Vratislav Roháč ukazuje, že předvolební kompas v Česku má dnes jednu skrytou osu – „osu přijatelnosti“.
Dívat se na politické dění pouze prizmatem dělení na pravici a levici je často zavádějí. Proto je občas dobré vyzkoušet i některé alternativní modely. Jedním z nich je „politický kompas“ založený na systému dvou os. Jedna osa vyznačuje protiklad ekonomické levice a ekonomické pravice, druhá osa pak vyznačuje škálu mezi progresivními a konzervativními názory.
Na stránkách Českého rozhlasu je k dispozici předvolební kompas, který uživatele po vyplnění 30 otázek umístí do soustavy dvou zmíněných os, přičemž zároveň může porovnat svoji polohu s umístěním českých politických stran.
Osobně mi přijde na tomto schématu nejzajímavější, kde se nacházejí politické strany považované z hlediska hlavních médií za přijatelné, a kde naopak strany, které jsou něčím a priori diskvalifikované – buď jako pravicoví populisté (a potenciální fašisté) nebo jako komunisté. Případ svého druhu představuje Babišovo hnutí ANO, které není kritizované z důvodů ideových, ale kvůli osobě svého předsedy.
Na následujícím obrázku jsou vyznačeny přijatelné strany zelenou barvou, „nepřijatelné“ strany barvou červenou a hnutí ANO barvou žlutou.
Můžeme si povšimnout, že pro média hlavního proudu jsou přijatelné strany progresivní a ekonomicky pravicové. Pro konzervativně levicového voliče tu není žádná oficiálně přijatelná strana, neboť v konzervativně-levicové čtvrtině spektra se nachází toliko KSČM. Téměř bychom mohli vést šikmo středem hypotetickou „osu přijatelnosti“ a rozdělit tak názorové spektrum na přijatelnou a nepřijatelnou polovinu. Z tohoto obrazu se částečně vymyká ČSSD, která je výrazně levicová, ale alespoň se nachází v progresivní polovině spektra.
Bezpochyby v tomto rozvržení sil tkví i dosavadní úspěch hnutí ANO, které díky své středové pozici podchytí řadu konzervativních a levicových voličů.
Vypadá to, že někteří novináři by nejraději redukovali politický zápas na boj mezi progresivismem a ekonomickou pravicí. Tomu nahrává mylné ztotožňování progresivismu s levicovostí. Opakovaně se setkáváme u příznivců i odpůrců Pirátské strany s tím, že první ji podporují kvůli její údajné levicovosti a druzí ji z téhož důvodu odmítají. Ovšem vzhledem k tomu, že Piráti nemají ve svém programu ani progresivní zdanění příjmů, nemá v jejich případě valný smysl o levicovosti hovořit.
Je mimochodem zajímavé, že v Německu měla v letošních volbách v průměru nejbohatší voliče Strana zelených. To je v pozoruhodném v kontrastu s tím, že Zelení jsou považováni za levicovou stranu. (V Německu dokonce vzešli personálně i programově z hnutí nové levice, tedy z určitého typu neomarxismu.) Ačkoliv ne nutně každý volič volí v souladu se zájmy své třídy, přece jenom nelze věřit, že by proti svému zájmu šla celá masa voličů jedné strany. Dodejme, že nejchudší voliče má v Německu Die Linke a srovnatelně je na tom ještě AfD, voliči sociální demokracie mají už blíže ke střední třídě. (Tato data lze nalézt v článku Mariana Kechlibara Bundestag XXL).
Po českých volbách se snad dovíme něco i o sociálním postavení voličů českých stran. Obecně lze předpokládat, že hypotetická osa přijatelnosti vyznačuje i rozdíl mezi tím, co je přijatelné takříkajíc v lepší společnosti, tj. mezi lidmi, kteří se považují za vzdělané příslušníky střední třídy. Voliči „červených“ a „žlutých“ stran jsou obecně považováni za hloupější, sociálně slabší nebo charakterově vadné. Toto spojení voličských preferencí s nárokovaným sociálním statutem má na jednání voličů značný vliv. Od svých známých např. vím, že někteří Němci, kteří sdílejí kritický názor AfD na migraci, by tuto stranu nikdy nevolili – nikoliv z názorových důvodů, ale protože ji považují za stranu sociálně slabších voličů nebo „buranů z východu“. Podobně to funguje i u nás. Řada českých levicových voličů má z minulosti zkušenost s tím, jak v určitých kruzích představuje přihlášení se k podpoře některé strany nebo prezidentského kandidáta společenské faux pas.
Ilustrační foto: Jiří Sedláček, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons