Krajina a voda

Jan Zeman píše o tom, jak spolu dnes souvisí stav krajiny, nedostatek vody, lidská a vládní činnost.

„Krajina a voda“ je vysoce aktuální téma. Právem se diskutuje nejen mezi ekology. Totiž, voda je sice základem života, ale v české krajině se jí nedostává. Slabou útěchou je, že v řadě zemí světa je nedostatek vody ještě mnohem větší než u nás a nutí obyvatelstvo vodou šetřit způsoby, jaké si neumíme představit. Velké sucho let 2014 až duben 2020 odhalilo značnou zranitelnost české krajiny a následně i Česka nedostatkem vody, byť cisternami bylo nutno zásobovat jen větší počet spíše menších obcí, resp. větší vodárenské systémy vydržely. Odstartovalo i bezprecedentní kůrovcovou kalamitu v českých lesích. Suchem je značně zranitelné i zemědělství, energetika, cestovní ruch…

Vrtochy přírody? Jistě. Problém je, že se na nich významně podílí člověk. Nejde přitom jen o problém rychlého oteplování klimatu, s kterým si lidstvo neví rady. A těžko bude vědět, když není s to ani žít v míru, ani uspokojovat základní hmotné potřeby všech svých členů. Špičkou ledovce jsou války a bezdomovectví. Na nedostatku vody v krajině se významně podílí špatné hospodaření člověka. „Vyhledej, využij a třeba i znič!“ To je ale cesta do horoucích pekel nejen sílící klimatické změny, která je velice nebezpečná, byť o ní stále nevíme zdaleka vše.

Když naši slovanští předci přišli v 5. a 6. století našeho letopočtu do tehdy téměř vylidněných Čech, byla krajina ekologicky téměř ideální, „zvěře a ptáků plná, mlékem a strdím oplývající“. Asi 90 % jí zabíraly lesy, další procenta vodní plochy. Zejména nížiny, resp. nivy řek nejednou doslova „plavaly“. Pravda, lidí v ní bylo minimálně.

V dalším vývoji počet lidí rostl, rostly i nároky lidí, zvláště pak „horních deseti tisíc“. Rychle ubývalo lesů, už ve 13. století byl porubán i hraniční prales. S úbytky lesů ubývalo i vody. Minimum asi 25 % lesnatost jsme měli za Marie Terezie (1740-80). Následné pozvolné zalesňování zvýšilo lesnatost na dnešních asi 34 %. Lesy se vesměs měnily na zemědělskou půdu. K významnější zástavbě dochází až od 19. století.

Technicky se upravovala koryta vodních toků. Dlouho hlavně kvůli potřebám plavby a pohonu mlýnů. V 19. a v 20. století také Česko bylo zle postiženo tzv. rýnskou koncepcí technických úprav koryt vodních toků z roku 1809. Zejména napřimováním vodních toků lidé ukořistili na úkor vodních toků na čtvrt miliónu hektarů zemědělské a stavební půdy. Současně tím významně urychlili odtok vody z krajiny, zvětšili povodňové vlny a zhoršili průběh suchých období. Přehrady stavěné od druhé poloviny 19. století, s vrcholem za socialismu, sice umožnily mnohem spolehlivější zásobování hospodářství i obyvatelstva pitnou i užitkovou vodou, ale také ničily vodní poměry, zejména v zátopových oblastech vytvořených jezer. Jejich protipovodňový účinek ale neplatí pro velké povodně.

Na místě lesů se rychle rozšiřovala zemědělská půda. Problémy vyvolávalo její nešetrné obhospodařování a také nárůst velikosti polí, zvláště za socialismu. S nástupem kapitalismu po roce 1848 zesílil problém záborů půdy pro nezemědělské účely – výstavbu dopravních a inženýrských sítí, továren, dolů a lomů, měst, zemědělských objektů… Samozřejmě, zastavěná půdy není s to vsakovat vodu ze srážek.

Kulhající územní plánování

Rozporuplné požadavky lidí na využívání území má slaďovat územní plánování. V praxi tak činí jen částečně, neboť objektivní potřeba bývá věcí jednou a reálná síla různých zájemců o využívání příslušného území věcí druhou. Rozporuplně působí i různé vlastnické vztahy k těm či oněm nemovitostem. Přes nesouhlas vlastníka pozemku holt velmi často „nejede vlak“.

Na poměrně dobrý zákon o územním plánování a stavebním řádu č. 50/1976 Sb. navázala v roce 1992 poměrně dobře velká Vavrouškova novela, která zákon přizpůsobila potřebám tržní vznikající ekonomiky. Osvědčit se ale nemohla, protože ve volbách zvítězivší technokraté Václav Klaus a spol. považovali územní plánování za přežitek socialismu a v zásadě jej ignorovali. Snad jen jako nástroj prosazování přednostní výstavby silně devastačních dálnic, značka: za jakoukoliv cenu, by prý mohl být dobrý.

Podobně zpochybňovali ochranu zemědělské půdy před zábory pro nezemědělské využití. Tak došlo k rozsáhlým záborům často nejúrodnější orné půdy na výstavbu obřích skladů a jiných objektů, produkujících nízkou přidanou hodnotu, navíc vesměs bez vazby na šetrnou železniční dopravu. Prý auta, auta, auta…

Situaci zhoršila velká novela zákona o územním plánování a stavebním řádu z roku 1998 a později i nový stavební zákon a jeho novely, dále potlačující ochranu veřejných zájmů. Zkázu dovršuje nový stavební zákon, jež by měl být účinný od 1. července 2023, prosazený vládou Andreje Babiše. Jeho filosofie, že jiné, nestavební veřejné zájmy (nejen ochrana přírody, krajiny, životního prostředí, veřejného zdraví či památek) se mohou ignorovat, je zlá.

Vláda Petra Fialy chystá jeho zásadní korekci. Jednak nemá být zřízen stavební superúřad, jednak má být ochrana životního prostředí zabezpečována jedním závazným stanoviskem příslušného orgánu ochrany životního prostředí, na rozdíl od dosavadní praxe vydávání řady dílčích závazných stanovisek. To je již přijatelnější. Uvidíme.

Profesor Josef Fanta správně upozorňuje, že v ČR zoufale chybí krajinné plánování, na rozdíl od Nizozemska. Je to ale dlouhodobě volání osamělého na poušti. V situaci, kdy se léta hraje špinavý poker o samotné územní plánování, má prostě krajina a krajinné plánování smůlu.

Ochrana vodních poměrů

Ochranu vodních poměrů v Československu zavedl zákon č. 138/1973 Sb. o vodách. Lehce ji rozšířil vodní zákon č. 254/2001 Sb. I když se za tu dobu vystřídalo u nás mnoho vlád a ještě více ministrů zemědělství, životního prostředí a místního rozvoje, praxi příliš neovlivnil. Podniky Povodí setrvávaly na hrubě chybné rýnské koncepci. Občas se jim nepodařilo znovu technicky upravit koryta vodních toků renaturalizovaná velkými povodněmi, tu a tam státní ochrana přírody a krajiny prosadila dílčí renaturalizace koryt vodních toků, ale koryta až na výjimky zůstávají narovnané, často v nechvalných hlubokých betonových lichoběžnících, odvádějící vodu, snižující hladinu vod a tím i vysoušející okolní krajinu. Odstranění betonových koryt, jejich změlčení a pokud možno i obnova meandrů jsou účinnou cestou k vrácení vody do potočních a říčních niv.

Vodní poměry těžce devastuje splavňování řek. Velkým ohrožením je projekt výstavby dopravně nepotřebného, enormně nákladného a ekonomicky velice ztrátového a ekologicky i vodohospodářsky katastrofálního kanálu Dunaj – Odra – Labe (viz autorův článek zde). Pokud vláda Petra Fialy od tohoto nesmyslného projektu ustoupí a zruší rozsáhlou územní ochranu jeho trasy (je navrženo s výjimkou úseku „státní hranice s Polskem – Ostrava“), udělá jen dobře.

Obecně renaturalizovat ano, ale když jde na lámání chleba, vyvstává hromada problémů, nesouhlasem některých majitelů příslušných pozemků počínaje. Že ty pozemky byly brutálně uloupeny matce přírodě? Na ně se ale restituce nevztahují. Renaturalizovala velká povodeň koryto vodního toku? Tím ale způsobila škodu na veřejném majetku a musíme ji napravit, resp. technickou úpravu koryta vodního toku obnovit! Jen pomalu jsou rušeny nevyhovující „rýnské“ předpisy. Ještě pomaleji se mění praxe. Revitalizovat nemusí jen velká povodeň. I zub času dělá své, někdy pomůže některými obávaný bobr.

Že jsme my nebo naši předci postavili objekt neodpovědně v záplavovém území? Žádná naše chyba, žádáme po společnosti důkladnou protipovodňovou ochranu včetně technických úprav příslušného vodního toku! Tzv. demokratizace protipovodňové ochrany vedla k paralyzaci tolik potřebného zákazu neodpovědné výstavby v záplavových územích z roku 2002. Před stavebním úřadem se to nějak okecá. Pokud přijde povodeň a objekt zpustoší, majitel žádá společnost o uhrazení povodní způsobených škod, nejlépe v plném rozsahu! Developerům taková neodpovědná výstavba nevadí. Kupujícím je to prý jedno. Konečně, sem tam jdou „příkladem“ i státní investoři, viz skandální odsun ústředního osobního železničního nádraží z dopravně optimální polohy v centru Brna na hlavním uzlu tramvají do dopravně odlehlé polohy „u řeky“ v záplavovém území (viz autorův článek zde).

Že by se rušili a likvidovali dnes již nepotřebné jezy na řekách? Nestává se. Vždy se nějaký důvod pro jejich zachování a případnou obnovu po zničení povodní najde.

Známý vodohospodář Tomáš Just na středočeské Agentuře ochrany přírody a krajiny vyprojektoval a vyúřadoval řadu revitalizací vodních toků. Dá se to, ale je to hodně náročné. Bohužel i nejvíc revitalizující Praha má z velké části vodní toky i nadále technicky upravené. Před dílčími revitalizacemi na Rokytce, Šáreckém potoce atd. ale klobouk dolů. Naposledy se podařilo revitalizovat Rokytku a Říčanku mezi Dubčí a Běchovicemi.

Odpovědní úředníci upozorňují, že i když peněz na revitalizace vodních toků není mnoho, nedaří se je vyčerpat, protože není dost podporu umožňujících projektů.

„Česká lesnická fabrika zkrachovala!“

Takto ohodnotili obří kůrovcovou kalamitu přední německý lesník. Právem. Pravda, ona takto zkrachovala již mnohokrát, počínaje obří vichřicí v roce 1870. Největší krach dosud obnášel obří mniškový holožír 1917-27 v důsledku válečného zanedbání péče o lesy, kterému padla za oběť třetina smrkových lesů v Čechách. Následný ústup od smrkových monokultur u nás probíhal pomalu a nejednou i „načerno“, kdy stateční lesníci falšovali výkazy o nové výsadbě ve prospěch smrků. V praxi mírně přibývalo lesů jiného druhového složení. I 50% podíl smrků na našich lesích v době bezprecedentní kůrovcové kalamity let 2017-20 je strašně moc, tím spíš, že jde převážně o lesy s dominantním zastoupením smrku ztepilého, kdy s jeho zkázou zaniká prakticky celý lesní porost, na rozdíl od lesů smíšených.

Ano, z minulých dob přežívající lesy s dominancí smrku ztepilého, katastrofální transformace lesního hospodářství v ČR po roce 1989, sílící klimatické změny (horko a sucho) a zejména na Šumavě brutální prosazování divočiny některými nevládními i vládními ekology způsobily bezprecedentní kůrovcovou kalamitu v našich lesích. Pokud padne les na větším území, bez ohledu na příčinu se zásadně zhorší vodní poměry. Napravit to může jen výsadba a pěstování nového lesa. Když to jde dobře, k obnově vodních poměrů odpovídajících lesům dochází nejdřív za deset let, spíš později. Obnova ale může z řady důvodů váznout i neuspět.

Již v 80. letech přední český lesník Vladimír Krečmer řešil otázku druhového složení lesa z hlediska potřeb vodního hospodářství. Dílčí, ne dost reprezentativní výzkum mu krátce po převratu 1989 zrušili vítězní diletanti. Jsme v tristní situaci, že ani vodohospodáři nevědí, jakou druhovou skladbu lesů potřebují. Je zřejmé, že ne stejné nároky mají lesy městské příměstské, lázeňské a rekreační, lesy (půdo) ochranné, lesy chráněných oblastí přirozené akumulace vod, lesy pásem hygienické ochrany vod, lesy zvlášť chráněných území. Situaci komplikuje rychle se měnící klima. Jak mají reagovat lesy, resp. jakého druhového složení máme lesy vysazovat a pěstovat? Tápe se zde. To je špatné.

Orná půda není s to vsakovat vodu

Srovnáme-li české střední Polabí s polským Mazowsze, shledáváme, že Mazowsze odolává suchu mnohem lépe než naše Polabí a další regiony. Rozdíl nezpůsobuje rozdílná míra srážek. Příčinou je, že jde o někdejší zábor carského Ruska, jehož konzervativní úředníci odmítali rýnskou koncepci technických úprav vodních toků. Po obnově Polska v roce 1918 se sice polští vodohospodáři pokoušeli tuto údajnou chybu napravit, ale okolnosti jim nepřály: války, vleklé ekonomické krize, jiné priority státu…

Také druhová skladba lesů severního a středního Polska je odlišná od naší: dominuje tam borovice lesní. Pole jsou tam podstatně menší, byť majetkové hranice jsou jen symbolicky vyznačeny, a na polích a loukách se v letním období pase skot. Mnohem méně se pěstuje řepka olejka a kukuřice, mnohem více se pěstuje ovoce ad. Polsko ignoruje požadavky na biopaliva. Péčí o zemědělství se stalo významným exportérem potravin, zatímco ČR velkým dovozcem masa, ovoce, zeleniny.

Čeští ekologové se většinou shodují, že hlavním problémem českého zemědělství jsou příliš velká pole. Na tom je kus pravdy, máme je v Evropě největší. Pokud ale dojde jen k polskému „vlastnickému“ rozdělení, mnoho se nezmění. Nutné jsou zelené, nejlépe lesní pásy mezi poli. Ty se zatím prosadit nepodařilo.

Otázkou je, jak mají být velké. Podle mého názoru stačí široké 5-10 metrů pro pole o velikosti asi 30 hektarů, pokud si konkrétní situace typu obnovy protierozní meze nevynutí postup mírně odlišný. Vláda Petra Fialy chystá zásadní změny: významný přesun dotací od velkých produkčních zemědělců k málo vyrábějícím ekologickým zemědělcům a jako podmínku vyplácení dotací na hektar chce uzákonit maximální velikost pole 20 hektarů, v případě erozně silně ohrožených půd jen 5 hektarů. Dále chce podíl ekologicky obhospodařované zemědělské půdy zvýšit ze současných asi 15 % na 25 %.

To je záměr velice kontroverzní. Předně, ekologičtí zemědělci obhospodařují z 80 % trvalé travní porosty (louky a pastviny), resp. potravin produkují velmi málo. Soběstačnost Česka v potravinách našeho klimatického pásu proti přebytkové bilanci 80. let se drasticky snížila. Česko je závislé na dovozu masa z asi 60 %, dále na dovozu ovoce a zeleniny. Tyto trendy se dlouhodobě dál prohlubují. Děje se tak v důsledku diletantství polistopadových vlád ČR včetně neschopnosti se proti špatným požadavkům EU postavit, resp. není věcný důvod, proč by ČR neměla být v potravinách našeho klimatického pásma soběstačná i mírně přebytková. Nyní potřebě soběstačnosti hází klacky pod nohy i mnozí ekologové.

Mnozí ekologové ve svém svatém nadšení si myslí, že pro ochranu životního prostředí dělají dobře. Není to pravda. Pokud jarní stavy skotu klesly z 3 480 582 kusů v roce 1989 na 1 406 430 kusů v roce 2021, znamená to pokles na 40,4 %. To má závažné dopady. Jednak někdejší relativně racionální osevní postup se hrubě zkřivil na dominanci obilí, kukuřice a řepky olejky při drastickém poklesu zlepšujících plodin (brambory, cukrová řepa ad.), o vymizení tzv. meziplodin na zelené hnojení nemluvě, jednak zásadně omezil možnosti hnojit statkovými hnojivy.

Nejkvalitnější statková hnojiva produkují koně a králíci. Jejich stavy ale neumožňují větší hnojení. Na druhém místě je hnůj od skotu. Ten je pro hnojení půdy rozhodující. Prasečí kejda a exkrementy drůbeže příliš kvalitní nejsou, hnojení prasečí kejdou často naráží i na ochranu čistoty vod. Klesl-li stav skotu na 40,4 %, klesla ve stejném rozsahu také nabídka jeho hnoje a tím i hnojení zemědělské půdy statkovými hnojivy. Skutečnost je ještě horší, protože na mnoha místech kravský hnůj zcela chybí a na dalších jím zemědělci nehnojí. Ono to něco stojí a mnohým zemědělcům hrozí při zoufalých tržních podmínkách bankrot. Důsledkem je, že obsah organické hmoty v půdě klesá a tím i schopnost vázat vodu. Z polí se tak často práší, resp. nastupuje větrná eroze.

Fialovou vládou prosazované změny nutně povedou k další redukci živočišné výroby a k dalšími prohlubování naší potravinové nesoběstačnosti, a to včetně rizik ekonomických a bezpečnostních. Nepomůže to ani ochraně přírody a krajiny, pouze k jejich pustnutí včetně urychlení nežádoucího vylidňování venkova.

Kukuřice je naše nejerozivnější plodina. Třetina se jí pěstuje na výrobu bioplynu v situaci, kdy část lidstva hladoví. To je skandál, byť vymáhaný nekompetentními úředníky EU. Také asi třetina řepky olejky slouží k výrobě bionafty, značná její část se vyváží. Přitom její pěstování vyžaduje 10-13 chemických postřiků za rok, což spolehlivě vyhubí hmyz v širokém okolí. To s řádným zemědělským hospodařením nesouvisí.

Závěr

Nesoběstačnost, zejména ve vodě potravinách, palivech a energii je velice nebezpečná. V krizové situaci nemusí být odkud tyto komodity dovést, mohou být velice drahé, může se uplatňovat praxe kradení dodávek zdravotnických potřeb pro druhé státy z jara 2020: „Krademe vše, krademe všem!“ Že nedostatek vody a potravin je velice výbušná směs, netřeba připomínat. Na to by ekologové neměli zapomínat. Jinak riskují prokletí ze strany společnosti.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.