Pavel Janíčko míní, že kapitalismus jako systém produkuje korupci a korupční chování. Co s tím?
Velmi dobře si vzpomínám, že jedním z velmi častých polistopadových hesel byl boj proti korupci. Říkalo se, že v podmínkách údajné totality a nadvlády společenského vlastnictví se zákonitě formuje prokorupční prostředí, neboť zde chybí ty tržní mechanismy, které odhalí skutečné plusy či mínusy ekonomických a finančních operací a demokratické pořádky, které umožní, aby se ti šikovní a kvalifikovaní měli možnost vyhnout zvůli či šikaně jakýchsi mocenských klik.
Prostě přichází doba, kdy se prosadí kvalifikace, čestnost, skutečné přínosy pro jednotlivce i společnost, a kdy nějaké korupční jednání tvrdě narazí na útesy a bariéry soukromovlastnické a tržní morálky, která jediná dokáže vzdorovat nástrahám korupce. Jako zdroj všeho korupčního zla se definovala situace, kdy majetky nemají řádného hospodáře, tedy kdy nejsou objektem soukromého vlastnictví. Soukromí vlastníci si přece sami nejlépe pohlídají, aby jim nějaké korupční jednání nehatilo jejich podnikání. Bude přece platit ta skvělá a osvědčená „protestantská“ morálka, kdy stačí podání ruky a obchod je zpečetěn už jen proto, že vlastníci jsou naprosto průkazní a transparentní. Půjde o souboj suverénních a svobodných soukromých individuí, kteří se řídí nezpochybnitelnými morálními pravidly a jediným skutečným soudcem jejich úspěšnosti či neúspěšnosti bude trh. Konečně se odpoutáme od zkorumpované socialistické společnosti, kde si „papaláši“ dělali, co chtěli. Pamatuju na běsnění Hlasu Ameriky o komunistických korupčnících někdy v 80. letech 20. století, kdy tuším tehdejší ministr zahraničí Chňoupek dostal jako pozornost od nějakého družstva na Slovensku zlevněný nábytek v ceně asi 20tis. Kčs.
Časy se skutečně změnily, ale ne tak, jako ve snech tržních idealistů. Přišel skutečný kapitalismus, tedy nikoliv ten z pubertálních snů obdivovatelů jakéhosi uspořádání à la nikdy neexistující dokonalá konkurence, ale oligarchický systém, kde věci veřejné jsou přímo pořízeny zájmům velkokapitálu, především tedy v našich podmínkách kapitálu západní provenience. A protože kapitalismus v současné podobě je založen na zcela opačných kritériích než onen vysněný mýtický svět dokonalého kapitalismu jakýchsi dřívějších dob, a to na naprosté neprůhlednosti vlastnictví a masové korupci umožňující zajistit, aby se obsluha veřejných prostředků prostřednictvím tzv. zástupců lidu se ani na okamžik neodchýlila od svého hlavního smyslu a účelu, tj. od úkolu přispívat k zvyšování ziskovosti soukromého kapitálu (k privatizaci zisků a socializaci ztrát), pak výsledkem tohoto stavu je přehlídka korupčních afér současnosti.
Rozdíl oproti minulosti je ale markantní. Zatímco v dobách socialismu se korumpovalo v malém rozsahu vzhledem k tomu, že „velký“ majetek „nebyl na prodej“, nebylo možné rozdávat akcie, kapitálové podíly, pozemky, milióny Kč, USD a eur, dnes to možné je. Komické divení se některých naivů, jak je možné, že ani tak od pohledu poctiví a čestní lidé, jako jsou podle médií třeba Fiala a Rakušan, končí nakonec jako šéfové zločinných skupin, je velmi pokrytecké.
Oni jen stále znovu a znovu potvrzují, že řeči o slušnosti v podmínkách tohoto režimu nemohou obstát vůči realitě, kdy (jak už bylo řečeno) je veřejná správa jen služkou v rukou obsluhovatelů a nohsledů kapitálu, které lákají tyto posty právě pro možnost si zřídit skvělé živnosti na úkor společnosti. Problémem tedy nejsou konkrétní lidé, neboť ti jsou do různých pozic přitahováni či odpuzování podle charakteru systému.
Zlodějský a korupční systém současného kapitalismu tedy zákonitě generuje do pozic osoby sobě blízké, které nebudou mít s korupcí problém. Diskuse o tom, jak najít ty správné nezkorumpované lidi, zda je větší zloděj Babiš nebo Rakušan, jsou v rámci tohoto systému bezpředmětné. Navíc obcházejí „ty správné a slušné“ podnikatele a milionáře jako Havel, Schwarzenberg, Bakala apod. Dokud se nezačneme bavit o megazlodějích typu amerických, západoevropských nebo ruských miliardářů, pak se korupce nezbavíme. Je třeba zlikvidovat korupční režim, nikoliv jen jeho důsledky. Musíme prostě, jak říkal Jan Hus, „vzít těm psům tu kost“, jinak se o ni nepřestanou prát.