Jan Keller bez cenzury: Jan Keller dnes píše o tom, jak v České republice pofialovsku skončí levná práce…
Kampaň s názvem Konec levné práce zahájila Českomoravská konfederace odborových svazů v září roku 2015. Jejím cílem bylo upozornit na přetrvávání nízkých platů a mezd v České republice ve srovnání s jinými zeměmi Evropské unie. Zhruba třetinových platů dosahují naši zaměstnanci v porovnání se svými západními kolegy i přesto, že produktivita práce u nás není zdaleka tak nízká. Podle údajů z roku 2017 dosahuje produktivita práce na jednoho zaměstnance v Česku 80,5 % průměru Evropské Unie.
Příčiny tohoto zaostávání příjmů našich zaměstnanců jsou dobře známy. Nejde o to, že by snad pracovali méně intenzivně než jejich západní kolegové ve stejných odvětvích. Zdroj přetrvávajících nerovností je strukturální. Jak v mezinárodní dělbě práce, tak v dělbě práce na úrovni podnikové byla naše země umístěna na periferii. Cizí investoři v perfektní shodě s místními politiky napříč všemi stranami ji proměnili v „montovnu“, což znamená, že v rámci produkce k nám byly umístěny fáze výroby s nejnižší přidanou hodnotou. Smetanu nejvyšší přidané hodnoty si firmy ponechaly v těch zemích, kde sídlí majitelé a akcionáři „našich“ podniků. Tato příjmová nerovnost prokapává celou společností s tím výsledkem, že například prodavačky v „našich“ supermarketech pár kilometrů od rakouských hranic se musejí spokojit se zlomkem mzdy rakouských prodavaček v supermarketech stejné značky jen pár kilometrů vzdálených. A to přesto, že po stránce kvalifikace, namáhavosti práce a délky pracovní doby jsou na tom úplně stejně.
Odboráři byli celých sedm let poněkud naivní, když se domnívali, že systémovou diskriminaci bude možno řešit systémově. Cestou k tomu by byla restrukturalizace výroby, rozvoj těch jejích fází, které stojí výše v řetězci přidané hodnoty. To by muselo být mimo jiné doprovázeno výrazným rozvojem bádání a studia v těch oborech, které jsou perspektivní z hlediska budoucí světové konkurenceschopnosti. Hlavní výhodou ekonomiky by už nemohla být láce pracovní síly, hlavními tahouny výroby by nesměly být provozy, které lze ze dne na den delokalizovat.
Snad si už odboráři všimli, jak jsou tyto žádoucí směry rozvoje kádrově zabezpečeny na úrovni Fialovy vlády. Ministr průmyslu a obchodu má jistě mnoho exkluzivních osobních kontaktů, avšak žádné zkušenosti s průmyslem. Původní ministr školství vystupoval na úrovni méně zkušeného učitele jednotřídky, nový ministr školství, který ho po ošklivé aféře ve funkci nahradil, by asi měl problém dát odpověď na otázku, co to vlastně jednotřídka je. Vše korunuje, vědecky a výzkumně garantuje ministryně, jejíž odborná a publikační činnost byla snad z důvodů strategických utajena naprosto dokonale. Jako kdyby toho nebylo dost, parlament minulý týden na návrh vlády zrušil funkce odborných náměstků, nahradil je náměstky politickými a odstranil limit pro jejich počty. Zvláštní ozvěnou se po třiatřiceti letech vrátilo skandování: „Nechceme straníky, chceme odborníky!“
Po tomto sboru bytostných neodborníků budou tedy odboráři požadovat konec levné práce. Pokud jim vláda vyhoví, pak to bude tak jaksi po fialovsku. Levná práce u nás definitivně skončí s vychladnutím poslední sklářské pece, s útlumem zbytků energeticky náročného chemického průmyslu, s krachy stavebních firem, s dalším propadem českého zemědělství. Jediné, co snad bude vláda regulovat, bude vytápění v kuloárech nově vzniklých úřadů náměstků ministrů, které se rozzáří duhou pěti politických stran.
Pochybuji, že by někoho z těch, kdo v roce 2015 rozjížděli akci Konec levné práce, vůbec kdy napadlo, že požadavek bude splněn tak rychle a tak neočekávaným způsobem. Odboráři mají v sobotu 8. října přesně pět minut po dvanácté o čem podiskutovat.