Věra Beranová dnes recenzuje výstavu fotografa Jindřicha Štreita v pražských Emauzích.
V nezvyklém prostředí kláštera na Slovanech v Emauzích vystavuje své fotografie Jindřich Štreit. Představovat tohoto fotografa je i pro nejširší veřejnost v podstatě zbytečné. Patří dnes již ke klasikům české fotografie, jehož význam daleko přesáhl naše prostředí. Počet domácích i zahraničních výstav je neuvěřitelný – bývá uváděno více než 1400 samostatných, 37 knih, nespočet katalogů, bylo o něm natočeno několik filmů, získal řadu ocenění atd. Všechna ta ocenění nehovoří o tisících návštěvnících jeho výstav, o studentech, kteří chtějí zjistit, jak to pan profesor dělá a jak to myslí. K jednomu takovému setkání ctitelů, zvědavců a kolegů došlo právě 9. června na vernisáži Štreitových fotografií v prostorách Emauzského kláštera. Výstava se realizuje pod záštitou arciopata Benediktinského kláštera sv. Vojtěcha. Bylo jako vždy plno, otevřený Rajský dvůr a hudební vystoupení violoncellisty Jiřího Bárty osvěžilo početné návštěvníky vernisáže.
Jindřich Štreit bývá charakterizován jako dokumentární fotograf. Troufám si tvrdit, že to je jen dílčí pohled na autora. Tvorba Jindřicha Štreita dalece přesahuje možnosti a cíle dokumentární fotografie, aniž bych především v naší době podceňovala tento žánr. Štreit zaznamenává, ale není momentálně aktuální. Jde mu o širší a hlubší podstatu zobrazovaných situací. Především je to jisté duchovno, které je příznačně na této výstavě symbolizováno církví, konkretizováno působením církve na venkově, tedy ve specifickém prostředí. Jde však tady také o zpodobnění opačného vztahu lidí k duchovním otcům. Jedná se o každodenní život bez ornátů a slavnostních mší. Výstava nese příznačný název Brána naděje. Právě takovou roli brány zde církev sehrává. Symbolicky jsou také instalovány autorovy fotografie – a to pod cyklem nástěnných gotických maleb z poloviny 14. století. Tedy je to 500 let, co dělí tato výtvarná díla. Při zamyšlení nad tvorbou Jindřicha Štreita bychom však neměli opomenout nejen duchovní polohu jeho tvorby, ale rovněž vysokou uměleckou a estetickou hodnotu. Je zcela přirozená, mohli bychom říci nezáměrná. Z této skutečnosti je také těžké a v podstatě zbytečné zařazování tvorby Jindřich Štreita do nějakých uměleckých konceptů a směrů. Právě v prostředí současné výstavy, a to jak interiérů, tak exteriérů, si návštěvník uvědomí tuto jedinečnou hodnotu Štreitových fotografií.
Výstava má být ukončena 31. července.