Dialog Napříč: Deset osobností z různých názorových směrů dnes odpovídá na otázku, kdo by měl být českým prezidentem. Dialog připravuje politolog a publicista Petr Drulák.
Záhy budeme mít možnost volit v prvním kole prezidentských voleb. Naše hlava státu není vybavena takovými pravomocemi jako americký či francouzský prezident. Ale je hlasem České republiky ve světě a v určitých momentech může zásadně ovlivňovat i domácí dění. Kandidáty můžeme dělit podle různých kritérií, zaměřme se pouze na dvě: předchozí politickou zkušenost a blízkost k Fialově koalici. Má smysl, aby na nejvyšší politickou funkci kandidovali lidé bez politických zkušeností? Je dobré, aby Fialova koalice a politická orientace, kterou zastupuje, získala podporu z nejvyšší ústavní instituce? Co dalšího může být kritériem výběru mezi kandidáty? Účastníci dialogu se v těchto otázkách rozcházejí a řada z nich neskrývá frustraci z předjímaného volebního výsledku. Jediným zdrojem optimismu může být snad skutečnost, že očekávání jsou tak nízko, že patrně nemohou být zklamána.
Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!
Andrea Cerqueirová, novinářka
Politickou zkušenost považuji u prezidenta za důležitou. Proto, aby uměl jednat, dělat kompromisy i pronést ve správnou chvíli zásadní slova. Někteří lidé namítají, že straničtí kandidáti polarizují společnost. Když ale sleduji předvolební diskuse voličů, částečnou polarizaci vnímám mezi tvrdým jádrem takřka všech kandidátů. Ač se žádný z nich netváří jako vládní, faktem je, že tři z nich byli vládními stranami oficiálně podpořeni. Za minulé vlády to bylo tak, že vítězná strana vedla vládu, sněmovnu a nakloněn jí byl prezident. Senát ale vedla opozice. Svou reprezentaci tedy měli jakžtakž všichni. Nyní vládní strany vedou vládu, sněmovnu a Senát. Pro vyvážení sil by tudíž nebylo od věci, kdyby na Hradě seděl člověk reprezentující opozici. Stačí totiž, že už nyní zažívá plno voličů frustraci, neboť při loňských sněmovních volbách zůstaly hlasy milionu z nich před branami dolní parlamentní komory. Pro mě osobně je důležité, aby prezident upřednostňoval diplomacii a mír před konfrontací.
Petr Hampl, sociolog
Funkce prezidenta není obsluha stroje. Nelze definovat nějakou objektivní schopnost, která odliší dobrého prezidenta od špatného (např. znalost cizích jazyků, zvučný hlas nebo schopnost elegantně položit věnec). Nicméně o dopadu výkonu prezidentské funkce rozhodnou dvě kritéria. Za prvé. Bude prezident usilovat o nezávislý stát nebo se plně poddá trhům a zahraničním spojencům? Za druhé. Jak razantně bude tento postoj prosazovat? Na ty otázky není správná a nesprávná odpověď. Různé skupiny voličů mají různé zájmy. Jak bude hodnocen prezidentův výkon, to bude primárně dáno tím, jestli ta která skupina voličů souhlasí s uvedenými postoji a stylem. A česká společnost je natolik rozdělena, že uspokojit obě strany bude extrémně obtížné. Spíše můžeme soudit, že nás čeká další éra prezidenta, s nímž bude velká část voličů hrubě nespokojená.
Jan Keller, sociolog
Myslím si, že není žádný důvod, proč by na funkci prezidenta nemohli kandidovat lidé bez jakýchkoliv politických zkušeností. Posledních deset let byl prezidentem člověk, který má politických zkušeností jako málokdo druhý. A k čemu to bylo? Nejprve jsme se od něho dozvěděli, jak se v jednom kuse mýlil v domácí politice. Ke konci mandátu nám prozradil, že se po celou tu dobu obrovsky mýlil v tom, jak viděl Rusko a Čínu. Nevyznal se tedy ani v politice zahraniční. Přesto si užil snad všechny vrcholné funkce. Po této zkušenosti se domnívám, že pokud bychom losovali prezidenta v tombole, nic bychom neriskovali. Té druhé otázce o Fialově politické orientaci nerozumím. Nevšimnul jsem si, že by nějakou měl. Když je to zapotřebí, vyjadřuje se jako antikomunista, když je to třeba, podpoří na funkci prezidenta rozvědčíka bývalého režimu. Jednou pronese zapálený projev proti Evropské unii, kterou obviní ze ztráty rozumu, jindy se chlubí tím, jak si ho ti lidé bez rozumu pochvalují. O tom, že se prezidentem ČR stane někdo se stejnou orientací, vůbec nepochybuji.
Kateřina Lomičová, studentka
Letošní prezidentské volby přináší mnoho radosti. Jedním z možných vítězů je oligarcha nesoucí vinu za drakonická covidová opatření, která na téměř dva roky ochromila naši společnost. Oligarcha, který na domácí scéně pronáší populistické fráze, projevuje předstíraný odpor vůči zeleným údělům a politické korektnosti, do nejvyšších pater Evropské unie se však nezdráhá prosadit šampiony eurohujerství jako je Věra Jourová. Nutno dodat, že současná vláda ho začíná v euroservilitě zdárně předstihovat. Jemu jedinému pak neschází odvaha vzít si ji důsledně na paškál a tím podpořit nespokojenou většinu občanů. Bohužel jen naoko, ale jak se říká „z nouze ctnost“. Horkými favority jsou také dva z vládních kandidátů. Veskrze prázdné marketingové figury, které opakují prázdné fráze – někdy progresivistické, někdy populistické. Takto prázdně by pravděpodobně opakovali i vládní propagandu. Generálovi se alespoň nedají upřít vojenské zkušenosti a státnické vystupování. „Mladé a krásné“ Danuši Nerudové, loutce ultraprogresivistické kavárny, pouze její nesporné sebevědomí. Zbylí kandidáti pak postrádají buď politické zkušenosti, nebo soudnost (někdy obojí). Můžeme si tedy být jisti, že vítěz bude horší než zbylí polistopadoví prezidenti. A to je laťka nastavena tak nízko.
Michal Semín, publicista
V angličtině jsou tato dvě slova až na jedno písmeno abecedně totožná, a přitom vyjadřují zcela odlišnou skutečnost – election a selection. Tedy volba a výběr. V kontextu našich prezidentských voleb tím chci říci, že média hlavního proudu spolu s na ně napojenými agenturami předem vybraly veřejnosti do té doby dvě takřka neznámé osoby (Pavel a Nerudová), aby zkřížily cestu na Hrad Andreji Babišovi. Zbývajících šest kandidátů jim z vůle těchto manipulátorů veřejného mínění dělá křoví. Přitom je mezi nimi osobnost Jaroslava Bašty. Jako jediný splňuje všechna důležitá kritéria pro hlavu státu, jen se o ní a jejích kvalitách nemá veřejnost dozvědět. Má cenné zkušenosti z různých pater politiky, ať už z pozice zákonodárce, ministra či diplomata, což Pavel či Nerudová rozhodně nemají. To však není jediná kvalita, kterou se od svých soupeřů liší. Je totiž jediným, který chce být hlavou suverénního státu, jemuž není zvenčí diktováno, jak se chovat. Takový prezident, ať už by jím byl kdokoli, by byl vítaným protikladem vlády Petra Fialy, vykazující až alarmující známky servility vůči Bruselu či Washingtonu.
Veronika Sušová-Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu
Nejvyšší ústavní funkce by asi neměla být v rukou lidí bez politické zkušenosti a už vůbec ne mediálních a marketingových produktů. I přes hlavně reprezentativní a symbolickou úlohu, připadá prezidentovi dost zásadní role při sestavování vlády a při řešení politických krizí. Tady je politická zkušenost k nezaplacení a nemělo by se na to zapomínat. Ostatně historicky Československo ani Česko (Václav Havel byl výjimka daná okolnostmi) neměly obvykle v čele země člověka zcela mimo politiku a bez jakýchkoliv politických zkušeností. I když podoba těch zkušenosti vyplývala z kontextu doby. Ad hoc jsou letošní volby prezidenta znovu referendem o současné vládě, což je politizuje možná ne příliš dobrým směrem vzhledem k delší perspektivě prezidentské funkce i vzhledem k samotným pravomocím prezidenta. Když se na to ale podíváme z pohledu rovnováhy zájmů, politického konfliktu a reprezentace, není další posílení současné koalice a její politiky vůbec ideální. Posílí to zřejmě nedemokratické tendence, které tato vláda politicky i myšlenkově reprezentuje.
Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel
Osoby bez politických zkušeností, a dokonce úplně bez rozhledu, jsou součástí strategie velkého západního kapitálu, který vede státy směrem ke zvyšování zisků, upevňování moci a k válkám. K tomu všemu systém potřebuje nástroje. Proto aktivisté v jeho službách vyhledávají mladé fotogenické nebo zfanatizované či manipulovatelné jedince, které si pak ještě doškolují ve svých „VUMLech“ ke ztrátě zbytků cti a soudnosti. A nabízejí je pak prostřednictvím svých médií voličům ke zvolení. A ti, nemajíce nic jiného před očima, je nakonec i volí. Západ je už plný těchto fotogenických antipolitiků v nejvyšších funkcích. Jsou schopni naučit se text ze scénáře, čímž jejich politické zadání končí. Prvním úkolem nového českého prezidenta by bylo zbavit národ Fialovy vlády, a takto zachránit naději pro budoucnost. Splnit tento úkol slíbil jako jediný Jaroslav Bašta. Pokud by byl ovšem zvolen a pokusil se dodržet slovo, bude čelit obrovské nenávisti mocné „kolektivní“ hydry i reálným nepřátelským krokům systému.
Michal Ševčík, publicista
Československý a český prezident byl a je osobností, která vzbuzuje emoce. Přitom je český prezident prezidentem v parlamentní republice (přímá volba prezidenta je ovšem v naší zemi fatálním omylem). Má však velice tradiční a silné neformální postavení, které zřejmě plyne z unikátního statusu prvního čs. prezidenta. Jedinci, kteří kandidují v současné prezidentské volbě nás mohou naplňovat nejčernějšími obavami. Většina z nich jsou totiž 100% politické neosobnosti a jestli budete volit milou paní nebo žoldáka nehraje roli, jedna je zamilovaná do Bruselu a druhý do Washingtonu. Je to tedy kandidátka Národní fronty a do toho Babiš se svojí úžasnou jazykovou a myšlenkovou vybaveností, která se však svými kvalitami od některých dalších kandidátů prakticky neliší. Nezapomínejme, že Babiš je stranickým bossem takových lidí jako Jourová nebo Charanzová. Směřujeme k tomu, že český prezident bude určen k čistě ceremoniálním účelům a zřejmě obnoví funkci místodržitele v Čechách a na Moravě.
Adam Votruba, historik a etnolog
Volby jsou hlavním způsobem, jak může dát řadový volič najevo svůj politický názor. Považuji proto za nejdůležitější vybrat si kandidáta, jehož politické názory jsou mi co možná nejbližší. Mnoho lidí se bohužel orientuje podle morálního rozhořčení. Jsou přesvědčeni, že nějaký kandidát představuje morální zlo a hledají proti němu někoho, kdo je tzv. slušný. Tímto „kádrováním“ se jednak připravují o možnost vyjádřit se ve volbách skutečně k politice, jednak jsou snadno manipulovatelní. Skupiny mocenských elit (i zahraniční) pro ně vyrábějí před volbami cílené diskreditační kampaně proti kandidátům, které považují za nežádoucí pro své zájmy. Jsou zde pochopitelně i jiné faktory. Je dobré upřednostnit kandidáty s politickou minulostí. Zkušenost je u nich zárukou, že umí politicky jednat a jejich postoje jsou čitelné (mj. i z činů). Neznámí uchazeči obvykle říkají, co jim doporučí marketingové agentury. Faktorem je jistě i politická příslušnost. Je-li někdo spokojen se současnou vládou, pak je asi v pořádku, bude-li volit kandidáty jí nakloněné, a naopak.
Alena Vitásková, manažerka, předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové
Kandidovat bez politické zkušenosti? Záleží na tom, o jaké politické zkušenosti hovoříme. Nakonec vidíme v jak katastrofální situaci se naše země nejen morálně, ale i ekonomicky nachází. Přitom do tohoto stavu ji přivedli vesměs ti, kteří se honosí, že mají politickou zkušenost. Kandidáti podporováni vládou mají i podporu občanů. Dva z nich získali cca 80 tis. podpisů pod petiční archy. Je to důležitý signál. Kandidáti nejsou dostatečně silné osobnosti, aby byli schopni a ochotni dlouhodobě prosazovat jinou politickou orientaci než stávající vláda. Pokud přijde změna, tak to bude jako vždy „zvenčí“. Kritéria pro výběr kandidátů? Od občanů slýchávám, že budou volit menší zlo. Volit „menší zlo“ je jako zasadit doma „bolševník“. Určitě vám z něj nevyroste růže. Naopak zničí vám zahradu, možná i dům. Věřím, že je z čeho vybírat. Volič nemá podléhat mediálním tlakům, kdy si zájmové skupiny předem vyrobily vítěze a toho glorifikují. Osobně nebudu volit nikdy žádné zlo, a to v jakékoli podobě.