Politolog Oskar Krejčí ve své glose připomíná, že volby jsou dohodnutá kulturní norma, která je nedokonalá a skrývá riziko sebezničení.

Předvolební kampaň, která má přivést na Hrad nového prezidenta či prezidentku, vstoupila do ostré fáze: byli vybráni ti, kdo se smí závodů účastnit. Tito vyvolení teď představují své plány, odpovídají na otázky, posílají vánoční přání a chystají novoroční překvapení pro závěrečný útok před prvním kolem hlasování. Vše se odehrává podle racionálně stanoveného scénáře – ovšem samotná volba tak moc racionální není.

Především volič ty, mezi nimiž si vybírá, příliš nezná. To, co vidí, jsou povětšině balíčky připravené mediálními agenturami, samotný obsah zůstává až příliš často skryt za svátečním přebalem. Racionální není obsah voleb, racionální je přijetí pravidel, podle kterých se hlava státu vybírá. Možností způsobu výběru se nabízí poměrně málo: dědičná monarchie, volby, puč nebo revoluce… Šťastné jsou země, které si mohly vybrat volby. Bez ohledu na rozumovou nouzi, negativní kampaň pomlouvající soupeře či na množství faulů a podrazů.

Kur domácí

Sňatek voleb a demokracie se konal poměrně nedávno: antika za demokracii pokládala přímou vládu lidu. Volby jako výběr nejlepšího byly vnímány jako aristokratický princip, demokratický výběr hodnostářů probíhal losem. Dnes mají v liberálních demokraciích volby funkci obměňovat personální obsazení mocenské struktury v situaci, kdy se kdekdo z nejrůznějších důvodů dožaduje změn. To není nic neobvyklého. Podle etnologů je organizace sociálních živočichů postavena na faktu, že každý jedinec ve společenství ví, kdo je silnější a kdo slabší než on. Tento hodnostní žebříček je výsledkem tzv. klovacího pořádku. Dané slovní spojení je odvozeno od chování kura domácího, v jehož hejnu se zařazení na hodnostním žebříčku zajišťuje pomocí úderů zobákem.

Hierarchie uvnitř skupin živočichů nevznikla proto, aby přinesla mocenské výhody nějakému jedinci. Její základní funkcí je zamezit takovým bojům mezi členy společenství, které by ohrozily přežití rodu. Vyšší postavení v hierarchii ovšem přináší i ve zvířecí organizaci výhody, především ve stravovacím a sexuálním pořádku. Tyto výsady vedou k tomu, že hierarchická struktura sice zabrání obecné anarchii, ale vytváří trvalou soutěž o vyšší postavení, zvláště mezi takzvanými alfa a beta samci – tedy boj o moc. Výzkumy ukazují, že čím více jsou zvířata od sebe vzdálena na hodnostním žebříčku, tím menší napětí mezi nimi panuje. Takto uspořádané společenství může pečovat o slabší jedince. Viděno z tohoto zorného úhlu volby jsou tak trochu cestou, jak zabránit nadbytečnému násilí a chaosu v podobě občanské války. Samozřejmě za předpokladu, že poražená strana výsledek voleb uzná.

Při troše fantazie se dá říci, že organizace tlup lidí či hejna kuru domácího nese prvky svobody v duchu liberalismu: každý má právo stát se vůdcem, stačí mu k tomu mít nejvíce síly a bojové dovednosti, inteligence či specifický charakter. Jo – v případě kura domácího se ještě ambiciózní jedinec nesmí narodit jako slepice. Pokud jde o Česko, je dobré mít našetřeno oněch 50 milionů, které kandidátovi umožňuje utratit Zákon o volbě prezidenta republiky během obou kol kampaně. Jsou však země, kde by ani to nestačilo: Joe Biden pro volby prezidenta USA v roce 2020 shromáždil a utratil během kampaně více než miliardu dolarů. Ovšem kandidovat může každý, kdo splní ústavou dané podmínky, to jenom peníze provedou předvýběr.

Slovensko – náš vzor

Kostky jsou vrženy, hra začala. Předvídat její výsledek se dá mnoha způsoby, jedním z těch méně užívaných je analogie. Třeba porovnat Česko a Slovensko. Ač se to Pražákům nemusí líbit, v řadě úprav a využití volebních pravidel se Česko pohybuje v závěsu za Slovenskem. Strany na jedno použití, tedy na jedno volební období, se objevily napřed na Slovensku a až pak v Česku. V Česku byl tento princip v některých případech vylepšen: objevily se strany na dvě použití. Na zauzlení prezidentské volební procedury v parlamentu narazila napřed Bratislava, poté Praha. Proto také na Slovensku zavedli přímou prezidentskou volbu dřív než v Česku. Velké pouliční protivládní manifestace jsou jev, který bylo také možné zaznamenat napřed na Slovensku, až posléze v Česku. Na Slovensku začali experimentovat s vládou amatérů a chaosu dříve než v Česku – a dříve ji svrhli. Na Slovenku také zvolili „nepolitickou“ prezidentku…

Strany na jedno použití i výběr nepolitických kandidátů na politické pozice je výsledkem zklamání z pohledu na Hrad a do parlamentu. Nedůvěra voličů vůči etablovaným politickým stranám patří ale k české i slovenské politické kultuře od vzniku společné republiky, je pouze aktualizovaná novými zkušenostmi. Tato skepse je do značné míry oprávněná, ostatně její příčiny popsal už Edvard Beneš v brilantní eseji O politickém stranictví (1923). Podle něho žádný prostředek není pro stranu špatný „v tomto boji o hlasy, o počet a o většinu a nezastaví se ani před obětováním lidí… Jsme denně svědky mravně nejzavržitelnějších intrik, štvaní, sočení a denuncování“. Přitom „tato psychologie špatné demokracie a špatného stranictví je především psychologií jejího tisku“, psal kdysi dávno Edvard Beneš. Tato zkušenost s chováním politických stran vede k hledání lidí s „čistýma rukama“, lidí, kteří se nezašpinili politikou, a to i za cenu, že se znalost kandidáta ještě zmenší. Nejde o informace o rodinném zázemí ani o plagiátorství v diplomových pracích či o vzletné přísahy věrnosti spojencům. Jde o to, že jsou vybíráni kandidáti, kteří neprošli zkouškou politickým ohněm.

Mandát versus pravomoci

Často se ozývají hlasy, že prezident má být nestranický či že se dokonce nemá plést do politiky. Prý by občan měl být v nejvyšší politické funkci nepolitický. Téměř vždy zaznívají tyto zobecňující hlasy od politiků, kteří mají v daný okamžik jiný konkrétní názor než prezident či prezidentka. Zázemí těmto tvrzením dodává malá míra pravomocí v zemi, kde převládá takzvaná parlamentní demokracie. Prezident/ka v Česku či na Slovensku tak trochu připomíná indiánského náčelníka: ten je v době míru jedním z mnoha mužů kmene, nemá žádné vladařské pravomoci, v lepším případě může mentorovat – a to se mu ještě do práce plete šaman, tak jako dnes se prezidentovi do moralizování pletou sdělovací prostředky. Ovšem v době války se indiánský náčelník stává nejvyšší autoritou s velitelskými pravomocemi. Obdobně tomu je v Česku i na Slovenku, kde se mimořádně silný mandát v podobě hlasů více než poloviny volebně aktivních občanů snoubí s malými pravomocemi, mezi nimiž však září významná role vrchního velitele ozbrojených sil.

Hry s pravomocemi provozoval každý ze tří prezidentů samostatného Česka. Pokud jde o vlastní politické poslání, ani jeden z nich si nedokázal připravit nástupce, také schopnost získat spojence nebyla valná. Celkově lze říci, že potvrzovali symbolickou hodnotu prezidentského úřadu – jejich výkon mandátu a vzájemná odlišnost neměly zásadní vliv na politický život v Česku. Dramatické impulzy, které vnesli třeba do zahraniční politiky, se ukázaly jen jako chvilkové výkyvy. A tak se nejvíce politiky kolem prezidenta odehrává právě během voleb. Velký podíl mají na tom sdělovací prostředky, které se živí symboly a milují jednoduché, někdy bipolární konfliktní situace, které mohou „řídit“ pomocí besed na obrazovce, dokreslovat je grafy, probírat banality, kádrovat… A pak je tu fakt, že v určitých situacích prezident/ka může sehrát zásadní roli jako katalyzátor, a to bez ohledu na ústavou dané či nedané pravomoci.

Prezident/ka do nepohody

Nový prezident/ka České republiky nastoupí do úřadu v době zjitřené krize. Možná by bylo namístě hovořit o několika krizích, z nichž některé nelze z Prahy ovlivnit nebo je lze ovlivnit jen částečně: energetická krize, migrační krize, finanční krize, ekonomická recese přerůstající v krizi, válka na Ukrajině, ekologická krize, krize Evropské unie… S ohledem na tyto skutečnosti se zdá, že rozhodování o výběru prezidenta či prezidentky by mělo zohlednit dvě nebezpečí.

Předně volba nepolitické osobnosti, která neměla možnost ukázat své kvality a nedostatky v politických konfliktech, osobnosti, jejíž odolnost nebyla otestována v krizi, je riziko. Ještě jednou: uchazeči o prezidentský stolec, o nichž se neví, jakou mají psychickou a ideovou odolnost v krizových situacích, představují problém. Nedá se odhadnout, jak budou jednat v časové tísni a pod tlakem výhrůžek, při selhání spojenců a úbytku příznivců – tedy v situacích, kterých nejbližší léta přinesou nemálo. Takoví státníci až příliš často naslouchají „přátelům“, kteří jim mohou slíbit alespoň nějakou budoucnost. Nikým nevoleným přátelům, i když zpravidla bývají neviditelnou součástí – povětšině ukrytí mezi sponzory – nabízeného balíčku, kterému se říká „kandidát“.

Druhým problémem je výběr krizemi ošlehané osobnosti, která ale štěpí společnost. Rozděluje ji, bez ohledu na to, co říká či dělá, prostě ať jde, kam jde, doprovází ji příval emocí, které zatlučou do země jakoukoliv rozumnou argumentaci. Takovýto prezident dokáže zaplnit ulice manifestanty, kteří sní o barevné revoluci. A není to tak dávno, kdy si slovutní senátoři trénovali odvolání prezidenta. Minulý měsíc po premiéře filmu Michael Kocáb – rocker versus politik jeho protagonista připomněl, že během „sametové revoluce“ nebyl po 17. listopadu nikdo zraněn a nebyla rozbita ani jediná výkladní skříň. Mnohé se ale dá v politice dohnat. K čemu volby – vždyť je to jen konvence, jakási kulturní náplava… Ostatně, konečnou instancí v politice nemusí být právní norma, ale násilí. Zmizí-li důvěra ve volby či respekt k jejich výsledkům, nastoupí klovací pořádek.