Věra Beranová recenzuje dvě mimopražské výstavy: výstavu Inge Kostkové v Hranicích na Moravě a Františka Bělohlávka v Olomouci.
Zorientovat se v současné výtvarné tvorbě je dost komplikované. Každý historik a teoretik umění ví, že posuzovat a hodnotit současnost je vždy diskutabilní. Tedy to se týká opravdového historika, toho, který není hlásnou troubou různých ideových – a tedy v tomto slova smyslu i uměleckých a estetických – tendencí. Historik však nemůže být zbaven povinnosti hledat právě to, co se možná stane vůdčí linií své doby.
Naše současnost obecně, stejně jako výtvarná scéna, nabízí nepřeberné množství podnětů, situací, fakt. Je tedy velmi problematické hledat v nich to nosné, co přežije, co bude charakterizovat naši současnost. Právě na šíři současného výtvarného projevu, bych chtěla upozornit prostřednictvím dvou výtvarných osobností. Přes naprostou odlišnost jejich výtvarného projevu je spojuje jejich životní pouť, která se váže k jednomu místu a stejnému pracovnímu i studijnímu pracovišti. Je to Olomouc a Univerzita Palackého.
Do 7. srpna potrvá v Hranicích na Moravě v Galerii Synagoga výstava Inge Koskové nazvaná Záznamy. Autorka, ročník 1940, je představitelkou ryze subjektivního přístupu k tvorbě. Je zajímavé sledovat v dlouhém časovém rozpětí její tvorbu. To, co spojuje tuto tvorbu, je přímá návaznost její ruky, jejího vědomého či podvědomého záměru s výsledkem, tedy s tvorbou. Pozorný čtenář může namítnout, že je tomu tak ve výtvarné umění vždy a i u jiných autorů. U Inge Koskové je však ta cesta mnohem přímější. Sama se přiznává k tomu, že často: „Netvořím racionálně, že bych si něco předem rozmyslela a naplánovala.“ Tento přístup má svůj vývoj, když sledujeme její tvorbu v rozpětí mnoha desetiletí. Není to přístup ad hoc. Vypovídá spíš o jisté celoživotní serióznosti. Pro tvorbu Inge Koskové je charakteristická impulzivnost, která odráží její momentální stav, ale v určitém podtextu je rovněž reflexí doby. Vycházela z realismu, který se časem rozvolňoval a dával prostor snovým představám. Témata byla různá, biblické náměty, figurální kompozice, stále více se však v tvorbě Inge Koskové začal výtvarně projevovat záznam tělesných vjemů. V této souvislosti mnohé napadne, jako by zde fungoval nějaký výtvarný seismograf. Autorka říká, že tvoří impulzivně, emotivně, bez předem dané představy o výsledku tvorby. Koskové tvorbu však nelze v žádném případě považovat za experiment, vždyť ona sama ji takto také nevidí. Z nástrojů, které používá, je to nejčastěji tužka, křída, dřívko, tuš i když také dělala grafiku a volnou malbu. Tvorba Inge Koskové je naprosto jedinečná a zaslouženě budí pozornost.
Protipólem výtvarného pojetí Inge Koskové je dnes již odkaz grafika a malíře Františka Bělohlávka (1924–2019). Nedávno proběhla v Galerii města Olomouce výstava především jeho grafické tvorby.
Stále zřetelněji, v odstupu několika desetiletí, kdy Bělohlávek vstoupil do výtvarného života, se odkrývá a je stále zřetelnější především unikátnost, kvalita Bělohlávkových plakátů v kontextu s dobovou produkcí. Šedesátá a sedmdesátá léta byla v rámci výtvarného umění velice bohatá na plakátovou tvorbu. Měli bychom si uvědomit, že plakát sehrával v té době svou jedinečnou funkci, mnohem důležitější, než v letech pozdějších, poznačených mediálním boomem. Plakát měl opravdu informovat a tu informaci podat jasně, stručně. Text by se měl přečíst z jedoucí tramvaje, jak říkala jedna poučka. Samozřejmě, že toto nemůže být jediným kritériem při hodnocení plakátu. V této době to byl u nás především filmový plakát, který získával ocenění doma i za hranicemi. Je zajímavé, jak se významný námět také vázal na významné výtvarníky. Například Libor Fára vytvořil plakát pro Bergmanův film Scény z manželského života, Milan Grygar Antonioniho Zvětšeninu a tak bychom mohli jmenovat dál. Většinou byly tyto plakáty komponovány jako koláže, kde například písmo nesehrávalo zvlášť výtvarnou podobu. To se samozřejmě netýkalo jen filmových plakátů. O to výrazněji působí v této souvislosti osobitá tvorba Františka Bělohlávka, která se markantně odlišovala od tehdejšího většinového trendu, tedy dobového pojetí plakátů. Typický je u něj vztah kresby a písma ve velkém rozpětí od jasných tvarů až po filigránskou kresbu. Samozřejmostí je vyjádření tématu. Využívá netradiční stylizace, symboliky. Jsou to například plakáty k lidovým slavnostem Náměšti na Hané, ve Strážnici. Zvláštní kapitolu pak tvoří spolupráce s Divadlem Oldřicha Stibora a olomouckou galerií Dílo. František Bělohlávek je také autorem ilustrací – například Máchova Máje nebo Rimbaudova Opilého korábu. Dále je autorem výtvarného řešení monumentální stěny Památníku ostravské operace druhé světové války. Výstava v olomoucké galerii splatila (samozřejmě jen částečně) dluh jedné z velkých osobností nejen regionálního výtvarného života.
Obě výstavy, Inge Koskové a Františka Bělohlávka, ukázaly každá svým způsobem na možnou šíři vyjádření naší současné výtvarné scény.