Lékař Michael Doubek se zamyslel současným paradoxem ve zdravotnictví: stále větší pokrok v medicíně versus (ne)dostupnost moderní léčby pro všechny.
V červenci uplynulo 200 let od narození Gregora Johanna Mendela. V Brně se při té příležitosti konala jako součást Mendelova festivalu výjimečná genetická konference. Na konferenci přijela řada opravdu vynikajících vědců z celého světa. Takoví k nám přijíždí jen zřídka. Mezi nimi i nositelé Nobelových cen: biochemik Thomas R. Cech, biochemička Ada E. Yonath a genetik Paul Nurse. Přednášky všech zúčastněných přiblížily budoucnost biologie, genetiky, medicíny. Pokud jde o medicínu, ukázaly směry genetického testování, prevence nemocí nebo možnosti genové či biologické léčby. Čím větší osobnost, tím větší nadhled a zároveň skromnost. A rovněž schopnost zaujmout posluchače, kteří nejsou specialisty na danou problematiku, a docílit i u zdánlivě velmi úzce zaměřených témat obecnějšího přesahu. V této souvislosti zmíním název přednášky Paula Nurse: What Is Life? (Co je život?). Název převzal od fyzika Erwina Schrödingera, jenž už roku 1944 napsal stejnojmennou fascinující knihu. Ještě stále přesně nevíme What Is Life, ale už nyní je jasné, že ve světle této otázky se stávají všechny lidské ambice, lidské pachtění, touhy po moci a zároveň i touhy po slastném životě malichernými a z hlediska života v obecné rovině zcela zbytečnými.
Co se ale za všemi těmi skvělými přednáškami a vizemi také objevilo, byl bohužel rozpor. Rozpor mezi tím, co už víme, co umíme, a tím, že tyhle fascinující vymoženosti nebudou pro každého. Vidíme to už dnes. V medicíně se stáváme pomalu ale jistě obětmi úspěchu. Podíváme-li se na onkologii, jsme svědky toho, že plejáda nových léčiv významně prodlužuje život našim nemocným. Úmyslně píšu, prodlužuje život, neboť ne vždy tyto léky dokážou vyléčit – musí se užívat dlouhodobě, mají nežádoucí účinky, když nemocnému prodloužíme život, dožije se nějaké další nemoci, klidně i druhé rakoviny. A tu je zase potřeba léčit. K čemu to vede? Zdravotnictví je stále víc zatěžováno. Kapacity přestávají stačit. V našich ambulancích, kde léčíme leukemie a další krevní nádory, už přestává být k hnutí. Nemocní jsou nervózní, počet personálu se nezvyšuje, zdravotní sestry nám chybí. Dříve nebo později tato situace čeká i jiná medicínská odvětví. Budeme žít stále déle (i když nyní Covid-19 dožití u nás o něco zkrátil), ale tím pádem mezi námi bude stále více osob, které se s něčím léčí, které potřebují pravidelné kontroly, trvale léky, neustálá specializovaná vyšetření.
A teď je otázka, jak zajistit, aby se nestalo, že najednou kapacity nebudou stačit na léčbu nových nemocných, protože budou vytížené pacienty, kteří nemoc dostali dříve. To vše v situaci, kdy ekonomická situace naší země není růžová a prostředky na léčbu se mohou krátit. Jak z toho ven? Lze péči rozdělit mezi více lékařů? Ano, ale pozor, je známo, že v případě vzácnějších nemocí déle přežívají nemocní, kteří se léčí u lékaře, jenž má s danou nemocí velkou zkušenost než u toho, jehož zkušenost je malá. Lze nahradit léky, které se užívají trvale jinými léky, které se podávají po časově omezenou dobu? Ano, i tohle může být řešení. V hematologické onkologii bude zcela jistě tento přístup stále víc upřednostňován. Lze navýšit kapacity zařízení, která se o tyto nemocné starají? Ano, tohle je nezbytné. Lze to ale za současného stavu hospodářství?
A tak nezbývá než se ptát nejen What Is Life, ale i na to, jak zajistit, aby se všechny vymoženosti medicíny dostaly každému, kdo je potřebuje. Bohužel ani na jednu z uvedených otázek neznáme vyčerpávající odpověď.