Mario Candeias kritizuje koaliční partnery v německé vládě za chybějící společný projekt– zájmy v koalici jsou příliš protichůdné.
Uplynulé úterý podepsaly SPD, Zelení a FDP (liberálové) koaliční smlouvu. Ve středu byl spolkovým kancléřem zvolen Olaf Scholz (SPD). Koaliční partneři ve vládním semaforu však mají problém – nemají žádný společný projekt, který by přinesl nový společenský konsenzus a zároveň nabídl kapitálu v dostatečné míře nové příležitosti pro zisky. Rozdílné zájmy zastoupené v semaforové koalici jsou příliš protichůdné.
V každém případě tu bude výrazně více klimatické politiky než za Angely Merkelové. Vzhledem k tomu, že nesmí ohrozit ekonomiku zaměřenou na růst a zisk, zůstane červeno-zeleno-žlutá ochrana klimatu velmi umírněná a znepřátelí si tak mnoho voličů Zelených.
Totéž lze říci o sociálních otázkách. SPD provede klíčové populární reformy, jako je zvýšení minimální mzdy, ale ty budou vždy omezeny pokračujícími regulacemi. Přijde takzvaný občanský příjem (Bürgergeld); až dosud to byla jen ideologická slovní mlha v reakci na Hartz IV, který se zdá být zastaralý. Osvobození od penalizace nebo více peněz pro dlouhodobě nezaměstnané? Špatně. Ústřední body, které chtěli SPD a Zelení vnést do jednání, jako vyšší úroveň důchodů, moratorium na nájemné, nová regulace práce, pojištění občanů, byly v koalici odloženy na neurčito.
FDP má dost vlastních problémů, ale místo toho se chová spíše jako správce. Samotní liberálové jsou stranou zákazů: žádné omezení rychlosti, žádné zvýšení daní, žádný obnovený sociální stát, příliš mnoho klimatické politiky, žádné omezení podnikatelských svobod. Ne, ne a znovu ne. Cíle SPD a Zelených tak lze s liberály realizovat jen v omezené míře. A co je ještě horší, s FDP získávají tržní liberálové uvnitř SPD a Zelených větší váhu – nejen pokud jde o klimatickou politiku, ale zejména v případě starých a těžko prodejných nápadů, jako jsou fondové penzijní programy nebo zvýšená konkurence uvnitř železnice. A je třeba se obávat ofenzivy kapitálu ve zdravotnictví nebo v politice bydlení.
Nová vláda se k rýsujícím se společenským výzvám postaví jen napůl. Na rozdíl od USA se nevede debata o rozsáhlém investičním programu ekologické přeměny a rekonstrukce sociální infrastruktury. Bez suspendování dluhové brzdy a zejména bez přerozdělení nelze financovat investice potřebné k řešení důsledků pandemie. Nastane období ostřejších bojů o přerozdělování a v nich jsou zastánci sociálně-ekologické politiky celkově oslabeni. Nyní, zejména v případě průmyslových odborů, bude přímé kontaktní místo v kancléřově kanceláři a v poslední době také mezi Zelenými. Průmyslové odbory používají časem prověřené kanály pro rekonstrukci, k níž dochází v rámci rutiny sociálních partnerů mezi korporacemi a vládou. Totéž platí pro části ekologických sdružení a hnutí, která budou intenzivně lobbovat u Zelených. Odborové svazy, které z toho mají menší zisk (sociální služby a služby v oblasti vzdělávání dětí, péče, vzdělávání, obchod a potravinářský průmysl), prekarizovaní pracovníci, ale také mnoho bílých límečků v průmyslu spolu s radikálnějšími skupinami klimatického hnutí – ti všichni by mohli být semaforovou koalicí rychle zklamáni.
Pokud SPD nevypracuje novou „Agendu 2030“, bude spolu se svým kancléřem a klíčovou reformou minimální mzdy a dvěma či třemi dalšími drobnými vylepšeními sdělovat, že vrabec v hrsti má mnohem větší hodnotu než dva holuby na střeše. Zelení utrpí v nové vládní konstelaci největší ztráty, protože jejich voličská klientela očekává nejvíce. Pokud jde o FDP, není jasné, zda jejich role správce či administrátora postačí k trvalému zajištění jejich podpory v případě, že CDU bude schopna hrát volnější hru.
V celé situaci existuje značný prostor pro hru jediné opoziční síly nalevo od vlády a je jen otázkou, zda bude Die Linke schopna této příležitosti využít. Ačkoli to není nic samozřejmého, má přesto reálnou možnost postavit se znovu na nohy.
Článek vydáváme ve spolupráci s transform!europe. Publikujeme s povolením.