Neděle na !A patří muzice a průvodci jazzem Jana Schneidera. Dnes nabízí tři skladby: Suicide Is Painless, Ain’t No Sunshine a Karaim.
Pianista Mal Waldron nahrál se svým triem známou skladbu Suicide Is Painless (autoři Johnny Mandel, Mike Altman). Kontrabasista Reggie Workman patří k mým nejoblíbenějším, už i proto, že člověk netuší, čeho všeho se od něj může dočkat. Vždy to ale stojí za to! O bubeníkovi Edu Blackwellovi se netřeba rozepisovat, protože jeho styl byl ojedinělý – a řekl bych, že ho plně docení až budoucnost.
Slavný slepý multiinstrumentalista Rahsaan Roland Kirk hraje skladbu Billa Witherse „Ain’t No Sunshine“. Jestli se někdy říká, že někdo do něčeho dal duši, pak je to tento případ. (Kdo by se chtěl pokochat i pohledem na Kirkovu neuvěřitelnou techniku, skladatelský um i humor, nechť přejde na bonus, Kirkovu skladbu „Serenade To A Cockoo“ v jeho vlastním provedení. Za pozornost stojí jeho kontinuální tón při hře na flétnu, umožněný úžasnou dýchací technikou – u saxofonistů lze tuto finesu vidět poměrně často, ale u flétnisty jsem to zde viděl poprvé.)
Kouzlo koncertních vystoupení ansámblu saxofonisty, skladatele a dirigenta Johna Zorna lze okusit na nahrávce skladby Karaim. Po volných prvních čtyřech minutách začne Zorn předvádět, proč si při jeho hře člověk nutně musí vzpomenout na Vráťu Brabence. Lyrické pasáže střídá s vypjatě expresivními, prokládá je technickými majstrštyky, a do toho všeho řídí dynamiku předváděné kompozice. Na jeho sólo naváže až nezvykle rozvážnou hrou kytarista Marc Ribot, Zorn pak celou kapelu „zvedne“ k pěknému přechodu do klávesového sóla Jamie Safta, které má opět gradující dynamiku. Skladbu uzavírá Zornův saxofon, a je na čase si uvědomit, jak pěkný podklad celé kompozici dává rytmika (nádherně „bloudivá“ basa Trevora Dunna, bicí Joey Barona, perkuse Cyro Baptisty) a zdobí ji vibrafon Kenny Wollesena