Věra Beranová recenzuje pražskou výstavu věnovanou chorvatskému sochaři Ivanu Meštrovićovi (1883–1962).
„Moje umění je vyjádřeno tvrdým dřevem a kamenem, ale to, co je v umění není ve dřevě nebo kameni, je to mimo čas a prostor. Umění je píseň a modlitba zároveň.“
Ivan Meštrović
V programu Galerie hlavního města Prahy a v prostorách městské knihovny na Mariánském náměstí probíhá výstava, která je jistě velmi zajímavá jak po stránce obsahové, tak i po stránce instalační. Vyrovnat se s tvorbou jedinečného chorvatského sochaře Ivana Meštroviće (1883–1962) a představit jej co nejširší veřejnosti vyžaduje jistě promyšlený přístup, podpořený znalostí nejen jeho tvorby, ale celkové situace na výtvarné scéně daného období. Autorský kolektiv, který se podílel na koncepci, ale i vlastní instalaci výstavy, si byl plně vědom komplikovanosti prezentace sochařského odkazu Ivana Meštroviće. Představuje jej jako výraznou osobnost své doby, vycházející z uměleckého odkazu předcházejících generací.
Svým způsobem z toho vyplývá i prezentace jeho díla, kde záměrně vedle sebe je vystavena Meštrovićova tvorba s tvorbou dalších významných osobností jak současníků, tak i autorů jiných generací. Výstava klade zcela přirozeně důraz na vztah k českým osobnostem a tím také podtrhává Meštrovićův vztah k našemu prostředí. Za unikátní můžeme považovat jeho přátelství s prvním československým prezidentem Tomášem G. Masarykem, se kterým se seznámil již za první světové války. Důkazem tohoto vztahu jsou Masarykovy busty, které Meštrović vytvořil za svého pobytu v roce 1923 v Lánech a které jsou také vystaveny na současné výstavě. Osobnost a tvorba Meštroviće přesáhla nejen hranice Chorvatska a dalších jihoslovanských národů. Jeho tvorba byla známá v takových kulturních centrech jako byla Vídeň, kde v letech 1900 až 1907 studoval na Akademii sochařství a kde také vystavoval v rámci spolku Secese. Z tohoto období pochází sochařská kompozice Studna života, později instalovaná před Chorvatským národním divadlem v Záhřebu. V letech 1908–1909 pobýval v Paříži, kde se stýkal s Rodinem a tehdy vytvořil například portréty přátel Bohumila Kafky a Vlasty Bukovce, které jsou také vystaveny na současné výstavě. Pobýval také v Římě (1911) a v Londýně (1915). Zvláštní kapitolu v tvorbě Ivana Meštroviće tvoří práce na pomníku z roku 1928, který je věnován původnímu obyvatelstvu Ameriky. Představuje dva Indiány na koních a je instalovaný v Chicagu v Grantově parku. Návštěvník současné výstavy se může seznámit se složitou tvorbou tohoto pomníku díky filmovému dokumentu. To je samozřejmě jen malý výčet nesmírně rozsáhlého a námětově bohatého sochařova díla. Meštrović se tak prostřednictvím své tvorby stal opravdu světoobčanem.
Velkého uznání se v našem prostředí dostalo Meštrovićovi právě díky pražské reprezentační výstavě v Letohrádku královny Anny v roce 1972. Ve své době měla velký odborný i mediální ohlas, kdy byl Meštrović nazýván jugoslávským Rodinem.
Současná výstava pořádaná GHMP se realizuje po padesáti letech od této výstavy a jejím cílem je poukázat nejen na Meštrovićovu tvorbu, ale upozorňuje na vzájemné umělecké průniky i dalších autorů pro které, stejně jako pro Meštroviće je důležitý a podstatný vliv Augusta Rodina. Právě Rodin byl vedle poučení v rámci renesančního odkazu, pro jeho tvorbu naprosto zásadní podobně jako pro mnohé i české sochaře. Meštrović dobově sice vychází ze secese, která má však u něj vždy celistvý, nerozmělněný, výraz. Toto výtvarné východisko má ale v průběhu mnoha let až expresivní podobu. Často bývá jeho tvorba spojována s dekorativním stylem art deco a řada z jeho děl má až klasickou podobu. Výstava právě na tyto momenty citlivě poukazuje.
Uvažujeme-li o současné Meštrovićově výstavě, pořádané GHMP musíme si klást otázku, jak a jakým způsobem jsou zde prezentována jeho díla a to zvlášť ta velkoformátová. Výstavní prostory v Městské knihovně jsou i pro takovou náročnou expozici ideální. Jedná se o velké sály se střešním osvětlením. Současná konkrétní instalace v těchto prostorách má dvojí podobu. Řekněme tu tradiční, kdy je plastika volně stojící a je většinou (i když ne výhradně) přístupná ze všech stran. Druhý způsob, který na výstavě jasně převládá, představuje jednotlivá díla v podstatě zasuta do obřích konstrukcí sahajících až ke stropům a vytvářejících jisté regály, na kterých pak spočívají jednotlivá umělecká díla. Na první moment má návštěvník dojem, že se ocitl spíš ve skladišti či v depozitáři, kde jsou uskladněna umělecká díla. Instalace plastik jistě není snadný problém. Při instalaci však nic nezmění rovněž nutnost zamyslet se nad vztahem daného výstavního interiéru s uměleckými díly, v tomto případě sochařskými. Jistého poučení by organizátoři této výstavy mohli nalézt bohužel jen z fotografií z proslulé výstavy Augusta Rodina v Praze v roce 1905. Tedy ne vždy, co se jeví, jako moderní, současné, „avantgardní“, přispívá v rámci instalace k prezentaci uměleckého díla. A snad o ně jde.
Kurátorky: Sandra Baborovská, Barbara Vujanović
Výstava bude ukončena 26. února 2023