Jiří Málek píše o tom, jak se nejrůznější levicové síly v Evropě snaží hledat cestu vpřed, i když je to úkol spíše trnitý a s nejistými výsledky.
Po delší době se opět sešlo „plnohodnotné“ Evropské fórum, tentokrát po šesté. Je to setkání sil, které se deklarují jako levicové, zelené a progresivní. Jistě lze vést diskuse, kdo patří do které kategorie a co takové vymezení přesně znamená. Podstatné ovšem je, že pro účastníky tohoto fóra to vůbec nebylo důležité. Ti to chápali tak, že jde o setkání těch, kteří nejsou spojeni s liberálně kapitalistickou evropskou realitou, a hledají cesty, jak tuto realitu změnit, překonat nebo alespoň vylepšit zleva. Osobně největší přínos vidím ve fóru, jež je setkáním lidí, kteří se chtějí setkat a hledat společnou „řeč“. Je to taková novodobá agora, když už se konalo v historických Athénách. Letošní setkání ukázalo další posun. Jestliže před pár lety bylo obtížné přizvat širší politické spektrum účastníků, pak se začali objevovat osobnosti z různých politických subjektů, které ale vystupovaly za sebe, a dnes se plnohodnotně účastní i politické subjekty, které mají různé programové cíle a v řadě aspektů se liší.
V Athénách byli představitelé odborů, jejich evropské ústředny i některých národních organizací, byly zde politické nadace blízké sociálně demokratické/socialistické a zelené frakci v Evropském parlamentu a účastnili se osobně i někteří europoslanci z jiných frakcí, než je radikálně levicová GUE/NGL. Pro všechny účastníky bylo zajímavé vystoupení i dosud jediného premiéra z řad radikální levice, představitele řecké strany SYRIZA Alexise Tsiprase. Někdo by mohl namítnout, že nejde v první řadě o jména a populární obličeje. Ale politiku a hledání politických řešení dělají pouze a jedině lidé. Nakonec i nedávná covidová minulost a využívání jen „dálkových“ hovorů prostřednictvím videa a dalších vymožeností prokázala, že osobní setkání lidí je v mnoha směrech nezastupitelné zvláště při hledání nesnadných odpovědí na složité otázky. V politické oblasti byly limity techniky velmi citelné.
K čemu bylo toto letošní evropské setkání? Při optimistickém přístupu ukázalo, že stále je v Evropě dostatek lidí a uskupení či sil, které chtějí hledat levicovou cestu vpřed. Sešlo se více než 350 účastníků z 25 zemí a nejspíše mezi nimi nebyl nikdo, kdo by nechtěl jinou Evropu. A pesimistický pohled? Pořád se vlastně neví, co v rámci Evropy, přesněji hlavně té unijní, dělat, aby se zastavil levicový úpadek a ztráta důvěry občanů v to, že levice, ať již má jakýkoliv prapor, je schopna něco podstatného změnit, nebo alespoň zásadněji vylepšit a zachovat tyto změny pro delší dobu. Toto hledání je složitý proces a půjčím si přirovnání, které uvedla představitelka odborů z Irska: Když skládáme Rubikovu kostku a zaměříme se na složení pouze jedné strany, tak se nám to povede, ale nikdy takto nesložíme všechny barvy na všech stranách kostky. Již od začátku musíme brát v úvahu souvislosti mezi všemi stěnami. Jen tak lze kostku vyřešit. Jednu stranu složí skoro každý, celou kostku málokdo. A to platí i pro naše politické snažení. Vždy je potřeba uvažovat různé souvislosti společenských jevů.
Jednání probíhala jak v plénu, tak v sekcích. Na řadu diskutovaných bodů panovala přinejmenším obecná shoda, byla ale i témata, kde tak snadného dosažení souladu nebylo možné. Charakteristickým rysem mnoha levicových setkání je přísné dodržování tzv. politické korektnosti. Účastníci se k sobě chovají velmi zdvořile, nejde o nějaké vášnivé diskuse. Ale nejsem si jist, zda vedle zdvořilého ocenění diskutujícího, jsou mnozí ochotni také vzít v potaz jeho protiargumenty a promítnout je do vlastní činnosti. Malý osobní postřeh. Mluvilo-li se o Ukrajině, někteří účastníci používali vyjádření „válka na Ukrajině“, jiní zásadně mluvili o „ruské agresi vůči Ukrajině“. Nakonec v závěrečné deklaraci se tyto faktické „rozdíly v přístupu“ odráží tak, že je vyjádřen nesouhlas s postupem RF, ale také se mluví o podílu EU a NATO na celé krizi. Zaznělo: nepřípustnost ruské invaze, která táhne Evropu a svět k nepředvídatelným důsledkům, ale v závěrech fóra je pasáž, která vidí viníka vedle RF současně v politice a neschopnosti EU prosadit Minské dohody.
Další široce diskutovanou a z různých pohledů rozebíranou tématikou byly energie a jejich zajištění pro Evropany a z toho vyplývající složité sociálně politické dopady. Toto téma by ale potřebovalo širší prostor, takže snad v nějakém dalším textu.
Možná, že někdo byl poněkud zklamán tím, že i když byly přítomny radikální názory a síly, které se je snaží prosazovat, jen výjimečně se ve vystoupeních a návrzích na výstupy šlo „nad rámec kapitalismu“. Fakticky v drtivé většině to končilo u „vylepšení“ stávajícího evropského kapitalismu a jeho koncepce dalšího světového vývoje. Jiná Evropa je (snad) možná, ale neříká se, jak toho dosáhnout.
Velmi mne oslovila výzva nestora německého a světového mírového hnutí Reinera Brauna, který ve svém zapáleném vystoupení horujícím za mírové, neválečné řešení světových i lokáních konfliktů a nyní hlavně konfliktu na Ukrajině, připomněl událost z Vánoc 1914. Tehdy na bojištích první světové války spontánně ve vánočním času utichly boje a bojující vojáci si popřáli. Navrhoval, aby se levicové síly pokusily i letos takovou přestávku ve válce uskutečnit. Mohl by to snad být slibný začátek optimističtějšího vývoje od války k míru. Bylo pozitivní, že na tento návrh reagoval v závěrečném hodnocení fóra i Walter Baier, tento návrh ocenil a vyzval k jeho naplnění.
Poslední část textu se chce zastavit u zmíněného Waltera Baiera. Je to člověk, který celý svůj život spojil s levicovým hnutím v Rakousku i celé Evropě. Dlouhou dobu působil jako koordinátor sítě transform!europe a patří mezi jednoho z jejích zakladatelů. Také od samého počátku je aktivním účastníkem a organizátorem Evropských fór. Koncem roku se ve Vídni sejde kongres strany Evropská levice. Bude řešit její další směřování a nové vedení, včetně předsedy. Jedno ze jmen, které se v levicových kuloárech často vyslovuje v této souvislosti, je právě W. Baier. Proč si myslím, že by to pro levici v Evropě byla správná volba? Je to člověk, který by byl schopen stranu Evropská levice vést v těžkých dobách, které jsou před ní. Je totiž „krizový politik“. Je to člověk, který ví, co je to prohra a jak ji překonat. Převzal vedení Komunistické strany Rakouska v době, kdy jí na počátku 90. let minulého století hrozil zánik. Tam nešlo jen o politickou organizaci, ale o finanční záležitosti, o majetek strany, o zachování její pozice ve společnosti. On to zvládl, i když byl cílem všemožných útoků, včetně tehdy populárního napadení šlehačkovým dortem do obličeje. Jemu se podařilo zachovat stranu v rakouském politickém systému, najít jí aktuální politickou identitu a i respekt ve společnosti. O tom nakonec svědčí primátorka Štýrského Hradce, která je právě z této politické strany. Co by jeho kandidatura znamenala pro nás? Oproti mnoha jiným funkcionářům SEL nejenže si uvědomuje, že součástí Evropy jsou i státy střední a východní Evropy a že „Evropa“ nezačíná ve francouzském Brestu a nekončí v Brestu na polsko-běloruské hranici, ale že bez té součásti Evropy, která je na východ od Západu, nelze problémy kontinentu řešit. A protože se odborně zajímá o levici v bývalém Rakousko-Uhersku a její vliv na evropskou levicovou tradici, jako je například odkaz tzv. austromarxismu, kde významnou roli sehrál i náš Bohumír Šmeral, je schopen objektivně vnímat složitost současné situace v našem regionu.
Myslím si, že i když „evropský Jih“ také pomýšlí na nominaci vlastního kandidáta na tuto funkci, že by mělo být v našem nejen českém ale i středoevropském zájmu podpořit toho, kdo „nám“ rozumí, naslouchá nám a trvale s námi vede dialog.