Historička umění Věra Beranová recenzuje knihu memoárů významného českého kameramana Ivana Šlapety.
Knižní trh je plný vzpomínkových knih psaných samotnými autory, jsou i takové, které vznikají za pomoci různých psavců. K těm vzpomínkám, které jsou jednoznačně autorské, patří i nedávno pokřtěná knížka kameramana Ivana Šlapety nazvaná Stín ve tmě mizí s podtitulem O filmu a přátelství. Jsme zvyklí, a bohatá nabídka různých titulů nás přesvědčuje, že vzpomínky, které se vážou k filmu, se ve velké míře také vážou především k těm, co jsou vidět. Veřejnost zná jejich tváře a jejich osudy se často propírají v tiskovinách. Jsou to ti, kteří stojí před kamerou. Tedy ti, kteří realizují, samozřejmě svým způsobem, myšlenky, náměty, poselství jiných. Autorů, režisérů, scénických výtvarníků, tedy i kameramanů. Ti jsou pak vidět široké veřejnosti jakoby v druhém plánu. Už ne tak často se pak setkáváme s publikacemi či memoáry těch, kteří stojí za kamerou – o to jsou pak cennější jejich vzpomínky.
Právě k takovým textům patří i knížka vzpomínek kameramana Ivana Šlapety. Memoáry tohoto kameramana jistě zaujmou široké spektrum čtenářů. K tomu také přispěje nejen vlastní obsah, ale také jedinečný vypravěčský styl, který doslova evokuje přímý kontakt s vypravěčem. Obsáhlý text není rozdělen, ale spíše uvozen do řady velmi výstižně nazvaných částí. Jako například – Kdo chce kam, pomozme mu tam, který obsahuje nesnadná léta 1964-1967 autorových komplikovaných profesních začátků. Přestože se Šlapeta varuje hodnocení společenskopolitické situace, tyto děje se odráží v často intimních vzpomínkách, v konkrétních příbězích ze svého okolí, jako například v části nazvané Film za kapitalismu (1990-1995).
Autorovy vzpomínky obsahují široké časové období, v podstatě od roku 1938 až téměř po včerejšek. Šlapetovy memoáry jsou samozřejmě mimo jiné jistě zdrojem mnoha reálií a mají také různou podobu. Od těch doslova roztomilých dětských až po vzpomínky, které se vážou k autorově profesnímu životu, který je v jeho podání úzce spojen se vztahy osobními, přátelskými. Součástí publikace je také dokumentární fotografický materiál. Kniha je doplněna filmografií a jmenným rejstříkem. I poměrně znalý milovník filmu je doslova zaskočen přehledem filmografie, která představuje 43 celovečerních filmů, řadu televizních inscenací a dokumentárních příspěvků. Těžko vybírat z takového množství, jistě tu bude hrát svou roli i osobní znalost autorky tohoto textu. Už jen výčet režisérů, se kterými Šlapeta spolupracoval, tvoří dlouhý seznam. V epilogu knížky sebekriticky píše: „…když se mě zeptá neznámý člověk, co jsem natočil, odpovím bez váhání: Kulový blesk, Vrchní prchni a Trhák, a tím se vlastně bezostyšně, a ne zcela správně představuji. To si lidé ještě pamatují“. Troufám si tvrdit, že těch filmů bude jistě víc, které se nejenom zapíšou do historie naší kinematografie, ale také které nacházejí stále věrné diváky.
Připomeňme si jen některé. Již v roce 1966 to byl Každý mladý muž s režisérem Pavlem Juráčkem a v témže roce Hotel pro cizince s režisérem Antonínem Mášou. Právě tento film se promítal na křtu knihy v pražském kině Sevastopol. Šlapeta se podílel také na zajímavých filmových dokumentech, jako například J. P. Sartre a S. Beauvoir režisérky Jany Michajlové v kritickém roce 1968. Velmi zajímavý film režiséra Ivana Renče nazvaný Hlídač vznikl v roce 1969. V textu knížky Šlapeta velmi podrobně (a s jistým, až humorným nadhledem) popisuje hledání exteriéru pro tento film, což byl v tomto případě maják. Často reprízovaný, humorný, svým způsobem i kritický, je film nazvaný Zabil jsem Einsteina pánové režiséra Oldřicha Lipského. Do určité míry životopisný film režiséra Josefa Macha z roku 1975 nazvaný Paleta lásky vycházel z knížky Františka Kožíka, která se zabývala životními osudy Josefa Mánesa. Z roku 1977 je to stále populární film režiséra Bořivoje Zemana určený především mladému publiku nazvaný Honza málem králem. Nedávno byl reprízovaný v televizním programu jedinečný film Kalamita režisérky Věry Chytilové z roku 1978. V následujícím období se Šlapeta pustil do rozsáhlých projektů. Byla to historická tematika. V roce 1983 pětidílná sága režiséra Miloslava Luthera Lekár umierajúcího času, která se zabývala životním příběhem výjimečného lékaře, vědce Jána Jesenia. Další byla Zdivočelá země a Zdivočelá země II režiséra Hynka Bočana z let 1997 a 2000, také seriál Hotel Herbich režiséra Hynka Bočana z roku 1999. Ivan Šlapeta zvlášť vzpomíná ve svém textu na spolupráci s režisérem Karlem Kachyňou na zajímavém tématu, seriálu z období druhé světové války Tři králové, který je znovu v centru zájmu, a to nejen historiků. Z roku 2003 to pak byla Nemocnice na kraji města po dvaceti letech režiséra Hynka Bočana.
Dále bychom mohli jmenovat další a další filmy, inscenace, dokumentární projekty, samozřejmě bychom neměli zapomenout na mnohaletou pedagogickou činnost na FAMU, ke které se vrací v poslední části knížky.
Knížka vzpomínek Ivana Šlapety bezesporu osloví velkou řadu čtenářů. Jak generačních souputníků z období dětství, kolegů, studentů, v neposlední řadě i historiků – a to nejen dějin kinematografie. Dozajista potěší čtenáře, kteří mají rádi jedinečný, osobitý a upřímný projev filmový, ale díky této vzpomínkové knížce i projev literární.
Krátký filmový dokument: Ještě jsem tady – Ivan Šlapeta