Nevládky na školách?

Dialog Napříč: Jedenáct osobností z různých názorových směrů dnes odpovídá na otázku týkající se vlivu nevládních organizací ve školách. Dialog připravuje politolog a publicista Petr Drulák.

Se začátkem školního roku se nabízí jedno školní téma. Ačkoliv stát prostřednictvím ministerstva školství by měl být garantem ideologické nestrannosti školní výuky, pozorujeme v posledních letech rostoucí pronikání nejrůznějších nevládních organizací do školní výuky. Instituce jako Člověk v tísni, Post Bellum a řada dalších jsou přitom nositeli jasné ideologické orientace vycházející z antikomunismu, globalismu a progresivismu, kterou většina společnosti nesdílí, často přitom disponují ministerským certifikátem. Mají mít nevládky vůbec přístup na školy? Pokud ano, neměl by stát hlídat určitou vyváženost?

Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!

Jana Bobošíková a Hana Lipovská, Institut svobody a demokracie

Nevládní organizace, kterou jsou nositeli jakékoli ideologické orientace, nemají na školách co dělat. Škola učí, vychovává rodina. Do výchovy zahrnujeme i ideologickou orientaci dítěte. Na školy mají mít přístup pouze organizace, které svou činností doplňují výuku (například fyzika – funkčnost motoru). Vzhledem k tomu, že je u nás povinná školní docházka a stát ji garantuje, měli by o přístupu jakékoli nevládní organizace spolurozhodovat rodiče prostřednictvím školní rady nebo při diskusi se zřizovatelem. Je smutné, že se stát vzdal role garanta ideologické nestrannosti. A je smutné, že mnohdy přihlíží k tomu, jak vedení škol a pedagogové suplují „přehazováním“ výuky na neziskové organizace vlastní neschopnost a lenost. Je otázka, zda si uvědomují důsledky a zda si tyto důsledky uvědomuje ministerstvo školství. Působení neziskovek na školách má aspekt nejen ideologický, ale i ekonomický. Bez toho, aniž by neziskovky vykazovaly účast na vzdělávání, by se politikům obtížně zdůvodňovalo jejich financování ze státního rozpočtu. Rovněž pro marketing korporací je snazší sponzorovat neziskovku, která vykáže svou zdánlivě „bohulibou“ spolupráci se školami. Pokud by se přestřihla tato cesta peněz, došlo by podle našeho názoru k odideologizování škol velmi rychle.

Andrea Cerqueirová, novinářka

Pokud zástupci zmíněných (či jiných )organizací školu navštíví, určitě má být podle mého přesvědčení přítomen i diskutér zastávající opačný nebo alespoň v něčem jiný postoj. Z důvodu, aby došlo k polemice a žáci či studenti měli prostor vytvořit si vlastní názor. Ne, aby z toho byla jednostranná „nalejvárna“. Ta ke kritickému myšlení nikterak nepřispívá. Zajímavá by byla třeba diskuse člověka, který za minulého režimu zažil příkoří, s Řekem nebo Chilanem, jež tady našli útočiště před občanskou válkou či vojenskou diktaturou. Taková debata by rozhodně neumenšila utrpení lidí, kterým minulý režim ublížil. Zároveň by ale žákům či studentům rozšířila obzory, jak předlistopadovou situaci vnímal člověk, kterému přijetí do Československa zachránilo život nebo ho ušetřilo pobytu v žaláři. Stejně i v jiných případech. Pokud školu s určitým tématem navštíví liberál, má být přizván i konzervativec. Demokracie je o pluralitní diskusi a respektu k odlišným postojům.

Petr Hampl, sociolog

Je správné přeměnit školy v centra ideologické indoktrinace a tradiční učivo typu češtiny a přírodních věd radikálně omezit? Záleží, z jaké pozice se na situaci díváme. Žijeme v režimu, k jehož znakům patří, že korporáty dokážou zvyšovat zisky, aniž by k tomu potřebovaly tisíce šikovných inženýrů nebo vyspělých spotřebitelů. Naopak, znalost přírodních věd a samostatné myšlení je spíše na překážku. Vzdělanostní úpadek žádné jednotlivé země nevadí, vždy je možné přesunout vědecká nebo vývojová centra jinam. Je tedy logické přeměnit školy na indoktrinační centra. Jenže vedle toho pořád přežívají zvyklosti z předcházejících režimů, které potřebovaly zajistit výrobu, zemědělství, obranyschopnost apod. a které k tomu potřebovaly masu lidí dobře vzdělaných zejména v přírodních vědách. Ideologická indoktrinace byla pociťována jako něco, co narušuje toto základní poslání školství. Časem ty historické zvyklosti vymizí. Ostatně, třeba guru pokrokového školství Bob Kartous je přirovnává k parnímu stroji v době internetu.

Jan Keller, sociolog

Zmíněné trendy považuji za nikoliv nevýznamnou součást úpadku vzdělávání, který můžeme sledovat v přímém přenosu. Aktivisté, o nichž je řeč, se sice tváří jako apolitičtí odborníci, ale to je nesmysl. Pokud by měli na žáky a studenty působit výchovně, museli by mimo jiné absolvovat takzvané pedagogické minimum, anebo nějaký jeho ekvivalent. Když jsem před čtyřiceti lety vystudoval odbornou historii, bylo absolvování tohoto několikasemestrálního kurzu podmínkou, abych mohl učit na střední škole. Ve skutečnosti jsou nevládkáři fušující pedagogům do řemesla pouhými propagandisty, a mělo by patřit k pravomocím školníka nenechat je vstoupit do budovy. Nemají tam co dělat ani v době výuky ani mimo ni.

Martin Muránsky, filozof

Ideológie „nie sú“ bez podmienok možnosti ich presadzovania. Tou prvou je devalvácia vzdelania. Keď sociálnodemokraticky minister rozhodol o financovaní vzdelania v SR normatívmi na počet žiakov, explodovala kvantita univerzít a škôl. A pri tom istom rozpočte spadla kvalita vzdelania na existenčne minimum – ale s potrebou jeho „tržného“ reformovania. 2. podmienkou je prekerizácia (učiteľskej) práce – výsledok reforiem. Podľa Odborového zväzu školstva SR má napr. až 80 – 90 % vysokoškolských učiteľov krátkodobé zmluvy. Bežnými sú dohody aj na jeden alebo dva roky – s explóziou existenčnej neistoty. Najmarkantnejšie sa diskriminácia prejavuje pri prepúšťaní. Učiteľ s PhD. alebo docent (!) je zo dňa na deň prepustiteľný komisiou z jednej chodby, pretože mu jednoducho skončila zmluva. 3. podmienkou je systém akreditácii, založený na komodifikácií výstupov z (a vstupov do) vzdelania. To, čo táto sloboda podnikania s verejnými financiami umožnila, je vyradenie princípu samosprávy a presadenie mocensky rozhodujúcich „správnych rád“, ktoré sa povinne obsadzujú „manažérmi“ a „občianskymi aktivistami“. Tou poslednou je geopolitika – ani tá už nie je, čo bývala, „pro-choice“ vs. „pro-life“ vojna. Mimochodom, made in…?

Michal Semín, publicista

Přísná ideologická neutralita je neuskutečnitelná, státem regulované školství bude vždy podléhat určité světonázorové orientaci a to v závislosti na tom, jaké paradigmatické hodnoty daný stát vyznává. Vzhledem k reálné názorové pluralitě ve společnosti je však vhodné, aby výuka „hodnotově formativních“ předmětů nebyla ideově monolitní, ale aby umožňovala pokojnou konfrontaci různých názorů. Pokud takto pojatou výuku nedovedou školy v plné míře zajistit samy, mohou spolupracovat s organizacemi nabízejícími školám svoje vlastní programy. Platí to však jen za určitých podmínek. Účast na externích výukových programech musí být striktně dobrovolná a musí s ní souhlasit rodiče. Je nepřijatelné, aby se děti doma svěřovaly se svými zážitky z kurzu „Proč se cítím mužem, když mám ženské tělo“, aniž by rodiče (ideálně oba) jejich účast předem neodsouhlasili. Školy mají být místem pro získávání znalostí a vědomostí o světě kolem nás, nikoli převýchovnými ústavy. Strategie 2030, přijatá za ministra Plagy a současným ministrem školství Balašem nekriticky akceptovaná, však negativní trend ideologizace a politické instrumentalizace školské výuky, na úkor skutečné kvality vzdělání, ještě více prohlubuje.

Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel

Úroveň výuky na jakékoliv škole vždy garantoval učitel, který disponoval odborností a měl ke svému oboru důvěrný, často citový vztah. Škola, ve které tráví děti i studenti poměrně dost času, se může ale nabízet jako ideální prostor pro indoktrinaci. Jakási otevřená „druhá fronta“ po boku prorežimních médií útočící na tvorbu názorů a postojů. V minulosti měly na vzdělávání takřka monopol církve, a tak se vyučovalo katechismu. Později převzal dohled nad vzděláváním stát. Pokud je stát svobodný a demokratický, pak ponechává obsah výuky odborníkům s důvěrou, že výuka bude nestranná, bez ideologického zaměření. V situaci, kdy se ale režim začne cítit ohrožován svobodným míněním části obyvatelstva, pak se snaží vedle médií ideologicky infiltrovat právě školy. A k tomu účelu povolá do zbraně další nástroje manipulace a indoktrinace. V naší přítomnosti jsou těmito nástroji například některé takzvané nevládní či neziskové organizace, které systém podporuje a velmi dobře živí. Takže odpověď zní: V žádném případě a za žádných okolností nevpustit nástroje propagandy do škol!

Michal Ševčík, předseda spolku Helianthus

České školství je ve vleku přinejmenším dvou základních ideologických příběhů; ten první, který vychází ze západního koloniálního traumatu, spočívá v adoraci studenta – jednotlivce a jeho osobního příběhu, který je tvarem celkového hodnocení (nikoliv znalosti a objektivita). Optimum je, když je jedinec něčím jiný, tj. když patří mezi sexuální či etnické menšiny, nebo je aktivistou nějaké obskurní organizace, která má ve škole velký vliv. To je tedy první, řekněme západní trend objevující se primárně na vysokých školách (u nás není zdaleka tak silný jako na Západě). No a ten druhý vychází z porevolučního primitivního antikomunismu, přesněji antisocialismu. Pro tuto ideologii je vše autenticky levicové přirozeně komunistické. Tudíž se jedná o revizi historie, zejména druhé světové války a jejich nezpochybnitelných výsledků a závěrů, revidování zásluh o osvobození Československa a adorace pochybných organizací, která se různou měrou zapletly s nacistickým režimem. Samozřejmě tyto organizace dostávají finance od velice pochybných nadnárodních aktivistických skupin, kterým je nutno utnout chapadla v první instanci, v té druhé je třeba konkurovat a nabízet školám pravdivý výklad.

Vlastimil Veselý, spoluzakladatel Společnosti pro obranu svobody projevu

Začít bychom měli u otázky, zda má být výuka na základních školách (ZŠ) apolitická. Ale jak apolitičnost vůbec definovat, kde jsou její hranice? Měl by vyučující komentovat politické dění, hodnotit politické strany nebo jednotlivé politiky? Všichni asi víme o případech např. odstraňování fotografie prezidenta ve třídě, nálepkování parlamentních stran apod. Patří na ZŠ témata jako masová migrace, uhlíková neutralita, počty genderů, změny pohlaví, když se o ně vede v médiích kulturní válka? Měl by k nim vyučující před žáky zaujímat osobní postoje? Myslím, že by na ZŠ neměly mít přístup nevládní organizace prezentující tam své politické či ideologické postoje. Např. organizace Člověk v tísni má programy pro školy, kde se téma migrace líčí naprosto nekriticky a jednostranně. Podobně začíná do škol pronikat propagace radikálních klimatických opatření a desítek genderů. Některé státy přístup těchto organizací do škol již regulují. Např. v Polsku nový zákon školám ukládá povinnost opatřit si od rodičů nezletilých žáků písemný souhlas k tomu, že se mohou jejich děti účastnit výuky pořádané neziskovými organizacemi. Na Floridě schválili pro změnu zákon, který ve školách omezuje výklad genderové ideologie.

Alena Vitásková, manažerka, předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové

Kvalitní vzdělávání je základ prosperity státu. Školní výuka musí být v rukou státu, nikoliv nevládních organizací, které nenesou žádnou odpovědnost. Naopak mohou být v mnoha směrech škodlivé, negativně ovlivňovat a účelově deformovat názory mladých. Nevládní organizace nemají mít do škol přístup. Výuka na základních školách by měla probíhat podle jednotných učebních osnov, které sestaví stát. Talentované děti mají mít možnost rozvíjet svůj talent na specializovaných školách. Zrušit inkluzi, která jen snížila kvalitu výuky pro všechny děti v těchto třídách. Kvantita vysokých a středních škol je na úkor kvality. Umožňuje studovat všem zájemcům, kteří de facto nejsou studijními předpoklady vybaveni. Snižují se nároky na studenty. Průměrný absolvent střední školy nedosahuje znalostí, které museli dříve splňovat žáci základních škol. Část absolventů středních a vysokých škol není schopna zastávat práci spojenou s vystudovaným oborem. Dostávají se do jakési „šedé“ zóny pracovního trhu. Pro řemeslnou práci nemají dostatečné znalosti a zručnost. Učební obory se staly jakýmsi synonymem opovržení.

Ilustrační foto: Autor-Jiří Skupien

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.