Adam Votruba se na výsledky prezidentských voleb v Česku podíval perspektivou srovnání vítěze a poraženého.
Volby jsou vždy příležitostí k živější diskuzi, uvažování o kandidátech i o politice vůbec. Podstatná část občanů České republiky si v posledních dvou týdnech tříbila své názory na Andreje Babiše a Petra Pavla.
Oba kandidáty bylo možné nařknout z komunistické minulosti. Ačkoliv nesdílím antikomunistický diskurz, přece jen mám určité porozumění pro lidi, kteří viděli v tomto problém a možná i z toho důvodu nevolili žádného z kandidátů.
Z mého hlediska má poněkud temnější minulost Andrej Babiš, rozdíl ovšem vidím jen v jeho predátorském způsobu podnikání. O údajné spolupráci s StB lze těžko něco usuzovat. Lidé cestující do nesocialistických zemí byli pravidelně vytěžováni ze strany StB a nešlo se tomu dost dobře vyhnout. Abychom mohli hovořit o morálním pochybení, bylo by třeba znát mnohem více podrobností. Pravdou pak je to, že Petr Pavel se s komunistickým režimem kompromitoval přinejmenším ve stejné míře, ne-li více.
Zdá se, že morální profil kandidáta byl mnohem důležitější pro voliče Petra Pavla. I v diskuzích zdůrazňovali symbolický význam prezidentské funkce: Prezident by měl reprezentovat, nedělat nám ostudu v zahraničí apod. Nesetkal jsem se však s tím, že by někdo vyjmenovával jeho politické přednosti ve smyslu politických názorů nebo politického programu. Když jsem položil v jisté diskuzi otázku na Pavlovy programové klady, byl jsem dokonce osočen z toho, že můj dotaz svědčí o naprostém nepochopení významu prezidentské funkce. Častým argumentem v debatách bylo též tvrzení (ve skutečnosti mylné), že prezident nemá téměř žádné pravomoci.
Vedlejší kapitolu předvolebního klání představovaly vzpomínky na „dobu covidovou“. V táboře Pavlových stoupenců se sešli lidé, kteří Babišovi vytýkají údajně totalitní proticovidová opatření, s lidmi, podle nichž laxní přístup předchozí vlády způsobil smrt tisíců lidí. Obojí mu ostatně předhazovala i dnešní koalice, jakkoliv se z podstaty věci nemohl dopustit obou hříchů zároveň.
Programové přednosti kandidátů nelze porovnat objektivně, ale vždy jen vzhledem k politickým preferencím toho kterého voliče. Z mého hlediska vyznívá takové porovnání jednoznačně ve prospěch Andreje Babiše – stejně jako on odmítám euro, nepřeju si cenzurní zákon umožňující vypínání domnělých dezinformačních webů, jsem kritický k masové migraci, řešení energetické krize zestátněním ČEZu považuji za rozumné, pár méně významných bodů nechávám stranou. U Petra Pavla jsem objevil jedinou přednost a to realističtější názor na problematiku válečného konfliktu – souhlasím přinejmenším s klasickou tezí, že chceme-li mír, měli bychom být připraveni na válku.
V televizních debatách jsme byli svědky vzájemného napadání a oboustranné demagogie. Zdá se, že si to nakonec kandidáti a jejich volební štáby uvědomili a v závěru se pokusili negativní kampaň poněkud zmírnit.
Méně nápadný, ale závažnější, dojem z debat je ten, že Petr Pavel disponuje jen velmi malou politickou inteligencí. Autenticky působil pouze tehdy, mluvil-li o vojenských otázkách. Jinak byl hlavním rysem všech jeho politických názorů konformismus a naivita vzbuzující podezření, že o probíraných otázkách nikdy doopravdy nepřemýšlel (např. zmínka o důchodové reformě nebo istanbulské úmluvě). Skoro se vnucuje otázka: Proč takový člověk vůbec chodí do politiky, když se nezdá, že by ho politika nějak zvlášť zajímala? V této apolitičnosti je s ním z našich bývalých prezidentů srovnatelný pouze Ludvík Svoboda.
Zde je vidět i jistou slabinu v práci novinářského cechu. Bylo by dobré vědět, kdo a co všechno stojí za kandidaturou Petra Pavla. U Andreje Babiše je věc jasná. V případě Pavlovy kandidatury se měl dostat do záře reflektorů např. profesní a politický životopis jeho šedé eminence Petra Koláře. Podle mého názoru tento typ informací voličům nejvíce chyběl k zodpovědnému vyhodnocení situace. Nemyslím to nutně jen jako rozkrývání konspirace, která má voliče odrazovat. Dovedu si představit, že znalost politického pozadí kandidáta ho může pro některé občany učinit důvěryhodnějším.
Smutnou kapitolou je agresivita Babišových odpůrců. Po úvaze jsem přesvědčen (jakkoliv Seznam Zprávy tvrdí opak), že Babišovi voliči vystupovali v průměru méně agresivně. Bylo to možno pozorovat v mnoha internetových diskuzích a rovněž provokativní narušování Babišových mítinků je de facto specialitou jedné názorové strany. Pokud se při tom nechali Babišovi stoupenci vyprovokovat k nějaké reakci, využili to protibabišovští novináři k vytváření narativu o tom, že „agresivita Babišových stoupenců roste“.
Objektivně je nutno říci, že debatu nepolarizoval Andrej Babiš, ale ti, kteří o něm tvrdili, že „Babiš je zlo“ nebo že nás vede na stranu Ruska. Řada voličů na základě této emoce už v prvním kole volila „antibabiše“ – kandidáta, který ho měl údajně největší šanci porazit. Volba podle názorových politických preferencí by přitom přispěla ke zklidnění situace a možná i k lepší politické kultuře. Emoce však byly pro Pavlův tábor výhodné. Dokázaly mobilizovat a zajistily vítězství.
Výrazný úspěch Petra Pavla pochopitelně posiluje liberální tábor. Fialova vláda bude výsledek voleb vnímat i vysvětlovat jako souhlas se svojí politikou. Skupinu s nejistým osudem tvoří Pavlovi stoupenci z tábora klasického konzervatismu. Tito voliči se snaží zůstat součástí politického mainstreamu, ačkoliv ten jejich názorovou pozici stále více vytěsňuje.
Existuje ještě jedno možné riziko týkající se budoucího vývoje. Nestává se vítězství Petra Pavla součástí jakési širší konsolidace v rámci západního světa? Je časová korelace se zvýšenou propagandistickou aktivitou USA a Evropské unie na území České republiky (již jsme mohli sledovat v posledních měsících) čistě náhodná? Nebo lze tyto procesy chápat jako součást úsilí o efektivnější mocenskou kontrolu satelitních zemí? Souvisí s tím nějak zásadní názorový obrat Petra Fialy směrem k čistě prounijní loajalitě? Odpovědi neznáme. Zbývá jen doufat, že navzdory dominanci jednoho ideologického tábora si názorová pluralita nakonec přece jen najde nějaké cestičky, jak se dostat i do vyšších pater politické moci.
Nikdo z kandidátů pochopitelně není zlo, byť ke každému z nich lze mít závažné výhrady. Babiš a Pavel jsou především projevy dvojí možné dysfunkce liberálního politického systému. Na jedné straně oligarcha, který svoji ekonomickou moc rozšiřuje a přeměňuje v moc politickou, na druhé straně člověk, který se dostává do vrcholné funkce nikoliv na základě vlastní veřejné činnosti, ale jako marketingový produkt neveřejné moci zákulisní. Údajný boj na obranu demokracie se v nevraživosti vůči Andreji Babišovi míjí cílem, neboť pouhý Babišův odchod z politického života nemůže odstranit zmíněnou dysfunkci. Politické strany, které jsou za selhávání systému zodpovědny, přitom patří k hlavním Babišovým odpůrcům. Jejich cílem však nikdy nebylo odmítnout vzájemné prorůstání politiky a byznysu jako takové.