Recenze historika Jiřího Malínského se ohlédla za televizní pentalogii České televize věnované Marii Terezii.
Po několika letech se uvedením posledního dílu Marie Terezie III uzavřel jeden z největších podniků České televize posledního desetiletí (2015–2021), který se obíral osobností první a současně i poslední habsburské panovnice Marie Terezie (1717–1780), jejíž nepominutelná vláda vyplnila největší část 18. století. Století temna, hladomorů, ale také počátků moderní medicíny, školství, dopravy, práva, veřejné správy. Pro českou společnost je císařovnina osobnost věcí vnímatelnou jen zčásti: působila bezprostředně už po likvidaci naší předbělohorské společnosti, ale také před vznikem moderního českého národa; podstatná část jejích reforem je spojena s jejími syny Josefem II. (1741–1790) a Leopoldem II. (1747–1792). Tedy s počátky procesu známého jako národní obrození. A války o dědictví rakouské (1740–1763) i s její osobností spojený zánik staročeské historické státnosti jsou dnes mimo záběr živé historické paměti stejně jako její manžel František I. Štěpán Lotrinský (1708–1765).
Pentalogie je velmi volně rozdělena do tří celků. První zahrnuje dětství, dívčí věk a počínající mladé ženství inteligentní, ale také tvrdohlavé a dosti panovačné arcivévodkyně, královny a posléze i císařovny. Teprve, když se monarchie ocitá na pokraji zániku, všímá si více svého sice také mladého, ale nejen věkem nesporně zralejšího manžela, jehož si na císařském dvoře doslova vyvzdorovala, a oceňuje více jeho poněkud přelétavou oddanost a věrnost. O to více vyniká podpora, kterou jí tento muž, nadaný podnikatel, dává v jejím panovnickém údělu i fakt, že ji doprovází na nelehké cestě do Bratislavy, kde držíc v rukou nedávno narozeného Josefa II., takticky i fakticky slzíc, žádá nevypočitatelné uherské šlechtice o podporu. V závěrečné scéně první části je konfrontována se skutečnou váhou podnikání: choť jí nabízí vyzbrojení vícetisícového vojska z výnosu svého manufakturního textilního podnikání s dovětkem, že účtům i státnímu rozpočtu rozumí lépe než jeho pozoruhodná žena, jejíž nevšední vladařské kvality jinak uznává víc než plně. První herecká dvojice, rakouská herečka Marie-Louise Stockingerová (Marie Terezie) a Vojtěch Kotek (František I. Štěpán Lotrinský), je zachycená i v rodičovských radostech a smutcích (Marie Terezie za téměř 20 let svých mateřství porodila celkem 16 dětí, z nichž 6 se nedožilo vyššího věku).
Druhá část se obírá stále ještě mladším panovniným věkem, ale už po absolvování podstatné části porodů uprostřed prvního období válek o dědictví rakouské. Z Karlovy pragmatické sankce sice nezbývá ani kousek papíru, pruská vojska Fridricha II. Velikého (1712–1786) i francouzská Ludvíka XV. Milovaného (1710–1774) se derou do nitra země (určité období r. 1741 je Praha okupována Francouzi) a vrcholem dynastických pohrom se stává volba Karla VII. Bavorského českým králem (1697–1745, provolán r. 1741 zrušeno 12. 5. 1743). Nenápadný Mariin choť, svobodný zednář, navenek proslulý více svými zálety než cílevědomým a úspěšným podnikáním, jež ho viditelně přibližovalo spíše třetímu než prvnímu stavu, zasahuje v pravý čas a podpořen penězi obrací v mocenské konfrontaci několika katolických států znovu pozornost k arcivévodkyni. Roku 1745 získává císařský titul jako František I. (1745–1765) a předjímá tak úspěch Marie Terezie v prvním období válek o dědictví rakouské s Pruskem Drážďanskou smlouvu (25. prosince 1745), z jehož vzepjatých mocenských nároků zůstalo natrvalo v pruských rukou české Slezsko (s výjimkou někdejšího Rakouského Slezska kolem Opavy), což bylo potvrzeno Cášským mírem (18. října 1748), kterým Vídeň uhájila většinu územních zisků císařovnina otce Karla VI. Před panovnicí se otevřelo relativně klidné období, jež jí umožnilo postupné, životně nutné uskutečňování osvícenských reforem mj. školských, veřejnosprávních, ale i vědeckosprávních.
Po boku Vojtěcha Kotka vystřídala dívčí ženství Marie-Luisy Stockingerové dozrávající osobnost v podání další Rakušanky Steffi Reinspergerové; pokračuje pozoruhodná kreace Aloise Švehlíka v roli lékaře Gerarda van Swietena, jehož poradní záběr v císařovnině prostředí zjevně přesahoval lékařskou odbornost. Značně se tomuto pojetí role svým pojetím blíží i Táňa Pauhofová (hraběnka Eliza Fritzová) a představitel hraběte Václava Kounice Alexander Bárta.
Třetí část a současně pátý díl se vztahuje k posledním zhruba dvaceti letům života Marie Terezie. Je to současně období jinošství a mládí jejího nejstaršího syna Josefa II. V tomto díle se objevuje také o šest let mladší Leopold II. Současně se hubertsburským mírem završuje sedmiletá válka (1756–1763), po třicetileté válce další předchůdce obou světových válek minulého století. Jsme svědky konce panictví obou princů-arcivévodů, i definitivní ztráty Slezska po úmrtí ruské carevny Jelizavety (5. ledna 1762) a Josefovy životní tragédie, kterou se pro něj stala předčasná smrt manželky Isabely Parmské. Zajímavý je i pohled na vnitrorodinný život Marie Terezie: společné rodinné stravování více než 10 osob z dnešního pohledu působí v kontextu pentalogie více než nezvykle. Závěr pátého dílu, uvozený smrtí Františka I. Štěpána, v zdařilé zkratce nenásilně přechází do posledních let císařovnina života a postupného nástupu Josefa II., zděšeného inferiorní kvalitou života nevolníků-poddaných Vídně, jak ho poznal osobně na svých cestách po říši. V zárodku se objevuje záměr obou jeho klíčových nadčasových patentů tolerančního a o zrušení nevolnictví, které pokračují v nástinu modernizačních změn Mariina panování.
Životní příběh jediné Habsburkovny na habsburském trůně a jeho volba budily po různých zkušenostech s tímto žánrem v dramatické tvorbě České televize obavy tím spíš, že šlo o rozsáhlou víceletou koprodukci (česko-slovensko-rakousko-maďarskou) se značnou českou dominancí. Proto nelze nezdůraznit solidní, místy i výborný výchozí scénář Miroslavy Zlatníkové (na pátém dílu spolupracoval Radek Bajgar), která se z novinářky v tomto případě přerodila v zdatnou dramatičku střední generace. Její Marie Terezie nezapírá svou se vzrůstajícím věkem se stupňující zbožnost, která se prolíná s pocitem hluboké zodpovědnosti za habsburské dědictví i snahou pozvednout i ve své době hanebný stav soustátí. Současně však staví na těch panovniných rysech, které toto vymezení přesahují: osvojování hlubokých znalostí o praktické politice, zasvěcování do vojenské logistiky, historických i jazykových znalostí, a to vše při dodržení dobových barokně-rokokových standardů ženství dívky, mladé ženy, matky i matróny. Obstát v mužském prostředí bylo pro ni o to obtížnější, oč více takřka výhradně na ní závisel i výběr spolupracovníků, armádních velitelů, vedoucích krajských úředníků. I třetí představitelka Marie Terezie Ursula Straussová navazuje na úroveň ztvárnění svých předchůdkyň a i v tomto případě je jejím důstojným protihráčem Vojtěch Kotek. Potěšitelná je také úroveň režie rakouského globálního světoběžníka rumunského původu Roberta Dornholma. Zdar díla korunuje v mnoha ohledech výprava, která nehýří přepychem za každou cenu, ale na druhé straně plně odpovídá rázu doby i zvolenému rozměru a potřebám tohoto televizního filmu. Pentalogii mj. jednoznačně prospělo koprodukční rakouské přispění herecké i režijní.
Otázka, zda a co má říci tato středoevropská Habsburkovna současnému Česku, je po tom všem nasnadě. Doba Marie Terezie je dobou pokračujícího vrcholení doby temna, ale současně také nástupu osvícenského absolutismu a nastupujícího nového věku, který se postupně prosvětluje nástupem Josefa II. nejprve jako spoluvladaře (1765) a posléze i vládce (1780). Sedmdesátá a následně osmdesátá léta 18. století jsou v této pentalogické sáze jen naznačena; je to však také doba zrušení jezuitského řádu (1773), založení Královské české společnosti nauk (1774, dnešní Akademie věd České republiky) a posléze i josefinských reforem a prvního moderního českého projevu Josefa Dobrovského (1791) při příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem v Praze.
Užitky z tereziánských reforem byly tedy pro tehdejší českou společnost bezprostředně nepřímé; budoucí vzestup první, druhé i třetí generace českého národního obrození by však bez nich, bez osvícenských reforem habsburského soustátí, nebyl myslitelný. V tomto ohledu předjímá tereziánská pentalogie jiný velký podnik českých televizních pracovníků – klasické jiráskovské dílo manželů Zelenkových a režiséra Františka Filipa z počátku sedmdesátých let F. L. Věk.
Důstojné navázání na první generaci osvícenských absolutistů narozenou vesměs v poslední čtvrtině 17. století reprezentuje v pentalogii geniální rakouský vojevůdce Evžen Savojský (1673–1736), blízký spolupracovník Mariina předčasně zesnulého strýce císaře Josefa I. (1676–1711); Václav Antonín Kounic (1711–1793) a jeho generace zastupují druhé pokolení osvícenců a na třetí tereziánskou generaci navazuje čtvrtá josefinská. Tato historie dávno zapomenuté dějinné éry zpřítomňuje právě ty základy současné Evropy, na které by dnes řada lidí tak ráda zapomněla.
Zásluha České televize rozplétající v dávno zapomenuté spleti dvorských vztahů vídeňského centra toto nadčasové poselství, je v tomto ohledu mimo diskusi.
Ilustrační foto: Karolína Černá (Blanka Borová), CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons