Věra Beranová recenzuje novou výstavu v pražské galerii DOX věnované tématu lidské bolesti.
Současná výstava v pražské galerii DOX si klade (a to zvlášť dnes) jednu velmi podstatnou otázku, která se bohužel mnoha našim současníkům zdá naprosto zbytečná. Stojí vně jejich zájmů, zaměřených výsostně materiálním směrem. Je to uvědomění bolesti těch druhých, která se bezprostředně netýká mě, ale někoho jiného, někdy blízkého, někdy velmi vzdáleného. Právě umění má tu jedinečnou schopnost, doslova moc, bolest zprostředkovat také těm, kteří ji nezažili a kteří si ji nechtějí ani připustit. Bolest je na současné výstavě v DOXu dokumentovaná množstvím výtvarných objektů, které bohužel dokumentují jen známou pravdu, že dějiny nás učí, že jsme se z dějin nepoučili. Prostonárodně tuto pravdu lze vyjádřit: „Malé děcko si dvakrát nesedne na rozpálená kamna“, ale lidstvo ve své moudrosti opakuje s velkým úsilím stále stejné chyby…
Jde tedy o zpodobnění opravdové bolesti, ne například o bitevní scény, kde se sice bojuje – tedy předpokládá se zde bolest, ale jde o deklaraci tzv. hrdinství, o portréty vítězů nějakých bitev atp. Bolest těch druhých je něco, o čem se zde vlastně vůbec neuvažuje. Velkolepé scény bitevní vřavy neřeší, nepředkládají v podstatě žádnou bolest, tím spíš bolest těch druhých. Když se výjimečně jedná o téma, kdy je znázorněna bolest významné osobnosti, nejde v podstatě o bolest, ale v takové scéně jde o znázornění hrdinství, jedinečnosti například umírajícího admirála Nelsona.
Současná výstava prezentuje takovou tvorbu, která se tedy zamýšlí a výtvarně ztvárňuje tu bolest, která je nejen znázorněna, ale která nás nutí přemýšlet proč, která apeluje. Představuje se zde velké množství autorů, a to i v širokém historickém rozpětí. Snad mezi ty nejznámější pohledy na skutečné utrpení, které v podstatě apeluje na to, abychom viděli, reagovali na bolest druhých, je tvorba Jacquese Callota představující scény z třicetileté války nazvané Les grandes miséres de la guerre v těch nejrůznějších podobách. Callot bezpochyby ovlivnil i část tvorby Francisca Goyi. Je to jeho cyklus nazvaný Hrůzy války, reagující na brutalitu bojů za samostatnost Španělska na počátku 19. století.
Každý válečný konflikt vyprovokoval uměleckou (v našem případě tedy výtvarnou) odezvu. Zvlášť tomu bylo v případě první světové války, která zasáhla ve své podstatě tehdejší celý svět. Mezi ty, kteří se jí aktivně účastnili patřil i Otto Dix. Jako dobrovolník, později jako poddůstojník německé armády, bojoval téměř na všech frontách. Poznal tedy válku ve všech jejích hrůzných podobách, což se projevilo velmi silně v jeho výtvarné tvorbě. Tyto zážitky si odnesl do svého následujícího života. Jako například do leptů nazvaných Der Krieg (Válka), také v rozměrném díle nazvaném Válečný triptych a jiných. V jeho tvorbě má bolest naprosto konkrétní podobu, jeho tvorba je obžalobou války.
Dnes již ke klasice patří i tvorba Jitky Válové, zde je bolest viděná a cítěná prostřednictvím dlouze pojatých figur. Svým způsobem se zařadila do proudu nové figurace. Je to například její vystavený velkoformátový olej na plátně.
Výstava chce také upozornit na ta díla, která nejen ve své době byla, ale i stále jsou, jistým protiválečným apelem. Jsou to zvlášť dvě fotografie, které se svým způsobem staly symbolem, jak španělské občanské války, tak i války ve Vietnamu. Je to umírající obránce španělské demokracie od Roberta Capa, a o několik desítek let později, je to fotografie z roku 1972 zachycující běžící dívku zasaženou napalmem. Tyto snímky patří mezi fotografie, které jistě ovlivnily dějiny, tedy hluboce poukázaly na bolest druhých.
Návštěvník výstavy je doslova překvapován těmi nejrůznějšími formami a výtvarnými podněty. Promyšlená instalace však jednotlivým objektům dává prostor. Bílé plochy jsou pak často využívány k textům, které stručně uvádějí do problematiky. Šíře různého výtvarného vyjádření je téměř bezbřehá. Velkou úlohu zde hraje uvědomění si souvislostí. Tak například soubor fotografií Christiana Boltanského nazvaná Židovská škola představuje soubor rozesmátých dětských tváří. Poněkud nám ztuhne úsměv, když si přečteme, že se jedná o židovskou školu v Berlíně v roce 1939. Stejně si uvědomíme v případě plastiky mrtvé laně, bolest zvěře, tedy těch druhých. Průběžně se ozývají také zvuky, které nejsou vůbec agresivní, zpěv ptáků, kokrhání kohouta, snad až na mňoukání kočky. K těm zvukům, které se jako mimoděk ozývají, patří také předčítání jmen lidických obyvatel. Pod konkrétním názvem Pogrom Nikity Kadana se představují tři velkoformátové kresby uhlem na papíře. Jistým protikladem jsou fotografické záběry do pečlivě uklizeného interiéru nějaké úřadovny. Návštěvník si jistě položí otázku proč. Dostane hned odpověď. Jedná se o výslechovou místnost věznice Stasi autorem je Andres Serrano. Jistě každého upoutá obří plastika, autorem je Tom Shaw, nazvaná Casting a Dark Democracy, evokující rozpadající se postavu v kapuci. Z domácích autorů je to například Kamila Ženatá, která v uzavřeném prostoru předkládá svou instalaci nazvanou Bílá nemoc, kde prezentuje množství různých předmětů, v reálné i zmenšené podobě, všechny sjednocené v bílé barvě. Představuje tak nemoc naší současnosti. Hromadění všeho, bez smyslu, které se stává nemocí současnosti – Bílou nemocí.
Emotivní jsou bezesporu filmové záběry. Tak například film nazvaný Žaluji neustále si vybral reálie z let 1919, 1938 a ze současnosti, které představují množství padlých, nekonečné hřbitovy. V závěru pak jakési probouzení všech těch milionů, kteří žalují, kteří nejsou a nemohou být bolestí jen těch druhých.
Výstava si zasluhuje jistě pozornost a to nejen mladé generace, která v nebývalém počtu zaplňuje prostory DOXu.
Vystavuje 21 většinou zahraničních autorů.
Kurátoři: Leoš Válka, Otto M. Urban, Michaela Šilpochová, Tomáš Glanc a Stefano Carini.
Výstava v holešovické galerii DOX potrvá do 16. dubna 2023.
Komentovaná prohlídka se koná 25. ledna 2023.