Bývalý diplomat Jan Kavan reaguje na kritiku iniciativy Mír a spravedlnost od Ondřeje Slačálka. Článek vydáváme po dohodě s autorem, protože A2larm se rozhodl k tématu publikovat už jinou reakci.
Zuřivé útoky proti mírové iniciativě „Míra a spravedlnost“ od pánů Pojara či Fendrycha mne nepřekvapily, ale kritika od víceméně levicově orientovaného Ondřeje Slačálka mne zklamala.
Rád bych na ni reagoval, tedy aspoň za sebe. Takže chronologicky:
Slačálek tvrdí, že prý naše iniciativa „apeluje, abychom hodili Ukrajinu a obyčejné Rusy přes palubu a sledovali především své vlastní ekonomické zájmy“. Nic není vzdálenějšího pravdě. Naopak. Hlavní motivací naší výzvy bylo dosáhnout příměří a tedy ukončit zabíjení Ukrajinců i Rusů, zastavit destrukci Ukrajiny a vyjednat mír, který bude odpovídat zájmům „obyčejných Ukrajinců i Rusů“. To právě odpovídá „tradici mírového hnutí“, jehož jsem byl aktivním účastníkem již od začátku sedmdesátých let.
Až druhým naším cílem bylo vyhodnocení současných sankcí a jejich následné zrušení, pokud se ukáže, že neplní očekávání, tedy, že významně neoslabují Rusko, ale více poškozují evropskou ekonomiku, včetně té naší. To také odpovídá mnohaletým zkušenostem s mnoha plošnými sankcemi, ať už byly zavedeny téměř před půlstoletím proti Kubě, či později proti Iráku, Íránu nebo i proti Rusku. Nikdy nevedly ke změně politiky daných zemí. I proto například OSN prosazuje tzv. smart sanctions neboli sankce zaměřené ne na obyčejné občany, ale na jednotlivé diktátory.
Slačálek nás kritizuje, že výzva nepopisuje „konfliktní, neúspěšný dialog diplomatů“ a nezmiňuje „ruské vojenské vměšování na východní Ukrajině“. Má pravdu v tom, že jsme vynechali 200 let historie Krymu. A i stručnější výčet ruských snah upozornit diplomaty na jejich bezpečnostní obavy. Dovolím si proto připomenout velmi stručně aspoň ty hlavní:
Před dalším rozšiřováním NATO varoval Putin 10.února 2007 na Mnichovské bezpečnostní konferenci. V březnu 2008 na summitu NATO toto varování opakoval a prohlásil, že přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO bude považováno za přímé ohrožení bezpečnosti Ruska. Navzdory tomu USA v květnu 2008 na konferenci NATO v Bukurešti oznámily záměr rozšířit Alianci o Gruzii a Ukrajinu. V červnu 2021 se na summitu NATO hovořilo jednoznačně o ukrajinském členství v Alianci a Joe Biden Ukrajině sliboval členství v NATO dokonce v prosinci 2021. Až teprve generální tajemník NATO Jens Stoltenberg v březnu 2022 přiznal, že „přijetí Ukrajiny do NATO není na programu“. To, bohužel, sdělil až tři týdny po zahájení invaze na Ukrajinu.
Slačálek zvláštním způsobem píše o roku 2014. Nezmiňuje to, co zdůrazňuje vysoký představitel OSN Michael Schulenburg (který sám před 40 lety utekl z NDR a 34 let pracoval v nejvyšších funkcích v OSN), tedy, že „USA zorganizovaly puč, který svrhl Janukovyče v roce 2014 a nastolil prozápadního prezidenta Porošenka, což vedlo k latentní válce mezi Ruskem a USA o vliv na Ukrajině“. Většina rusky hovořících občanů na Donbase podpořila vytvoření separatistických republik v Doněcku a Luhansku. To vedlo k vojenským střetům s ukrajinskou armádou. Separatisty podpořilo Rusko, ale ruská armáda na toto území vstoupila až 24.února 2022. A nešlo na Donbase o uplatnění práva na sebeurčení, které Západ podpořil v případu albánské většiny v Kosovu?
Slačálek má pravdu, že USA požadují solidaritu, ale současně vydělávají „obří zisky“. Nezmiňuje přímo, že vydělává především americký zbrojní průmysl a dodavatelé zkapalněného plynu (ti zvláště na úkor Evropy), ale překvapivě přechází ke tvrzení, že věnujeme větší pozornost „problémům evropských domácností a firem než problémům ukrajinských a ruských civilistů“. Hlava mi nebere, jak na takový nesmysl přišel.
Významnější demagogie se však Slačálek dopouští o několik odstavců níže, když prohlašuje, že požadujeme „nechat Ukrajinu napospas agresorovi a donutit ji k přijetí Putinových podmínek“. Nic takového nežádáme a Putinovy podmínky ani neznáme. Chceme příměří a přerušení dodávek zbraní na Ukrajinu. Jakmile se přestane střílet, musí se začít vyjednávat. A opakuji, jednostranné příměří neexistuje – tzn. že ani jedna strana nebude střílet. Vyjednávání o podmínkách míru se samozřejmě bude účastnit i Ukrajina a především USA, které mají v tomto konfliktu hlavní slovo a samozřejmě je nelze podezírat, že by nechaly Ukrajinu „napospas agresorovi“.
Mimochodem zástupce Ruska v OSN před několika dny jasně prohlásil, že Rusko je ochotno vyjednávat.
Slačálek – i s odkazem na Václava Bělohradského – uznává, že „protiválečné hnutí potřebuje odvahu“. To je samozřejmé. Musí mít i odvahu čelit pochopitelné kritice od pravicových stoupenců války, ale i špatně informované kritice zleva. Ano, spravedlivý mír musí respektovat princip práva na sebeurčení (na Donbase i na Krymu).
Opakuji, že chceme spravedlivý mír, na němž se musí shodnout všichni účastníci tohoto konfliktu, a není na nás jim předem sdělovat, co by měli či neměli chtít. Jsem si ovšem současně vědom, že už římský státník Cicero argumentoval, že nespravedlivý mír je lepší než spravedlivá válka. Vyjednané mírové podmínky budou kompromisem, který evidentně nebude vyhovovat zcela všem.
I Schulenburg píše, že nutně potřebujeme „posílené mírové hnutí od Lisabonu po Vladivostok, mírové hnutí, které nevěří v požehnání od NATO, které nevěří, že Američané musí dominovat světu, které nevěří, že zbraně vytvářejí mír a které nevěří v anexi území jiných států, ale vnímá mír na Ukrajině a v Evropě, včetně Ruska, jako pozitivní úspěch humanity“.
Slačálek naší mírové iniciativě neobyčejně křivdí. Chci samozřejmě věřit, že tak činí z neznalosti a ne ze špatného úmyslu. Slačálek totiž tvrdí, že ignorujeme ruské protiválečné iniciativy a ani nevnímáme „existenci ukrajinské levice“. Hluboce se mýlí. Jsme pro mezinárodní solidaritu a jsme v kontaktu s mírovými aktivisty nejen v Evropě, ale i v Rusku a na Ukrajině. Naši výzvu „Mír a spravedlnost“ jednoznačně podpořil například Jurij Šeliaženko, doktor práv, který je výkonným tajemníkem ukrajinského mírového hnutí, členem vedení Evropského byra pro odpírače války, členem vedení World Beyond War (Svět za hranicemi války), členem vedení Mezinárodního mírového byra se sídlem v Německu atd. Jurij má rovněž doktorát z vyjednávání a krizového řešení.
Vynášet zbrklé odsudky a odmítat přemýšlet o složitých řešeních složitých konfliktů je snadné, ale nepomáhá to ani k porozumění problematiky, natož k posílení levice a mírového hnutí. Jsem moc rád, že ty tisíce signatářů „Míru a spravedlnosti“, které nyní získáváme, se nenechaly ovlivnit argumenty Ondřeje Slačálka.
Téma míru a války prý podle jistých listů vedlo k současné vzpouře v ČSSD, jejímž jsem členem od začátku 90.let. V březnu 2003, kdy jsem v OSN protestoval proti invazi do Iráku tzv. státy ochotných, Petr Pavel tuto invazi jednoznačně podporoval a tvrdil, že Irák hrozí použitím zbraní hromadného ničení. Později i Američané přiznali, že šlo o účelovou lež, která měla ospravedlnit zabití mnoha tisíců lidí. Ani Petr Pavel ani Cyril Svoboda se za ní nikdy neomluvili. Mluvil jsem s panem Benešem, někdejším spolužákem Petra Pavla, a jsem si jist, že oba studovali na komunistické vyzvědače a ne na vojenské diplomaty. Jako sociální demokrat jsem zblízka sledoval vývoj vládní spolupráce ČSSD a ANO, která nakonec dovedla ČSSD mezi mimoparlamentní strany. Nemám tedy důvod obdivovat Andreje Babiše. Ovšem ve druhém kole prezidentských voleb budu volit menší zlo, tedy Andreje Babiše, a naději na mírové jednání.
Články k volbě prezidenta, obdobně jako všechny názorové komentáře, nemusejí vyjadřovat názor redakce !Argumentu. Redakce poskytuje prostor různým názorům a pohledům našich autorů, aniž by vydání článku bylo vyjádřením naší podpory pro jakéhokoliv kandidáta.