Filozof Ognian Kasabov reflektuje současnou situaci v Bulharsku, kde je politický pat a polarizace zakrývána válkou na Ukrajině jako „civilizační bitvou“. Podobnost s ČR je čistě náhodná…
Média tvrdí, že válka není časem pro nuance, ale pro zaujímání postojů. Ruská agrese proti Ukrajině nadále vyhrocuje postoje po celém světě. Hranice se přitvrzují. Věci, které se donedávna zdály být jen možností, a to ještě krajní, začínají vypadat jako jediná možnost. Mosty hoří, odhodlání roste.
Konkrétní obrysy polarizace v Bulharsku však hovoří pouze o politické patové situaci. Vášně kolem pomníku Třetího ukrajinského frontu v Sofii jsou jen pasáží v neúprosném crescendu šaškáren (hovoří se o jakési válce dvou táborů – protiruského, který chce pomník sovětské armády pomalovat či „napadnout“, a proruského, který pomník před útočníky brání – pozn. překladatele). Již několik měsíců jsme ohlušováni tím, že jsme se „civilizačně rozhodli“ být součástí Evropy, nebo naopak tím, že mezi Bulharskem a Ruskem existuje nerozborné pouto.
Naše společnost je zapletena do střetu identit, problematického nejen pro svou intelektuální a historickou nesoudržnost, ale přinejmenším také kvůli nebezpečí prohloubení nemocí, které ničí naši zemi.
Zdá se, že politickou debatu v institucích, médiích i na ulicích ovládlo iracionálno. Důsledky se projevují bezprostředně v otázkách, jako je vojenská pomoc a zemní plyn, ale jdou ještě dál. Morální sázky se redukují na prohlášení o sounáležitosti a konkrétní bezpečnostní a ekonomické otázky upadají v zapomnění. Nedostatek obsahu je kompenzován silou zaklínadel.
Buď se řekne, že je nepopiratelně nutné dát Ukrajině zbraně, nebo ne, ale podrobnosti jsou k ničemu. Z mediálních úniků jsme se dozvěděli, co vyváží náš vojenský průmysl; o naší skutečné obranyschopnosti nemáme ani tušení. Bulharsko údajně neposlalo žádnou munici, ale oficiálně pomoc nabízí. Neoficiálně se posílá cokoli, ale to, jak se tvrdí, neznamená podporu nikomu.
Stejně tak je to s plynem. Zatím nemáme adekvátní vysvětlení ani z jedné strany, a to ani pro reálné náklady na nahrazení Gazpromu, ani pro naši údajně nevyhnutelnou závislost na ruském plynu. Abstraktní hesla ovšem mohou vést i ke zcela konkrétním činům: naše země se překvapivě ukazuje být „proevropštější“ než mnohé jiné (i než samotná Evropská komise).
Pocit morální naléhavosti je snad pochopitelný, zejména v případě Bulharska – země, která musí neustále dokazovat svou „evropskost“, protože se jí říká, že jí stále něco chybí. Je také přirozené, že brutální válka v zemi, která je nám nejen geopoliticky podobná, ale také blízká naší historické paměti, vyvolá emocionální odezvu. Bohužel se zdá, že si neuvědomujeme obtížné a problematické volby, které vnější tlaky „civilizační volby“ Ukrajině v posledních letech předkládají.
Místo toho se znovu z úsvitu přechodu objevují dělicí čáry, které se mísí s ještě staršími reminiscencemi na dobu Třetí říše. Hrozí, že tento rozpor pohltí vše ostatní v řadě falešných ekvivalentů. Kritizujete-li NATO, jste Putinův agent; podporujete-li ukrajinský lid, podporujete Banderu (vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů za 2. světové války – pozn. překladatele). Spolu s takovými rovnítky přichází paranoidní démonizace druhé strany, domácího nepřítele.
Jistě, některé rozpory mohou být produktivní. Střet mezi dvěma „civilizačními“ modely se dnes vyostřuje ve společnosti, která je již tak poznamenána mimořádně ostrými socioekonomickými rozdíly. Teprve nyní začínáme pozorovat, jak se jedna zlomová linie promítá do druhé. Sociálně-ekonomická nerovnost však v této zemi nikdy nebyla v centru politické debaty.
Je tu nevyřčené sociální trauma. Patnáct let po vstupu naší země do Evropské unie jsme přesvědčivě na prvním místě v nerovnosti, což je drastický odklon od průměru. Třetina našich spoluobčanů je ohrožena chudobou a sociálním vyloučením. Přičítat to důsledkům chybné „civilizační volby“ je vysvětlení, které je stejně populární jako pochybné – existuje totiž tolik přímějších a klasičtějších linií příčinné souvislosti, jako je nedostatek odpovídající sociální politiky.
Pokračování článku bulharského filozofa Ogniana Kasabova najdete v češtině ZDE.
Článek vydáváme ve spolupráci s Crossborder Talks.