V článku „O čem svědčí pražské komunálních volby? Analýza neúspěchu levice“ Michaela Hausera se ne se vším, co uvádí, dá souhlasit, píše Jan Zeman.
Předně, byl jsem v letech 1998–2018 zastupitelem za KSČM na Praze 13. KSČM byla vždy v opozici, a to v konstruktivní opozici. Obstrukce k vykázání činnosti nám byly cizí.
Vždy nám byla v zastupitelstvu Prahy 13 nejbližší ČSSD, byť byla rovněž slabá a k velmi slabé sociální politice Prahy 13 dlouho netečná. Pravda, v některých volebních obdobích byla v koalici s dominující ODS a dalšími spíše pravicovými politickými stranami.
V letech 2014–18 byl na Praze 13 místostarostou Pavel Jaroš z ČSSD. Do jeho gesce spadaly mimo jiné sociální věci, podařilo se přes všechny obstrukce ze strany hlavního města konečně postavit Dům pro seniory. Pravda, hlasy voličů za to sklidili jiní, ČSSD i KSČM ve volbách v roce 2018 na Praze 13 neuspěly a ze zastupitelstva vypadly.
Pavel Jaroš byl v roce 2021 zvolen předsedou pražské ČSSD. Stal se i jejím volebním lídrem ČSSD v hlavním městě Praze i na Praze 13. Neutěšená situace levice nejen v Praze vedla k myšlence vytvořit společnou kandidátku ČSSD-KSČM na Praze 13. Pavel Jaroš nebyl proti, ale kalkuloval s dalšími možnými spojenci, kteří naši účast na kandidátce odmítali, například Přísaha Roberta Šlachty. Na rozdíl od Prahy 5, kde se podařila koalice ČSSD-KSČM, nezbylo KSČM než jít do voleb na Praze 13 samostatně, byť s mizivou nadějí na úspěch. Zde mnoho zajímavého nebylo.
Dramatický vývoj byl ale v ČSSD. ČSSD na své pražské konferenci schválila svou kandidátku do hlavního města Prahy v čele s Pavlem Jarošem. Poté předseda ČSSD Michal Šmarda, místopředseda ČSSD Tomáš Petříček apod. řádně zvolenou kandidátku ČSSD pro komunální volby v Praze svévolně zrušili a jmenovali svou kandidátku v čele s paní Annou Šabatovou. Jak si Jaroš postěžoval v Parlamentních listech, na třetinu pražského členstva ČSSD vyloučily včetně těch, co měli podle pražské konference kandidovat do hlavního města Prahy. Vyloučili je prý ústně, písemně jim to prý nedali. Někteří později prý byli vzati na milost.
Viděl jsem nedemokraticky ustavenou kandidátku v čele s paní Šabatovou a viděl jsem „Prahu bez chaosu“, snažící se též vybojovat mandáty. Na Praze 13 ho vedl Pavel Jaroš. ČSSD u nás nekandidovala. Jak to dopadlo, víme. Levice je opět bez zastoupení v zastupitelstvu hlavního města a velké části městských částí Prahy. U umírněné levice (ČSSD a její koaličníci) sotva to překvapí. Šla cestou destrukce vlastní organizace ČSSD za pomoci totalitních praktik nejvyššího vedení ČSSD. Za tento bratrovražedný boj se hlasy voličů příliš nedávají.
Tak, jako už tolikrát, zatímco pravice se bez problému spojila s nekonkrétními hesly, z kterých vyvěralo heslo jediné, a to: „Vzhůru ke korytům!“, levice opět doplatila na spory o ideje (pokud v tomto případě nějaké byly), osobní nevraživost (nepřijatelnost začínala nepřijatelností pro členství, ale nezahrnovala zdaleka jen jej) a v ČSSD tentokrát i na hrubě nedemokratické praktiky jejího vedení. Co v koalici Solidarita spojovalo jednotlivé subjekty, není zřejmé. Svoboda a demokracie to určitě nebyla, viz odstrašující likvidace řádné kandidátky ČSSD Šmardovým vedením. Že by to byl šílený a reálně i ultrapravicový Green Deal?
Ilustrační foto: Pavel Ševela, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons