Arnélie Arnoulová píše o některých dojmech z víkendové demonstrace na Letné.
Pojď, sedni blíž a měj svou víru jinačí, můj nepřítel jsi třeba byl. Mír, to je víra, která nám postačí, pojď, vína džbán tu ještě zbyl… Tato silná slova z písně již zesnulého zpěváka řeckého původu Statise Prusalise se mi vybavila na sobotní demonstraci, kterou na pražské Letné s podtitulem „Kde domov můj…“ pořádala Národní rada obnovy.
Statis Prusalis píseň napsal a nazpíval v době, kdy NATO bombardovalo srbský Bělehrad. A současná válka na Ukrajině i diskuse kolem ní ukazují, že jsou to slova univerzální, stále platná. I proto lidé na demonstrace, kde zaznívají jasné požadavky na mírová jednání, stále chodí. Ať už je svolávají Ladislav Vrabel nebo Jiří Havel.
A proto jich tolik nepřišlo, když ji v říjnu svolaly odbory, kde se kolem míru chodilo jako kolem horké kaše a v úvodu dokonce zaznělo, že některým tématům se protest věnovat nebude. Chyba, mír je totiž základem všeho dalšího, naprostým pilířem normálního života se všemi lidskými radostmi i starostmi. Na odborářské demonstraci jej ale explicitně zmínil jen předseda Národní rada osob se zdravotním postižením Václav Krása, když ke konci svého projevu zvolal, že válka je vůl.
Na sobotní Letenské pláni, kam přišly tisíce lidí, zaznělo plno odborných projevů k energetice, ekonomice, zemědělství či vodnímu hospodářství. Sklidily silný potlesk, protože zdražování a s ním spojená nedostupnost základních komodit se týká už dost široké skupiny lidí. Těch zleva i zprava, těch, kteří se jistě v lecčems možném neshodnou a kteří dřív na společné demonstrace nechodili.
Nyní na náměstích stojí společně, za což je establishment a jeho příznivci označují jako lůzu, proruské šváby, dezinformátory nebo dezoláty. Přesto je to nezlomí, vědí totiž zcela přesně, proč tam v jakémkoli počasí chodí. A dokážou spolknout i to, že se s tím, kdo je vedle nich nebo mluví na pódiu, neshodují v tom, co vždy považovali za stěžejní (každý něco jiného).
Důležitý je ten minulý čas – považovali. Do té doby než přišla válka na Ukrajině a čeští vládní politici svým chováním přispívají k její eskalaci. Jsou v tom mnohem houževnatější než ti ze zemí, ležících západně od našich hranic. Ze síly potlesku na Letné bylo znát, že mír je pro lidi, kteří v sychravém počasí mrzli na náměstí, hodnotou nejvyšší.
Spory urovnávat mírově
Ovace byly při zmínkách o potřebě mírových jednání mezi Ukrajinou a Ruskem nejsilnější. Nikoli z lásky k Putinovi, ale kvůli tomu, aby skončilo umírání a válka nepřerostla dál, třeba i sem. Jaderná katastrofa by totiž byla konečnou, přičemž by bylo jedno, zda někdo vyznával liberální nebo konzervativní hodnoty.
Bouřlivých projevů souhlasu se dočkal kupříkladu vojenský analytik a podplukovník v záloze Martin Koller, který uvedl, že je třeba okamžitě vyvolat mírová jednání pro ukončení války na Ukrajině, která nás ekonomicky devastuje a vojensky ohrožuje. Důrazně se ohradil proti zatahování České republiky do válečného konfliktu. Vycházet je podle něj nutné z Listiny základních lidských práv a svobod a prvního článku Severoatlantické smlouvy, tedy smlouvy NATO.
V něm je doslovně uvedeno: „Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteni, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.“
Bylo by fajn, kdyby si tato slova nejen přečetli, ale především pochopili i čeští vládní politici nebo náčelník Generálního štábu Armády ČR Karel Řehka, který na nedávném každoročním velitelském shromáždění prohlásil, že česká armáda se musí chystat na válku velkého rozsahu.
Koller v projevu též zmínil, že základem demokracie je diskuse a kritika, jenže z ničeho nemají naši vládní politici větší hrůzu. S tím jsem si spojila spot, který v rámci demonstrace běžel na plátně. Provázen byl hlubokou pravdou, že když jsou v láhvi červení a černí mravenci, nic se neděje. Jakmile ale někdo sklenicí zatřepe, pustí se do sebe. Černí totiž uvěří, že za vše mohou červení, a ti zase, že za vše mohou černí mravenci.
Vinen je ale ten, kdo sklenicí zatřásl. Jinými slovy – kdo rozdělil a panuje. Proto totiž všechny ty hanlivé nálepky kritiků – jak jednoduché je vytvořit nepřítele státu. Dehumanizovat ho a tím a tím militarizovat myšlení části společnosti. Jenže to není poctivé ani demokratické. A místo k míru to vede k válečnému štvaní a zmaru. Probíhající demonstrace jsou nadějí, že plno lidí se tím nenechá zastrašit.