Jiří Malínský v třetí části sleduje Benešův odjezd do britského exilu a rodící se zahraniční druhý odboj.
Následky mnichovské katastrofy
Mnichovská katastrofa uzavřela náhle existenci první Československé republiky. Příprava oslav 20. výročí samostatnosti 28. října 1938 se propadla do nenávratna a zpřístupnění Památníku odboje veřejnosti bylo logicky odloženo na blíže neupřesněné neurčito. Novým faktorem situace v zemi, kde probíhalo lupičské vyklízení pohraničí, jež obsahoval mnichovský diktát, byl stále sílící tlak z Berlína. V jedné věci byl zvlášť nesmlouvavý: v požadavku na Benešovu okamžitou demisi, k níž došlo 5. října 1938. Protože sílily obavy o Benešův život (byly důvodné domněnky, že nacisté připravují jeho tzv. fémovou vraždu), začal se prezident připravovat na odjezd do exilu nejprve do Spojeného království a pak, na počátku r. 1939 na přemístění do USA, kde měl nastoupit nabídnutou profesuru na Chicagské univerzitě. Soustředil proto podklady, potřebné pro zpracování přednášek a další nezbytné věci i u vědomí nedostatečné bezpečnosti sbírek manželů Benešových v jejich sezimovoústecké vile i v jejich pražském bytě v ulici Na Zátorce v dnešní Praze 6-Bubenči.
Během tohoto kratičkého období (Beneš opustil republiku 22. října 1938) se tu vystřídala řada jeho nejbližších spolupracovníků: MUDr. Václav Girsa (1875–1954), JUDr. Jan Jína (1890–1962, vězeň koncentračních táborů, pracovník Kanceláře prezidenta republiky), Zdeněk Bořek Dohalský (1900–1945, novinář, prostředník k Háchovi, zavražděn nacisty), plukovník Eret, JUDr. Prokop Drtina (1900–1980, pracovník Kanceláře republiky, ministr, signatář Charty 77), JUDr. Max Lobkovicz (1888–1967, diplomat), JUDr. Jiří Sedmík (1893–1942, ruský legionář, dlouholetý osobní tajemník, kontakt k radikální levici, zavražděn nacisty) a další. Dohadovaly se tu personální kontakty (Beneše podvakrát ve Spojeném království navštívil právník národní socialista JUDr. Jaroslav Drábek) a zárodky koncepcí, které stály v základech zaměření demokratických odbojových organizací Politické ústředí, Obrana národa a Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“.
Současně exprezident opakovaně manifestoval veřejně svou zdrženlivost vůči pomnichovské druhorepublikové administrativě u vědomí praktické nemožnosti obrany zbylého území republiky, jemuž však alespoň formálně zůstala státní právní subjektivita a nezávislost; oboje měla garantovat Paříž a Londýn. Mimoto byl ve svém sídle v londýnské čtvrti Putney stroze sevřen Chamberlainovou administrativou. Nuceného odmlčení Edvard Beneš využil k psychickému i fyzickému zotavení; naštěstí se k němu nedonesla zvěst o zamýšleném připravovaném trestním stíhání za jeho postoje a činnost během mnichovské krize. Ale ani tak nebyl bez kontaktu s domovem; čilý oboustranný korespondenční styk ho informoval o aktuální situaci v republice. Za všechny jmenuji dvě výrazné osobnosti: spisovatele a novináře Karla Čapka a předsedu Výboru na obranu republiky dr. Ladislava Rašína.
Ohlasy z domova
Proto i Benešův odjezd do britského exilu neznamenal ztrátu kontaktu s vlastí. Nasvědčují tomu dopisy Huberta Ripky („prosím, abyste přijal v těchto strašných dnech, které prožíváme, ujištění mé nejhlubší osobní účasti.“) a německočeského pražského literáta Johannese Urzidila („Slovutný pane presidente! Ve chvíli Vašeho historického rozhodnutí vzdáti se nejvyššího úřadu našeho státu jest mi vnitřní nutností, abych Vám, pane presidente, projevil z hloubi srdce svoji oddanost a svůj dík za vše, co jste pro nás všechny – i pro nás loajální (počestné – JM) a demokratické Němce v Československu –, pro Myšlenku a Kulturu demokracie vykonal.“); oba dopisy byly napsány 7. října 1938.
Z politiků se mj. ozvali předseda československých (národních) socialistů Václav Jaroslav Klofáč (5. listopadu 1938) a Ladislav Rašín (7. listopadu 1938). Rašín jasně se zmiňuje o formování svého pohledu na prezidenta: „Obával jsem od onoho rána 22. září, kdy jsem Vás viděl vyčerpaného a zoufalého, že kapitulace státu povede nezbytně k abdikaci Vaší. Obával jsem se, že se zhroutí myšlenka samostatného a jednotného státu československého, vykoupená tolika oběťmi, prací a životy. Chtěl jsem tomu zabrániti s několika přáteli: kapitulaci státu válkou i za cenu nesmírných obětí, abdikaci Vaší silnou vládou odvážných mužů i za cenu potlačení politických stran.“ Dále popisuje proměnu těchto svých názorových východisek: „Dnes chtěl bych Vám říci něco jiného. Ve své straně velmi často sám a ve veřejnosti opět téměř sám hájím Vaši politickou koncepci. Po mém soudu to byla koncepce skutečně samostatného a neodvislého (nezávislého – JM) státu, která odpovídala našemu tisíciletému vývoji.“ A v pohledu na mnichovskou tragédii zdráhavě připouští: „Snad se mýlím a snad usuzuje se mně snadněji než Vám, který jste měl zodpovědnost za statisíce životů.“
Současně se ostře distancuje od protibenešovských pomnichovských protibenešovských druhorepublikových kritik a pomluv: „Dnes hledá se viník. Bohužel, splňuje se to, co jsem Vám předpověděl: jen Vy máte nésti zodpovědnost za všechno, co se stalo, a všichni zbabělci, kteří se schovávali za Vás a za Vaši autoritu, kteří nechávali Vám rozhodnutí, aby sami nemusili rozhodovat, nehnou ani prstem, aby Vás vzali v ochranu a přihlásili se také o svůj podíl na odpovědnosti.“ A znovu přes názorovou odlišnost na řešení mnichovské krize (kapitulace či válka) důrazně opakuje: „Avšak proto nepozbyl jsem úcty k Vašim vlastnostem a schopnostem a nejsem také ochoten zapomenout na všechny klady Vaší práce pro národ a stát, kterou jste konal téměř čtvrt století. S bolestí a jistou melancholií vidím, že Vaší abdikací odchází z našeho života ta idealistická generace, která pracovala za války (první světové – JM) pro osvobození národa doma i za hranicemi, a dostávají se k slovu pováleční materialisté (prospěcháři a svatouškové – JM), jejichž osobním prospěchům má republika sloužit.“ Beneše Rašínův dopis opravdu pohnul, a proto neprodleně formuloval svou odpověď, kterou po 24. listopadu 1938 do Prahy přivezl jeho spolupracovník dr. Jan Opočenský, jenž ji přechodně přinesl k Vavrečkům (do rodiny děda prezidenta Václava Havla). Dopis obsahoval první hutný nástin Benešovy druhoodbojové koncepce s důrazem na úlohu zahraničního exilu.
Koncepce druhého odboje
Ve své odpovědi Beneš rezignuje na rekriminace a zpětně doznává nutnost vlastních prvotních postojů, jež často neměl možnost konzultovat, a zvažuje i ráz veřejného mínění v obou appesearských demokraciích. Konstatuje, že „o to byl ve Francii až do poslední chvíle boj – dlužno konstatovat, že všichni: pravice, střed, levice se války báli, že lid by byl klidně šel, ale že politikové všech stran svou nerozhodností, strachem ze zodpovědnosti a nedostatkem odvahy zradu prostě zavinili a umožnili. Chamberlain do války nechtěl, z neznalosti, z nepochopení, z egoismu, mnozí kol něho z cynismu, Bonnet přímo (a záměrně – Hauner) připravoval pro Francii politiku opuštění střední a východní Evropy – obavy z (komunistického hnutí – Hauner) u něho a jeho politiky hrály také značnou roli – a tak tyto dvě kliky připravovaly naše opuštění a kapitulaci …“ Jasnozřivé Benešovy formulace pokračují dále k líčení možné západoevropské reakce na případnou československou protifašistickou obranu: „Mnozí říkají, že to dlouho bylo pořád 50 : 50. A v tom byla ta strašná naše situace: každý náš chybný krok by byl těžkým závažím, aby převrhl celou rovnováhu na stranu našich odpůrců. Uvažte, že když konečně se vláda na návrh ministra vnitra samého rozhodla prohlásit stanné právo (mimořádný stav – JM), přišel francouzský vyslanec ostře vytýkat, že to (v Berlíně vyvolá zlou reakci a že to – Beneš) s nimi nebylo dohodnuto!“ Výčet Hitlerových podpůrců Edvarda Beneše doplňuje o vnitročeskoslovenské zrádce: sudetistickou SdP, hlinkovce, k nimž navíc počítá i Paříž a Londýn.
Český národ, sám o sobě příliš malý a slabý, i Československo nemůže na mezinárodní scéně vystupovat bez silnějších spojenců. Kombinované opouštění versailleských principů a na nich vázané kolektivní bezpečnosti (Spojené království, Francie, Polsko, Jugoslávie, nejisté Rumunsko) neskýtalo tolik potřebnou alternativu dosavadní československé zahraniční politiky: „A zradit jako Poláci a Jihoslované jsme jednak nesměli – byla by to rána smrtelná pro národ i stát, nic by nám to na venek nebylo pomohlo a uvnitř by nás to bylo rozvrátilo; a až bychom byli západ sami opustili, všichni ti sousedé by společnou politikou byli vzali více, nežli by se to stalo nyní, eventuelně hned by se byli pokusili o zničení státu vůbec.“ Neobstojí ani výtky o absenci vůle po dohodě s Berlínem a Varšavou (Beneš líčí epizodu s Berlínem z r. 1936 a své třikrát opakované pokusy o srozumění s Varšavou v meziválečném období). Kontakty s Římem vyvrcholily uzavřením krátkodobé dohody r. 1924; současně tím i přes opakovanou snahu Prahy ustaly. Pro změnu své politiky Beneš nenacházel během třicátých let často ani ohlas mezi koaličními stranami.
O blížící se válce informoval Beneš hlavní (generální) štáb v červenci 1932 upozorniv, že délka disponibilního času do data propuknutí konfliktu činí podle jeho odhadu 4 léta; tomuto setkání byl přítomen i ministr národní obrany Bradáč. Od srpna 1938 prohlédl taktiku i strategii západních demokracií: „… bylo mi jasno, že Francie a Anglie se rozhodly v pravém slova smyslu nás obětovat a že bychom od té chvíle byli skutečně sami. – Měl jsem v té chvíli několik rozhovorů s vyslanci obou velmocí – byla to hrůza, ta neschopnost, bezmocnost a zbabělost.“ Proto „přijetí diktátu – pro okamžik znamená – zachránit co možno nejvíce, dostat eventuelně garancii velmocí (snad zcela bezcenná nebude), pomoc hospodářskou a všecky možnosti připravit se na boj příští za lepších podmínek, nežli kdybychom padli nyní (ihned a sami).“
Vida dobře, kam směřuje vývoj, připravil si Beneš již po 23. září pro všechny případy abdikační projev. V tomto duchu se 6. října 1938 rozloučil se zaměstnanci Kanceláře prezidenta republiky. Budoucí vývoj má tři předpokládatelné varianty: válka dříve nebo později; očekávání vnitřního převratu v Německu; pokračování dosavadního stavu ani mír, ani válka. Už teď je ale nutné se připravovat. S Paříží, Londýnem i Moskvou je nutné počítat i nadále. Beneš se obírá úvahami o nové Maffii a zahraničním odboji. Je nutné se oprostit od domácích neshod; jejich prosazení by bylo vyviněním západních demokracií a rezignací na jejich odpovědnost za vývoj v Evropě. Beneš nevylučuje další existenci (Druhé – JM) republiky. Dodává a uzavírá: „Já sám půjdu naznačenou cestou dál. Nic ze své linie neodvolám. Po návratu z Ameriky v létě příštího roku uvidím, co prakticky dál.“
Je zřejmé, že po celou dobu měl Edvard Beneš jasno v tom, co se děje a kam vývoj mezinárodních vztahů směřuje. A že svou koncepci vůdce druhého odboje pružně a prakticky okamžitě přizpůsoboval měnící se aktuální situaci. Už tehdy měl také jasno o prvních exilových spolupracovnících. Především o Janu Masarykovi (1886–1948), Hubertu Ripkovi (1895–1958) a svém starším bratru Vojtovi Benešovi (1878–1951). I o významu čecho- a slováckoamerického krajanstva při konstituování a prvních krocích rodícího se zahraničního druhého odboje.
Předchozí části: