárek (Le guignolo).
V komedii Zvíře (L´animal) si zahrál s Raquel Welchovou a drsný policajt a opět „la fripouille“ v jedné osobě byl Belmondo ve filmu Policajt nebo rošťák (Flic ou voyou). Roli velmi tvrdého policajta si zahrál v detektivním filmu Profesionál (Le Professionnal). Donem Juanem svádějícím mladičkou Sophie Marceau byl ve filmu Veselé velikonoce (Joyeuses Pâques). Znovu se vtělil do tvrdého komisaře Stana Jalarda ve filmu Samotář (Le solitaire). Dvojroli v kompozičně složité adaptaci Hugových Bídníků, která děj románu posunula do času německé okupace, ztvárnil ve stejnojmenném filmu Les miserábles, v roce 1995. A na filmovém plátně se Belmondo nakonec objevil i v roli starého, smutného a osamělého muže se psem ve filmu Muž a jeho pes (L´homme et son chien).
Tento výčet Belmondových rolí je pouze malým torzem celého jeho obrovského hereckého odkazu. Pravidelně hrával také na divadle, a to v řadě pařížských divadel, ale i mimo hlavní město. Často hrával v Comédie Française, v Théâtre Marigny, Théâtre de Paris i jinde.
Uměl být drsný policajt rozdávající rány a nenechávající žádnou urážku bez bez odplaty. Také se dokázal během vteřiny vtělit do role mentálně retardovaného invalidy na vozíčku, jemuž ovšem tu a tam v očích zableskne jiskřička lstivosti. Brilantně zvládal převleky. „Na place“ byl schopen protančit několika sály, vyhnout se židlím, klavíru, proskleným dveřím, palmám a vázám, neupadnout na schodech, neuklouznout na navoskovaných parketách, a ještě přitom odříkat text. Nechával se spouštět z letícího vrtulníku na motorový člun řítící se nemalou rychlostí po mořské hladině. Potom projel na kladce jakéhosi jeřábu napříč celým údolím. Jeho opouštění místností oknem a běh po střechách Paříže v závratné výšce nad Champs-Élysées a dalšími bulváry byly pověstné.
Chvíli byl vagabund a potom hned lev salónů. Uměl zahrát bezdomovce stejně jako elegantního šviháka. Byl velký svůdce, ale tu a tam dostal košem. Byl ochránce spravedlnosti i její narušitel, velká opora i syčák, policista i policií pronásledovaný. Ve filmu zběsile řídil auto a s touto schopností se mu podařila i nastoupit do vozu autoškoly a nechat si sebrat řidičák ještě dřív, než ho dostal. Tak alespoň soudil instruktor, jehož po celou dobu divoké jízdy, místy i parkem nebo po schodech, neopustil dojem, že se stále jedná o zkušební jízdu a Belmondo je jen velmi neschopný adept řidičského oprávnění.
Není možné shrnout na malé ploše pouhého medailónu veškeré herecké umění nespoutaného a nesmírně kreativního živlu, který nesl a ponese i nadále jméno Jeana-Paula Belmonda. Takovýto herecký zjev zůstane nenahraditelný. Stejně jako se ve francouzské kinematografii už nikdy neobjeví druhý Jean Gabin, Lino Ventura, Bernard Blier, Jean-Louis Trintignant, ani jiní. Ostatně, ani česká divadelní a filmová tvorba už nikdy nenalezne nového Vlastu Buriana, Jana Wericha, Jana Pivce, Oldřicha Nového, Olgu Scheinpflugovou, Jiřinu Scheibalovou, Rudolfa Hrušínského nejstaršího, Ladislava Peška, Zdeňka Štěpánka, Karla Högra a mnohé jiné.
Ne, že by se ve Francii, v Itálii, ve Velké Británii nebo u nás, v českých zemích, nerodily talenty, dokonce velké talenty. V tom potíž není. Problém je, že se vývoj vydal směrem k prchavosti, efemérnosti, fragmentárnosti a střepinovitosti. Všechno přichází rychle a stejně rychle i míjí. Není zájem o to, co trvá. Móda chce stále nové tváře a s nimi nové vzrušení. Dominuje, co je lehce stravitelné, zdánlivě zábavné, nenáročné na vkus a na myšlení. Ale to by bylo téma na samostatný text. Mohou mít ty současné talenty dost času na to, aby zůstaly v paměti? A dost opravdu kvalitních scénářů na to, aby posouvaly úroveň kultury národa alespoň maličko vzhůru? Tak, jak to dělali ti před nimi?
Jean-Paul Belmondo tedy odešel do filmového nebe, ale filmový záznam má naštěstí tak zázračnou moc, že i smrt je na něj krátká. Takže filmy s Belmondem nám všem zůstávají a lze si jen přát, aby jejich kouzlo objevovaly i mladé generace. Protože kouzlo těch jeho filmů je kouzlem trvalosti, a proto nepomíjí.