Dialog Napříč: Jedenáct osobností z různých názorových směrů dnes odpovídá na otázku, proč stále více občanů nechodí k volbám. Dialog připravuje politolog a publicista Petr Drulák.
Letošních komunálních voleb se účastnila méně než polovina voličů. Není to nic neobvyklého a to i přesto, že v obcích jsou kandidáti občanům blíže a témata se jich bezprostředně dotýkají. Koneckonců účast v místních volbách bývá podstatně vyšší než v krajských, senátních či evropských. Ale ani účast v prezidentské volbě, která se těší největšímu zájmu, nepřesahuje dvě třetiny. Trend je buď stabilní nebo spíše klesající. Proč je tak malý zájem o účast na demokratickém rozhodování? Co by se s tím dalo dělat?
Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!
Andrea Cerqueirová, novinářka
Jednoduchá otázka, složitá odpověď. Myslím, že si nad ní lámou hlavu mnozí političtí marketéři. Jenže v tom to dle mě vězí – z politika, který osloví lidi, musí být cítit autenticita. Žádný navoněný produkt, ale člověk. Navíc musí nejen zvednout téma, které lidi tíží, ale nabídnout i řešení. To vše srozumitelně, bez moralizování. Nevolám po silném vůdci, z toho mám naopak husinu, ale po politicích, kteří umějí oslovit lidi. Umí to Andrej Babiš, i když má své limity. Koaliční politici, kteří mají tvrdé jádro příznivců, se limitují zase tím, že se zasekli na vymezování se vůči Babišovi, i když je nyní opozičním lídrem. A do třetice: chybí tu levicoví politici, kteří by strhli pozornost. Byť třeba předsedkyni komunistů Kateřině Konečné se to docela daří a na demonstracích sklízí silný potlesk i přízeň lidí. Opoziční voliče dle mě dostane ve větším počtu k volbám jedině blok (klidně spojený z více subjektů), jehož lídr chytne za srdce i rozum.
Andrej Duhan, právník a publicista
Cesty ke změně jsou dvě. První je obměna politické reprezentace, nástup politiků, kteří budou schopni oslovit i některé nevoliče. Druhou, která jde té první naproti, je komplexní ústavní reforma, která náš politický systém přiblíží lidem a zvýší jeho akceschopnost. Namátkově. Nejvyšší účast je v prezidentských volbách, což dokazuje, že lidé mají tento úřad v úctě a identifikují se s ním. Přestaňme tedy fantazírovat o návratu k nepřímé volbě a raději si zaveďme poloprezidentský systém. Do voleb do PS zrušme bizarní krajské kandidátky a zaveďme jednomandátové obvody s primárkami. Ať si to každý poslanec vybojuje a ať ho lidé znají. Zrušme Senát. Je to instituce s nulovou demokratickou legitimitou a jeho koncepce v Česku ze státovědného hlediska nedává smysl. Přitom má zásadní pravomoci jako schvalování ústavních soudců anebo ústavní zákonů. Není možné, aby o tomto rozhodovali lidé, kteří se sice samolibě titulují jako rada moudrých, ale o jejich zvolení rozhoduje pár tisíc lidí. Případně Senát více provažme s kraji, ať senátory nominují krajská zastupitelstva. Ušetříme si jedny volby a Senát aspoň bude plnit roli, kvůli které horní komory parlamentu ve světě existují.
Petr Hampl, sociolog
Volební účast není ani tak výpovědí o stavu společnosti, jako spíš o stavu politické scény. Každá ze stran se snaží motivovat vlastní stoupence k maximální účasti a zároveň odradit stoupence svých soupeřů. Změny volební účasti jsou tak dokladem o tom, že došlo k posunu politického poměru sil. A naopak. Stejná volební účast jako před čtyřmi lety ukazuje, že žádná politická síla nedokázala využít nespokojenosti a obav veřejnosti k zásadnímu posílení svého postavení. Ukazuje se, že v ČR platí to, co v jiných západních zemích. Masové demonstrace nemění poměr politických sil a nejspíš ani není příznakem, že k takové změně došlo. Možná by bylo spíš na místě prozkoumat hypotézu, že masová vystoupení zradikalizované opozice (zvláště ve spojení s konspiračními teoriemi) spíše pomáhají udržet současný systém panství než by ho narušovaly. A co s tím? Protisystémová opozice se musí začít chovat zcela jinak. Příkladem může být Maďarsko.
Jan Keller, sociolog
Příliš bych nepřeceňoval novost tohoto jevu ani u specifičnost českých poměrů v tomto ohledu. Letos si ostatně připomínáme čtyřicet let od publikování knihy Jeana Baudrillarda s názvem „Ve stínu mlčících většin aneb konec sociálna“. Autor v ní konstatuje, že ve věku televize připomíná volební klání něco mezi sportem a lacinou zábavou. Z lidu se stalo publikum sledující dovedně naaranžované teatrální scény profesionálů či poloprofesionálů. Mnozí si to uvědomují a k ničemu dalšímu je to nezavazuje. Kdykoliv si člověk může přepnout na jiný, a ještě zábavnější pořad. Podle Baudrillarda je mlčící většina výrazem odporu vůči manipulacím, na nichž je založena politická scéna. Co by se s tím dalo dělat? Obávám se, že každý, kdo to kritizuje, bude vnímán jen jako další aktér tohoto představení. Možná to vidím málo občansky uvědoměle, ale domnívám se, že změna přijde až tehdy, kdy se vlivem ceny elektřiny a televizních poplatků stane tento druh politických her pro mlčící většinu příliš nákladný.
Kateřina Lomičová, studentka
Proč by měl občan vlastně volit, když mezinárodní organizace, nadnárodní firmy, lidskoprávní nátlakové skupiny a soudy opanovaly rozhodovací pravomoc vlád národních států? Politik, který je zvolen, prakticky nemůže sloužit zájmům své země: EU bude vydírat odebráním dotací a nadnárodní korporace odchodem ze země. Ústavní soudy pak protlačují podivné precedenty, které by neprošly ani parlamenty, ani referendy a jsou v rozporu se zájmem občanů. Proč by měl občan vlastně volit, když se čeští politici nesnaží se vzepřít? S příchodem nové vlády servilita vůči EU výrazně narostla. Nejsilnější vládní strana ODS se sice tváří jako euroskeptická, ale její politika tomu neodpovídá. Přitom její partneři z frakce ECR se alespoň pokoušejí bruselské mašinerii postavit. Pokud občané vidí, že jejich zástupci hájí jiné zájmy, nelze se divit, že ztrácejí motivaci jít k urnám.
Martin Muránský, filozof
Podľa známeho termínu Wolfganga Streecka „dvojtretinová spoločnosť“, jedna tretina voličov v NSR vypadla zo systému. Nemá na výber, voliť nechodí. Naše komunálne voľby prerazili aj toto dno: ich výsledky potvrdzujú rastúcu neschopnosť zastupiteľskej demokracie presvedčiť väčšinových voličov, že majú na výber: ich neúčasť skoro 57 % . Dnes v ešte progresívnejšej Bratislave (!) volilo sotva 37 % oprávnených hlasov. A tí v menšine, čo boli voliť, chceli potvrdiť istoty: čo bolo, nech je naďalej (70 % voleného personálu sa nezmenilo). Táto túžba po „navždy teraz“ prezrádza a vytesňuje politickú bezhlavosť krízy. O nej sa vie pred zimou, ale na vlastnej koži sa na Slovesku väčšinovo ešte necíti – aj ceny energií sú v SR viac ako o 1/3 menšie než u susedov, ale dokedy? Faktom je, že ani politické strany ani od nich „nezávislí“ napriek väčšinovému odmietaniu Matovičovej vlády nedokázali pritiahnuť väčšinovo nevoliacich občanov. Voliči v menšine potvrdili zas radikálnejší rozpad krajiny na progresívcov z Bratislavy a od nich na míle vzdialených „našich“ regiónov. Nové „nohy v tvaru bot“ voliť ešte neboli.
Matěj Stropnický, novinář a politik
Důvodů, proč nevolit, přibývá. K obecně sdílené představě o politice jako sféře, v níž se nerealizuje ani tak obecný prospěch, jako vlastní zájmy zvolených, a k rovněž obecné skepsi – v tomto případě zejména – nižších vrstev vůči volbám, které v jejich životech nic nemění, se nyní přidávají důvody další. Předně nejsou na stole přesvědčivá řešení současných krizí, inflační, energetické ani cenové. Představy politických subjektů se navíc příliš neliší, což vede k nárůstu antisystémových nálad. Ty se mohou výjimečně projevit podporou antisystémového subjektu, častěji ale končí opozicí proti politice. Faktorem může také být to, že mnoho lidí má nyní opravdu dost starostí sama se sebou a s tím, jak vyjít. Co s tím? Účast by mohla zvýšit vyhraněná alternativa, především ale inovativní způsob zapojení lidí do rozhodování jak uvnitř kandidujících subjektů (na někdejší způsob italského Hnutí pěti hvězd například), tak zejména po volbách. Myslím, že bez hmatatelného podílu na rozhodování se lidé víc voleb účastnit nebudou. Přitom zájem je: dokládají ho každodenní diskuse pod internetovými články i na sociálních sítích.
Veronika Sušová-Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu
Odpovědí na to, proč tolik lidí nechodí k volbám, bude asi hodně. Od nesystémových důvodů (nezájem) až po důvody systémové, které souvisejí s krizí reprezentace a s tím, že demokracii požírá neoliberalismus. Pokud mají lidé pocit, že z výběru politických stran a kandidátů nemá cenu volit nebo nemají koho volit, je to systémový problém. V letošních komunálních volbách mě zarazila velmi nízká účast v ekonomicky slabších regionech země: v okresech Most volilo 36,6 % voličů, v Sokolově 37,5 %, v Ostravě-město 37 %. Na to, že se jedná o volby místních zastupitelů v době, která je politicky napjatá, je to zoufale málo. Rizika jsou jasná: máme tu skupiny lidí, které nevyužívají volební proces k vyjádření svých zájmů, známky radikalizace části společnosti a pak systém, který upřednostňuje zájmy určitých skupin. Řešením je demokratizace demokracie, která se zřejmě bez nějaké formy „obratu“ či restartu neobejde.
Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel
Malá účast při demokratickém rozhodování je patrně důsledkem návratu části populace k apatii. Média hlavního proudu se starají o to, aby se veřejnost seznámila pouze se systémovými (v cizích službách angažovanými) politickými stranami a hnutími. A tato nabídka v podstatě žádnou systémovou změnu nenabízí. Buď z voleb vzejde „tým A“ nebo „tým B“, ale oba týmy v zásadě patří do jedné „stáje“. Takže pouze výměna tváří, několik změn v rétorice a pár neupřímně míněných lákadel v programech. Ale jinak nic. Žádná změna. Proto občané potřebují získat povědomí o skutečné politické alternativě, tedy o sjednocení opozice vůči systému, ne jen vůči protivníkům. Opozice se srozumitelným programem, charismatickou osobností a s vlastními médii velkého dosahu. Cesta k tomu bude připomínat dlouhou a svízelnou práci národních buditelů, kteří také začínali jako hrstka vlastenců, jež uspěla teprve, když získala na svoji stranu také české podnikatele. Dnes bychom asi řekli střední třídu i pár velkopodnikatelů.
Michal Ševčík, publicista
Nižší volební účast u obecních voleb je evergreen. Jedná se o mnohoznačný a mnoha víceméně relevantními způsoby interpretovatelný problém. Elitářský pohled se nechává slyšet, že účast pod 40 % je zcela žádoucí, aby nezvítězily síly, které jsou populistické či plebejské, na straně druhé to není příliš demokratické. Nízká volební účast u těchto voleb dle mého názoru ukazuje dvě věci; tou první je, že jsou lidé přesvědčeni o nízkém vlivu samospráv na věci veřejné a druhou letargie a slabá politická mobilizace socioekonomicky slabších vrstev společnosti. Nebudeme si namlouvat, že to není selhání levice od roku 1989, totiž selhání v politickém vzdělávání širokých lidových vrstev, rezignace na kultivaci určitých sociálních, avšak i třídních hledisek. Místo toho nám tu vykvetla politicky uvědomělá buržoazní levice (jak trefně popsal Dominik Forman), která nás všechny školí v oblasti binárního vidění politických problémů. A snad, co ještě sám jako komunální „politik“ vnímám, je skutečnost, že mnohé celostátní politické strany na obecní úrovni v jistých ohledech podléhají demokratickému centralismu, což je v rozporu se samotnou filozofií samosprávy. A volič to vidí.
Ilona Švihlíková, ekonomka
Nízká volební účast může být dána zklamáním z výsledků předchozí volby, i pocitem zmaru, že i když volit půjdu, nic zásadního se nezmění. Myslím, že zde je jeden z nejvážnějších důvodů, proč je volební účast nízká. Současný systém totiž nutně vybízí k analýze, kde sídlí skutečná moc, o které se ve volbách nehlasuje. Liberální demokracie jako režim ve většině vyspělých zemí se navíc stará o to, aby té demokracie bylo co nejméně a toho liberálního co nejvíce. Vliv médií, neziskových organizací a soudů spolehlivě přebije výsledek preference lidu. Nízká volební účast je jedním ze signálů vyprázdněnosti demokratického procesu, moci deep state a institucí, které drží stávající režimy. Dominance jedné ekonomické ideologie (neoliberalismu), členství v EU a moc nadnárodních firem účinně omezují prostor, o kterém má vůbec smysl hlasovat a rozhodovat. Přestože Britové možná nyní nejsou spokojeni s výsledky Brexitu, heslo zastánců odchodu z EU považuji za přesně vystihující potřebu dnešní doby: take back control.