Věra Beranová recenzuje výstavu české malířky a grafičky Andrieny Šimotové.
Název výstavy Adrieny Šimotové v pražské Galerii Moderna si můžeme vyložit z několika hledisek. Dotek ve výtvarném umění, a vlastně v jakémkoli druhu umění, chápeme spíš jako umělcův čin, jako touhu zanechat stopu, dotýkat se a vlastně zprostředkovat svůj svět, své představy, divákovi, posluchači, vnímateli. Tento cíl má také jistě i tvorba Adrieny Šimotové. Má však ještě i jinou podobu, podobu toho konkrétního, záměrného dotyku s materiálem. Právě v její tvorbě můžeme doslova „přečíst“ vizuální stopy autorčiných zásahů, které nejsou v rámci výtvarných technik úplně tak běžné. Pražská Galerie Moderna nabízí návštěvníkovi více než 40 kreseb, grafických listů, ve kterých se někde zřetelněji, někde méně, odráží konkrétní reálné otisky stopy dotyků Adrieny Šimotové. Na výstavní dramaturgii galerie (jako byly v posledním období výstavy takových osobností české moderní výtvarné scény, jako například Františka Grosse, Jiřího Anderleho, Adolfa Borna a dalších výrazných osobností druhé poloviny 20. století) organicky tedy navazuje současná výstava Adrieny Šimotové (1926–2014).
Vystavená díla jsou z velké většiny z 60. let, kdy se utvářely její specifické techniky, které jsou tak charakteristické pro celou její tvorbu. V podstatě jako by jí nestačil klasický malířský projev a tak si hledá a vytváří svůj vlastní. Je to jistá hra s materiálem, různé otiskování, vyřezávání, zpracovávání textilu, papírů. Na současné výstavě se nejčastěji jedná o grafiku, většinou o lepty, také suché jehly, serigrafie, otisky, perforace, koláže, výjimečně pastel, pigment. Často tyto techniky autorka kombinuje. Ve všech těchto technikách se objevuje doslova osobní dotyk Šimotové, ne samoúčelný, někdy vyjadřující „pouhou“ realitu, jako například z 90. let lepty Záda, ale také Hranice obratu. Převahu ve vystavených dílech tvoří lepty z 60. let. Například z roku 1966 lept figurální kompozice nazvaná Ženy na pobřeží představující jistou sdělnou realitu, z roku 1969 velkoformátový lept Toyleta. Prolíná se zde jistá inspirace reálné situace s abstraktním provedením a častou symbolikou.
Adriena Šimotová byla obecně múzicky nadaná. V dětství hrála výborně na klavír, v závěru svého života vydala knížku básní a textů z let 1945–1997 nazvanou Hlava k listování. Celoživotně však zvítězilo výtvarno. Ve 40. letech navštěvovala soukromou grafickou školu a pokračovala na Střední grafické škole. V roce 1950 ukončila studium na VŠUP u profesora Josefa Kaplického, později pokračovala studiem aspirantury. Podílela se také s dalšími pod vedením J. Kaplického na reliéfu pro Expo 58 v Bruselu. Celková tvorba Adriany Šimotové je velmi rozsáhlá a v jednotlivých etapách rozdílná, ne svým posláním, ale například barevností, využíváním materiálů. Zahraniční i domácí veřejnost měla dost příležitostí se s její tvorbou seznámit ve větším výstavním prostoru, než umožňuje Galerie Moderna na vltavském nábřeží. Byly to v posledním období autorské výstavy v Muzeu Kampa – výstava nazvaná Vzpomínka; v pražském Rudolfinu Vyjevování; Retrospektiva v Muzeu umění Olomouc, v Národní galerii ve Veletržním paláci a řadě dalších. Na současné výstavě je také prezentovaná Šimotové ilustrační tvorba, jsou to lepty pro knížku Violy Fischerové Babí hodina.
Galerie Moderna se především soustřeďuje na tvorbu 60. let. Tím svým způsobem dokumentuje šíři naší české výtvarné tvorby právě v tomto období. Upozorňuje na to, že je dost problematické jednoznačně charakterizovat tvorbu tohoto období, například jen jako pop artistickou, op artistickou, novou figuraci a další. Ale právě tvorba Adrieny Šimotové dokumentuje další proudy výtvarného umění v jedinečných 60. letech.
Výstava je prodloužena do 2. května letošního roku.