V dnešním jazzovém okénku Jana Schneidera uslyšíte tři skladby: Peaceful Heart, Gentle Spirit, Wild and Peaceful Heart a A csitári hegyek alatt. Krásnou neděli!
Počáteční mírová úlitba Peaceful Heart, Gentle Spirit v podání Chico Freemana navodí chvilku k zamyšlení nad tím, co kdysi pronesl Cicero, totiž že spousta peněz je hybnou silou války. To je určitě pravda, neboť staří zkušení zpravodajci tvrdí, že podstatné při rozkrývání skutečné povahy dějů je sledovat stopu peněz, protože všechno ostatní je propaganda. Pomůže to i v naší těžké situaci, byť to mnohým zboří idealistické představy o tom, že někde přebývá vyslovené dobro a jinde zase čiré zlo. Postačí vysledovat, kudy všude až nečekaně proudí tolik žádané uhlovodíky a kudy peníze za ně, sankce-nesankce.
Bubeník Max Roach se svými úžasnými spoluhráči (mým oblíbeným Reggie Workmanem na basu, plus saxofonistou Billy Harperem a Cecilem Bridgewaterem, který hraje na trumpetu, aniž by měl co společného s Trumpem) ve skladbě Call of the Wild and Peaceful Heart nabízejí nefalšovanou syrovou divočinu! Je to skladba dost dlouhá na to, vrátit se k Ciceronovi, protože tu je ještě druhá strana mince! Když spousta peněz rozhýbává válku, pak naopak musí někde chybět. V době globalizovaného sdílení informací pomalu a obtížně, ale přesto vzniká i povědomí o globální odpovědnosti, byť je bičováno manipulacemi, zákazy, odklony, přeřváváním a hrozbami. Důsledkem onoho pomalého, leč nadějného procesu by pak mohlo být, že by stejná spousta (tentokrát chybějících) peněz mohla být hybnou silou ukončení válek. Možná proto ti manipulátoři tak hysterčí a zkouší na nás uplatnit fejky, které by se neujaly – zastánci inkluze prominou – ani ve zvláštní škole. A tak nastává doba, kdy se v pase lámou a tyto fejky zastávají jen ti ideologicky nejkovanější. Budiž, píšou si tím svou budoucnost. Nesmí jim to však být zapomenuto! Nejhorší by totiž bylo, kdyby se po nějakém dějinném zvratu objevili v čele společenského vývoje zase titíž, jako jsme to už před dvaapůl tuctem let zažili.
Už dost řečí. Na závěr další pěkný tip od Ládi C.: Slavný maďarský kytarista Gábor Szabó improvizuje se svou kapelou na téma maďarské lidové „A csitári hegyek alatt“. Za povšimnutí stojí – kromě bohatýrského kníru skvělého bubeníka Imre Kőszegiho – znamenitá hra kontrabasisty Aladára Pege (on je to ve skutečnosti hromotluk, zde se to nezdá, protože sedí – když jsem ho kdysi viděl v Praze a slyšel jeho hru v akordech, přišlo mi to, že nehraje na kontrabas, ale na nějakou větší mandolínu).