Jiří Malínský v dnešní části zmiňuje cestu Edvarda Beneše do USA, události 14.–15. března 1939, otevírání československého pavilonu na EXPO v New Yorku a Benešovu programovou řeč druhého odboje.
Do USA
Horečný průběh týdnů na přelomu let 1938 a 1939 ubíhal Benešovi v jeho londýnském sídle až nečekaně rychle. Blížilo se datum jeho odjezdu do nového, amerického prostředí i zahájení jeho přednášek o demokracii na Chicagské univerzitě (z tohoto přednáškového cyklu vznikla Benešova nejznámější kniha Demokracie dnes a zítra); implicitně mimoto počítal s kontakty s krajanským prostředím a případně i se setkáními s americkými politiky vázanými na jeho známosti z prvního odboje i činnosti ve Společnosti národů. Měl to být pobyt časově ohraničený; proto si ještě v Londýně zakoupil zpáteční jízdenku na cestu do Spojeného království zhruba v době, v níž očekával propuknutí druhé světové války v Evropě. Na rozloučenou do vlasti vzkázal 27. ledna 1939: „Dr. Beneš zná než jednu věc: stát a jeho svrchovaný zájem. Salus rei publicae; to musí být dnes jediným a všem společným programem.“ (Text byl podepsán pozdějším členem londýnského poúnorového Ústavu dr. Edvarda Beneše pro politické a sociální studium diplomatem Viktorem Lisickým.)
Kontakty s vlastí trvaly; v lednu dorazila do Londýna manželka starosty Dělnické akademie Václava Patzaka muzikoložka Anna Patzaková-Jandová (1895–1990), kterou vyslala odbojová socialistická organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“ (PVVZ); 14. března 1939 se Beneš setkal v Chicagu s další spojkou PVVZ Vlastou Koušovou-Petránkovou (1900–1972). Velmi rychle začal navazovat kontakty i s čecho- a slovenskomerickým krajanským prostředím. Univerzitní stolice mu rovněž usnadňovala navazování vztahů v prostředí americké liberální inteligence. Přitom mu byl nápomocen i československý washingtonský vyslanec Slovák plukovník Ing. Vladimír Svetozár Hurban (1883–1949).
Příjemné překvapení čekalo čerstvého profesora Chicagské univerzity v metropoli českoslo-venského krajanského američanství. Zatímco ve vlasti i v levicové Evropě byl tupen a pomlouván, v USA jeho promyšlená mnichovanská (neappesearská) strategie i taktika nacházely místy až nadšený ohlas; oboje bylo na druhé straně Atlantiku ceněno jako mimořádně obětavé úsilí středoevropské republiky o uchování světového míru. To mu také usnadňovalo i vztah k vedení Druhé republiky, jejímž prezidentem se stal jeho prvorepublikový politický partner a účastník prvního odboje doc. JUDr. Emil Hácha (1871–1945), který byl právníkem celosvětového věhlasu. Naopak Emil Hácha chápal své prezidentství jako oběť konanou s vědomím, že skutečným prezidentem ČSR je Masarykův žák a dědic.
Vznik druhého odboje
Události 14.–15. března 1939 znamenaly pro prezidenta Budovatele otřes. Naděje na delší přetrvání republiky zmizely v nenávratnu stejně jako jeho dohoda s vedením Druhé republiky o nezúčastněném (neutrálním) chování v exilu. Zhruba ve stejný čas, kdy válečný zločinec Adolf Hitler na pražském Hradě vyhlašoval protektorát (v odbojovém uzpůsobení protentokrát) Čechy a Morava čerstvě po jím vynuceném vytvoření farské republiky na Slovensku (14. března 1939), pozvedl v Chicagu svůj hlas Edvard Beneš. Rozeslal protestní telegramy Rooseveltovi, Chamberlainovi, Daladierovi a Litvinovovi, v nichž konstatoval: „Československý lid tyto oběti přinesl. Přesto jedna z velmocí, které podepsaly mnichovskou dohodu, rozděluje nyní naše území, obsazuje je svým vojskem a ustanovuje nad ním svůj ´protektorát´ pod hrozbami násilí a vojenské moci.“ Benešovi se dostalo solidárních textů z Washingtonu (vláda USA se mnichovským teroristickým aktem necítila v žádném ohledu vázána), Londýna a Moskvy. Naopak mlčela Paříž. 16. březen 1939 se stal Benešovým přičiněním oficiálním datem založení druhého odboje. Odboje založeného na konceptu kontinuity československé státnosti, jímž se mu de facto vracel prezidentský úřad a odpovědnost, na něj vázaná, odboje demokracie humanitní a socializující. Byl to ovšem fakt, který tento velký československý státník musel postupně probojovávat v průběhu dalších týdnů a měsíců. Dnes víme, že úspěšně a vítězně.
K světu jako vůdčí osobnost znásilněného státu promluvil prostřednictvím chicagského univerzitního rozhlasu 19. března 1939. Úvodem zdůraznil: „Československý lid žádal pro sebe pouze Bohem mu dané právo na život, na svobodu a štěstí uvnitř svých vlastních starých hranic. Na tomto lidu byl nyní spáchán svrchovaně brutální zločin. Byl náhle oloupen o vše, co mu bylo nejdražší, a tento zločin byl proveden jako část pečlivě připraveného programu, právě tak podle, jako obyčejný zločinec připravuje podle vraždu a oloupení svého spoluobčana.“ Češi a Slováci žijí po staletí v sousedství osmadesátimilionového německého národa a byli jím utlačováni déle než 300 let. Československo za 20 let vytvořilo velmi liberální systém veřejné správy a slulo nejsnášenlivější politikou v národních a mezinárodních věcech z nových evropských států (vzniklých po r. 1918 – JM). Proto: „Československo bylo známo v celé Evropě jako útočiště pro příslušníky svobodných národů a jako nejvřelejší podporovatel Společnosti národů. Nebylo zde perzekuce náboženství a církví, nebylo perzekuce ani židů, nebylo také rasové perzekuce jakéhokoliv druhu. … Byla to republika onoho velkého humanisty, jakým byl T. G. Masaryk.“
Právě z těchto důvodů byla tato republika zničena. Je zjevné, že k tomuto údělu ho nacistický režim vedl od počátku. Okupační vláda neuznává žádné závazky ani vlastnictví, pokud neslouží jejím mocenským záměrům, dovozoval dále Beneš. Je budována výlučně na zákonu násilí. Jejím hlavním heslem je „Účel světí prostředky.“ Tento násilnický systém se nespokojí s Československem (Beneš tu odkazuje na Hitlerovy nedávné slavnostní sliby z průběhu zářijové krize 1938). Svým násilnictvím zajistil hitlerovský režim v Československu klid a mír – hřbitovní. V Evropě nebude klid a mír, pokud tyto zločiny nebudou odčiněny. „Předkládám,“ zdůraznil Beneš „před soud světa a veřejného mínění tato fakta a zdůrazňuji jasně a otevřeně, co si myslím a co cítím, nepřestávám věřit v ideály svobody a v dřívější mravní pojetí lidské cti a důstojnosti. Vím, že v dějinách lidstva brutální síla byla přemožena vždy, když tak nelítostně zneužila vlády, jako je tomu dnes v Německu.“
V závěru svého chicagského projevu připomíná svá početná osobní napadání z podzimu předcházejícího roku. Nepochyboval o podpoře svobodné části světa i vstřícné sympatii země Washingtonovy a Lincolnovy. A skončil odkazem na husitsky podbarvené heslo československých prezidentů Pravda vítězí.
Do čela národně osvobozovacího hnutí
21. března 1939 Národní rada Čechů a Slováků USA pery předsedy Johna A. Červinky a tajemníka sociálně demokratického novináře Josefa Martínka (1889–1980), mj. podporovatele Masarykovy prvoodbojové zahraniční akce na území USA, vyzvala Beneše zvláštním podáním k vedení zahraniční akce. Ve výzvě se výslovně uvádělo: „Vítáme Vaše rozhodnutí přerušit mlčení, které jste si dobrovolně uložil po svém odchodu z vlasti, a stará vlast, která je, jak věříme a jak krásně a správně řekl ve svém odsouzení nacistického násilí úřadující sekretář Spojených států Sumner Welles, dočasně okupována německými vojsky. A vyzýváme Vás, abyste nezůstal jen při pouhém protestu proti násilnému záboru Československa, ale ujal se opět aktivně vedení zápasu za obnovu československé nezávislosti, jako jste to učinil před čtvrtstoletím s nezapomenutelnými vůdci T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem.“ Závěr výzvy tvořilo připomenutí Benešových prvorepublikových státnických kvalit. 27. března 1939 se Benešovi dostalo velké posily Rooseveltovým povzbuzením, jeho zdůrazněnou lidskou sympatií.
Prosbě československých krajanů Beneš vyhověl po setkání v chicagském hotelu Windermere 18. dubna 1939, kde po žil dobu svého prvního amerického pobytu. Během jednání druhý československý prezident uvedl, že podobných výzev dostal značné množství a přijímaje toto neformální, ale zvlášť důležité pověření, je rozhodnut vykonávat je ze všech sil, uvedl v další části svého vystoupení své představy o odboji v Česku, Slovensku i Podkarpatorusku. Tyto skutečnosti byly zachyceny v závěrečném komuniké: „Dne 18., 19. a 20. dubna 1939 shromáždili se v Chicagu zástupci amerických občanů českého a slovenského původu k svým celoamerickým sjezdům. Byly zastoupeny hlavní složky a důležité organizace české a slovenské. Soustřeďují se a doplňují svou dosavadní jednotnou centrální organisaci pod jménem Národní rady československé, k níž se připravují také Kanada, státy jihoamerické a všichni Češi a Slováci ve státech ostatních. Úkol její je soustřediti celé veliké jednotné hnutí, všecky americké občany českého a slovenského původu za tím účelem, aby v rámci amerických zákonů a v rámci amerických politických směrnic jako občané a vlastenci američtí pomáhali zemi svých otců a matek Československo osvobodit od nesprávného, dočasného obsazení vojskem diktátorského režimu.“ To otevřelo mj. prostřednictvím newyorkského italoamerického starosty Fiorella La Guardii (1882–1947) a diplomata Hamiltona Fish Armstronga (1893–1973) Benešovi cestu k osobnímu setkání s prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem.
Mezitím si Beneš vyměnil pozdravy se sjezdem Čechoslováků ve Francii (29. dubna a 30. dubna 1939), který doplnila zpřesňující informace Jaromíra Smutného (8. května 1939). Několik dní nato odpověděl Edvard Beneš plukovníku-zpravodajci Emanuelu Moravcovi na nabídku spolupráce, v níž ho seznámil s aktuálním stavem budování druhého odboje. Tyto i další aktivity také spolupřipravovaly setkání s americkým prezidentem 28. května 1939. Roosevelt ostře odsoudil appeasement a okupaci Československa označil za velkou chybu Berlína, kterou Německo draze zaplatí. Válku s mocnostmi Osy považoval za neodvratnou. Mimoto se americký prezident podrobně ptal na formu uznání Československa za první světové války a předpověděl okupaci Polska. Podrobně se vyptával na ruskou politiku a připustil – při kritickém stanovisku ke komunismu – spolupráci s Moskvou. Nejdůležitějším výtěžkem tohoto neoficiálního setkání byl příslib trvalé podpory a co nejrychlejšího osvobození ČSR. 31. května 1939 otevřel Edvard Beneš v doprovodu Fiorella La Guardii a velvyslance Vladimíra Hurbana československý pavilón na EXPO New York; byl to jeho první oficiální krok v nově nabyté funkci prezidenta odbojové osvobozovací akce. Součástí československého pavilónu byla i zvláštní expozice Dvacet let Československé republiky a jeden rok protektorátu (výstava byla opakovaně provozována v letních měsících let 1939 a 1940). V tomto duchu se neslo i Benešovo memorandum z 1. června 1939 pro sovětského velvyslance Konstantina Alexandroviče Umanského (1902–1945), jež bylo inspirováno jednáním s Rooseveltem.
Programová řeč druhého odboje
8. června 1939 přednesl profesor Chicagské univerzity (podle hlasování studentů pátý nejoblíbenější pedagog této vysoké školy) Edvard Beneš na chicagském sjezdu Československé obce legionářské programovou řeč druhého odboje. Úvodem zdůraznil: „Nepřišel jsem tudíž do Ameriky, abych Vaše organizace řídil, abych k tomu či onomu vás nutil či vyzýval; můj pobyt zde sloužil především k tomu, abych pracoval před americkou veřejností a před rozhodujícími americkými politiky ve prospěch našeho národa.“ Množství úkolů, spojených s odbojem, je nesmírné. Proto si s tím spojenou práci po předchozí dohodě rozdělil s Janem Masarykem, dr. Jurajem Slávikem (1890–1969), (pozdějším členem Rady svobodného Československa), dr. Jánem Papánkem (1896–1991) (spoluzakladatel Rady svobodného Československa) a řadou dalších. Zdůraznil myšlenku československé politické jednoty doprovozenou absencí všech rekriminací. Upozornil: „Události posledních let posuzuji nikoliv jen z našeho hlediska československého, nýbrž z hlediska evropského a světového. Mluvím o několika posledních letech, protože by to byl velký omyl brát dnešní události, týkající se Československa, odděleně od toho, co se děje v ostatním světě, a posuzovat samostatně jako něco, co stihlo jen nás a co je jen naše neštěstí.“ A zpětně připomenul průběh evropských událostí včetně působení Japonska od r. 1932. A ostře se vyjádřil na adresu předních evropských státníků a politiků: „Bohužel musím konstatovat dnes, že hlavní političtí činitelé evropští význam událostí takto nepochopili, jejich dosahu nepoznali a včas nedovedli správnou politikou zachraňovat to, co z poslední války vyšlo. Nedovedli se zejména včas sloučit a sjednotit ku společné obraně proti absolutním a totalitním, nedemokratickým státům a národům, hádajíce se namnoze o věci podřadné, malicherné.“
Československo bylo první překážkou už pro svůj demokratický ráz. Jeho okupace je dočasná. Mnichovskou dohodou nejsme v žádném ohledu vázáni. Stejně tak vídeňskou arbitráží. Okupace a protektorát postrádají právní základ. Sjednocujeme se v počtu vyšším než 10 milionů občanů. Poděkování za dosavadní činnost adresuje Beneš na Hurbana, Slávika, Osuského, Masaryka a Fierlingera jako vedoucí pracovníky klíčových československých ambasád. Dále bilancoval svou dosavadní činnost na americkém území, zejména pak kanceláří zahraniční akce v New Yorku, Chicagu, Clevelandu, Pittsburku a Texasu. A zdůraznil: „Rozumí se tudíž samo sebou, že v naší společné akci, kdy nám jde o přemožení tak silného odpůrce, jako jsou dnešní autoritativní režimy, také žádných sporů osobních, stranických a jiných nebude.“ To nesmí být v rozporu s názorovou pluralitou. Platí ovšem, že „ať se události vyvinou jakkoliv, všechno to, co v osvobozené vlasti přijde, co se tam stane, bude rozhodnuto v pravém slova smyslu především národem doma. Jsme povinni to vše složit v jeho ruce.“
V jazykově slovenské části projevu Edvard Beneš připomenul, že do prvního republikového Národního shromáždění byl zvolen za Slováky, a ubezpečil, že vždy důsledně během své dosavadní politické dráhy ctil slovenské zájmy a potřeby. Všichni musí být připraveni na budoucí boje a v tomto duchu sobě i navzájem slíbit být na tyto události připraveni. Zahraniční akce potřebuje pomoc jak mravní, tak hmotnou. Beneš nepochybuje o tom, že v osvobozovacím boji všichni vytrvají až do konce.
Po proslovení tohoto projevu se prezident začal připravovat na návrat do Spojeného království. Očekávatelným datem jeho přicestování do Londýna byl 12. červenec 1939. Přijížděl do poměrů v mnoha směrech značně odlišných od Spojených států amerických, avšak pevně odhodlán beze zbytku dostát všemu, k čemu se v USA zavázal.
Předchozí části: