Nová kniha Vladimíra Vokála se věnuje osudům a myšlenkám významného francozského politika a revolucionáře Louise de Saint-Justa. Nabízíme exkluzivně ukázku. 

„Fragmenty republikánských institucí“

V této napjaté době, kdy se robespierristé vypořádávali s vnitřní opozicí a Francie se připravovala na závěrečnou ofenzivu proti vnějším nepřátelům, zřejmě Saint-Just dopisoval svůj třetí a poslední teoretický spis: „Fragmenty republikánských institucí“. Stejně jako v případě pojednání „O přírodě“, ani text „Fragmentů“ nestačil dokončit. Zanechal po sobě pouze rukopis, který poprvé vydal v době konzulátu, v roce 1800, poslanec Pierre-Joseph Briot. Spis vyšel v nákladu 300 výtisků, ale bonapartistické úřady, které se obávaly jakobínské nostalgie, většinu z nich zabavily.

Znovu jej publikoval až v roce 1831, po Červencové revoluci,[1] již zmiňovaný romantický spisovatel Charles Nodier, který se ve Štrasburku jako chlapec se Saint-Justem osobně setkal a pociťoval k němu ideové sympatie.[2] O Saint-Justovi v předmluvě k tomuto vydání napsal, že kdyby nepřišla revoluce, stal by se z něj pouhý Voltairův napodobitel. „Nic více v jeho předrevoluční básni Organt nenajdete.“[3] Revoluce však podle něj mladého muže postavila mimo čas, jeho genialita se zrodila z originální mladické bezohlednosti a inovátorské ješitnosti. Nodier považoval v roce 1831 „Fragmenty“ za kvalitní a aktuální dílo. Sílu tohoto rukopisu přirovnal k textům Montesquieua, Montaigna, Mirabeaua nebo Vergniauda. „Ve své afektované stručnosti je (Saint-Just) jasný; ve své republikánské jednoduchosti energický.“[4]

„Fragmenty“ vznikaly za pochodu, na cestách, během přestávek při zasedání Konventu nebo Výboru veřejného blaha. Saint-Just si během dlouhých jednání stále něco zapisoval. Poznámky si dělal i na svých armádních misích, po vyčerpávajících bitvách, po nocích strávených v hostincích i na procházkách v přírodě. Od starších textů zaznamenal ve svém uvažování další významný osobnostní i ideový posun. Zatímco předchozí spisy byly plné naděje a optimismu, z „Fragmentů“ poprvé zazněla skepse, strach z budoucího vývoje, obava o osud revoluce.

„Revoluce zamrzla, všechny zásady jsou potlačeny, zbyly jen rudé čapky, které však osnují spiknutí. Teror relativizoval zločin stejně tak, jako otupuje silný alkohol lidskou chuť.“[5] Tyto věty, které citovala jako důkaz Saint-Justových revolučních pochybností hned řada významných historiků,[6] vystihují vše podstatné. Saint-Just musel být silně zklamaný z toho, kam vývoj ve Francii dospěl. Z textu je znát únava z politických bojů mezi jednotlivými frakcemi, z neschopnosti najít shodu při řešení ekonomické krize, z náboženských rozporů, z nárůstu zkaženosti, z volných mravů či z nechuti řešit státní dluhy. Saint-Justa zneklidňovala všudypřítomná korupce, jíž si všiml i v regionech, a také chudoba i malicherné spory mezi revolučními vůdci. Nelíbilo se mu, že přes veškerá republikánská opatření získávali ve Francii znovu moc majetní aristokraté, kteří zneužívali svého majetku a spekulovali se starými penězi i nově získanými asignáty. „Teror nás může zbavit monarchie a aristokracie, ale kdo nás vysvobodí z korupce? Instituce.“[7]

„Fragmenty“ jsou Saint-Justovým testamentem, představují vizi Francie po vítězství republikánské armády proti zahraničním interventům. Předpokladem jejího uvedení v život měl být začátek účinnosti před rokem schválené ústavy, nové společenské smlouvy, která měla podmínit existenci ctnostné, svobodné a spravedlivé republiky. Saint-Justův text tuto ústavu rozvedl a přišel s návrhem úřadů, které měly dohlížet na její zdárné fungování.

Mathiez zcela správně napsal, že Saint-Just byl vášnivým zastáncem jednoty a centralizace[8], což naznačil už ve svých předchozích spisech. Rozdrobenost podle něj vede ke střetu zájmů, je křehká a způsobuje nestabilitu. Uvědomoval si, že stát musí fungovat v každém koutu Francie stejně, rovnostářsky, bez regionálních rozdílů. Všude musí být uplatňovaná jednotná legislativa, na každém místě musí být stejně vymahatelné centrálně schválené právo. Jeho model centralizace však byl jiný, modifikovaný. Na svou dobu nabídl Saint-Just převratný koncept, který byl později uplatněn až v éře bonapartismu a poté při vzniku centralizovaných národních států v 19. století. Navíc není vůbec nadnesené uvést, že následně byl ve 20. století aplikován při vzniku jednotných institucí Evropského hospodářského společenství a Evropské unie. Navrhoval dokonale fungující byrokracii; nikým nevolenou, pouze jmenovanou demokraticky zvolenými zákonodárnými či výkonnými orgány, s přesně navrženou hierarchizací, kontrolovanou exekutivními orgány a fungující na základě konceptu rovnováhy mocenských sil. „Despotismus se nalézá v jedné moci a s rostoucím počtem institucí klesá.“[9] A k tomu dodal: „Čím více existuje institucí, tím jsou lidé svobodnější.“[10]

Podle Saint-Justa byly první dva roky republiky poznamenány tím, že skutečně legitimní a demokratické instituce neexistovaly. Ze správy věcí veřejných se vytratila pokora a vymizela ctnost. Proto je „…v revolucích, kde narůstá zvrácenost a vytrácejí se ctnosti, nezbytné vyslovit jasné principy a správně je definovat… Běda těm, kteří žijí v době, kdy ctnost sklopí oči.“[11]

Ctnost je opět ústředním pojmem pojednání, jakousi mantrou, která se „Fragmenty“ prolíná od začátku do konce. Podle Saint-Justa jde o jediný účinný prostředek k tomu, aby republika dosáhla veřejného blaha. Ctnost má ve spisu stoický antický nádech, čímž se mladý politik vrátil ke svým myšlenkovým kořenům ze začátku devadesátých let. „Stoicismus je ctností mysli a duše. Může zabránit korupci republiky.“[12] Ctnostný občan se má povznést nad osobní zájmy a měl by se plně odevzdat zájmům republiky.

Zásadním problémem je však skutečnost, že rozvrácené mravy zpochybňují úctu k republikánským autoritám. „Republiku je obtížné řídit, pokud každý závidí či opovrhuje autoritou.“[13] Takto explicitně se pojem autorita objevil v Saint-Justových textech poprvé. Bez znalosti kontextu by bylo možné konstatovat, že mladý politik nedlouho před svou smrtí dospěl k autoritativnímu pojetí politiky podle Bossuetovské absolutistické a vyloženě konzervativní předlohy z éry Ludvíka XIV. Mohlo by se dokonce zdát, že se vymanil z pluralitně vnímaného vůdcovství kolektivního typu. Skutečnost je však poněkud složitější.

V Saint-Justově pozůstalosti z jeho pařížského bytu, kde bydlel v posledních měsících svého života, se totiž vedle textů Rousseaua, Mablyho, Marata či Montesquieua nalezla také kniha Nicolase Gabriela Clerca o čínských dějinách, konkrétně o Konfuciovi.[14] Saint-Just tudíž musel znát myšlenky tohoto starověkého čínského myslitele, který úctu k autoritě považoval za klíčový hnací motor stabilní a udržitelné společnosti. Konfucius však ve svém myšlení rozhodně neměl na mysli pouze autoritu ve smyslu jediného vládce. Pojmem autorita nazývá v obecnějším slova smyslu institucionálně i tradicionalisticky zakotvené osobnosti, které vytvářejí svou složitou strukturou pevnou páteř, skutečnou oporu státu. Nemá tedy na mysli jediného lídra, ale reprezentanty tradičních byrokratických institucí, případně přirozené opory rodinného prostředí na různých stupních hierarchie. Úkrok k autoritě tak v případě Saint-Justa nelze chápat jako odklon od kolektivismu k individualismu a příklon od levice k pravici. Autority jsou naopak symbolem ověřených struktur, které mají oporu buď přímo v ústavě a zákonech, či nepřímo v rodině jakožto nejčistším odrazu morálně čisté přírody.

Vedle ctnosti a autority je dalším důležitým pojmem „Fragmentů“ poněkud posunuté vnímání veřejného blaha, které Saint-Just staví do protikladu k osobním zájmům. Jeho veřejné blaho však na rozdíl od učení klasické ekonomie či centristického i pravicového liberalismu nemá nic společného s užitečností či osobním štěstím, neboť šťastným může být člověk i ve chvíli, kdy jeho zájem ustoupí do pozadí a zvítězí kolektivní prospěch, dobro celé společnosti. „Jakmile začne být veřejné blaho opomíjeno, politickou situaci státu nezachrání žádné opatření. Každý bude hájit pouze své vlastní zájmy, kterými dosáhne majetku, jenž uspokojí jeho potřeby.“[15] Ale to je podle něj chybné.

Veřejné blaho má být vystavěno na uspokojení potřeb každého jednotlivce a na přirozeném respektu. Jeho základním předpokladem je hojnost, jež je závislá na lidské práci. Jsou to právě osobní „majetnické“ zájmy každého jednotlivce, které brání tomu, aby byla hojnost, a tím i práce, dostupná každému. Pokud tomu tak není, je nemožné, aby byli všichni spokojeni. „Každý musí pracovat, pak se budou všichni vzájemně respektovat.“[16] Práce podle Saint-Justa společnost nerozděluje, naopak jí může přinést žádoucí sjednocení. Hovoří dokonce o právu na práci, které se později stalo jedním z hlavních dlouhodobých požadavků socialistického hnutí. Toto právo by mělo být základním pilířem mravné a fungující společnosti. „Pokud všichni pracují, dostaví se hojnost, bude zapotřebí méně peněz a zmizí neřesti… Práce a občanská úcta jsou pro nás nezbytné ctnosti… Když Římané ztratili chuť pracovat a žili jen ze své proslulosti, ztratili svobodu.“[17]

Saint-Just se v pojednání znovu věnoval i obecným úvahám o roli státu. V základní rovině má být podle něj „zřízen k nápravě nespravedlností.“[18] Těch viděl v soudobé společnosti hned několik, ale tou nejreálnější byla skutečnost, že se ve Francii rodily děti do poměrů, v nichž nemohly svobodně realizovat veškeré možnosti, které jim lidský život nabízí. Stát by měl tyto „nerovnosti“ kompenzovat a měl by umožnit, aby měl každý možnost realizovat se podle svých vlastních, nikoliv vnucených představ.

A k tomu mají sloužit právě jím navrhované instituce republiky. Jejich nosným pilířem by měl být demokraticky zvolený parlament, založený na rovném, nedělitelném a všeobecném volebním právu. Tato myšlenka nebyla v jeho textech nová, zmiňuje se o ní ve všech svých předchozích teoretických spisech. Nová je jasně artikulovaná idea doplňující se vertikální a horizontální správy republiky. Zjednodušeně: na centrální úrovni musí fungovat základní instituce, které zajistí rovný přístup občana ke klíčovým politickým a sociálním právům. Do nich je nutné počítat spravedlivé fungování parlamentních výborů a daňového úřadu, dále rovné státní vzdělávání, neprivilegované prostředí pro svobodný ekonomický život, tedy podnikání, i sociální podporu pro potřebné. Princip subsidiarity by pak měl přiblížit státní instituce jiného než centrálního charakteru přímo občanům. Tyto instituce mají podle Saint-Justa fungovat na krajské (departementní) či obecní úrovni. Saint-Just v této záležitosti nebyl příliš konkrétní, ale vyznění jeho textu je jasné. Navrhuje, aby měli regionální úředníci informovanější vhled do lokálních problémů. Předpokládejme, že měl na mysli zřejmě oblastní infrastrukturu, místní trhy, ale i soudnictví či regionální kulturu a péči o zdraví.

To, jakým způsobem mají instituce reálně fungovat, popisuje na několika příkladech. Velmi podrobně se o tom rozepisuje například v části věnované hospodářské politice státu. Podle něj je třeba zajistit ctnostné fungování státu v ekonomické oblasti proto, aby se zamezilo stále častějšímu padělání peněz, což považoval za kolosální problém. Daňové úřady se musejí k občanům chovat uctivě a musejí svou politiku vysvětlovat, nemají pouze rozkazovat. Saint-Just viděl jako zásadní chybu to, že emigranti převedli po roce 1789 velkou část svého majetku do zahraničí, čímž ztratila měna část své hodnoty. Rostoucí inflaci, o které Saint-Just hovořil už v roce 1792, zhoršila i faktická existence dvojí měny. Emigranti zanechali ve Francii značné množství opuštěných nemovitostí, které začal stát spolu se zabaveným majetkem církve konfiskovat a často za podezřelých okolností jej rozprodával prostřednictvím papírových asignátů. Do oběhu se tak dostala měna, která nebyla dostatečně kryta zvýšením výroby a domácího produktu. Starou měnu, krytou cennými kovy, lidé z obav o nejistý výsledek války ukrývali doma, čímž sice rostla její hodnota, ale zhoršoval se tím zásadním způsobem stav monetární i fiskální politiky země. Podle Saint-Justa převážila hrabivost, a základním cílem republikánských institucí proto mělo být nastolení nové důvěry v ekonomických vztazích.[19]

Už od podzimu 1792 se Saint-Just hospodářské politice státu věnoval velmi intenzivně. Z pozůstalosti v jeho pařížském bytě se zachovaly i některé matematické či zemědělské teoretické spisy[20] a vzhledem k neochotě Robespierra diskutovat na půdě Konventu či Výboru veřejného blaha o ekonomice se dá předpokládat, že „nepodplatitelný“ spoléhal v této záležitosti právě na Saint-Justův úsudek, snad i jeho znalosti, i když se s ním v řadě ideových témat rozcházel.[21] V listopadu 1792 totiž Saint-Just vystupoval ještě jako liberál, znalec spisů fyziokratů zřejmě i Adama Smitha, a tvrdil, že násilné prosazování státní intervence do svobodného obchodu je třeba odmítnout, neboť „pouze volný obchod je matkou hojnosti“.[22] Levice Konventu reprezentovaná Robespierrem tehdy chtěla zasáhnout proti rostoucím cenám na trhu. Inflaci navrhovala zkrotit zavedením cenového maxima pro vybrané výrobky, což Saint-Just z pozice ekonomického liberála odmítl a místo radikální fiskální politiky prosazoval umírněný monetární zásah v podobě omezení tisku asignátů, které z valné části nahradily standardní francouzskou měnu. Jeho snahou bylo, aby volný trh krizovou situaci vyřešil sám od sebe, vlastními zákonitostmi. Na cenová maxima přistoupil až pod tlakem ve druhé části roku 1793.

Ve „Fragmentech“ tyto své dřívější postoje přehodnotil. Sice i nadále usiloval o svobodné podnikání, nicméně v duchu politiky ctnosti. Jakékoliv nepravosti měly být podle něj trestány a usvědčené podvodníky měla exekutiva z volné tržní soutěže vyřadit. Vyslovil se překvapivě i pro aktivistickou fiskální politiku v podobě centrálně řízené daňové soustavy, i když ještě zdaleka nevyslovil pozdější socialistický požadavek na progresivní zdanění obyvatel. Navrhl rovněž zavedení majetkové daně a mnohem konkrétněji popsal systém, který navrhoval ve svých radikálně levicových ventoských projevech, kdy požadoval zabavení majetku nepřátel republiky.

Za tímto účelem navrhl zřídit takzvanou „veřejnou doménu“.[23] Mělo podle něj jít o jakýsi majetkový a finanční fond, který by spravoval stát. Měl by mít podobu veřejnoprávní či státem dozorované instituce. Financovaly by jej daňové výnosy a výnosy z majetku zabaveného emigrantům či nepřátelům revoluce, kteří porušili zákony. Saint-Just přitom, na rozdíl od zběsilých, sansculotů či některých radikálních pařížských sekcí, rozhodně nenavrhoval, aby tito lidé byli fyzicky likvidováni. Uvažoval dokonce o shovívavosti a byl ochoten dát jim druhou šanci v nových podmínkách za předpokladu, že již nikdy neporuší zákony.

Pokladnu veřejné domény měly plnit také daně z příjmu fyzických osob, a to ve výši deseti procent z roční mzdy, patnácti procent z hodnoty výnosu z výroby a také dědická daň. Tu chtěl Saint-Just zavést proto, aby korigoval extrémní majetkové rozdíly mezi občany Francie. Uvědomoval si, že děti z bohatých rodin byly finančně i majetkově zvýhodněny a touto formou usiloval o narovnání jejich startovacích podmínek. Navíc na dědictví měla mít právo pouze přímá linie z rodičů na děti. Pokud by po sobě občan nezanechal potomky, jeho majetek měl připadnout veřejné doméně.

Veřejná doména měla být dalekosáhlým projektem. Měla financovat penze pro důchodce, sociální dávky pro nemajetné, invalidní důchody pro zmrzačené vojáky, školy, finanční příspěvky pro rodiny, které adoptovaly sirotky, měla disponovat penězi na výchovu opuštěných dětí i na sirotčince, měla zabezpečit rodiny, kterým zničila majetek válka nebo živelná pohroma. Měla poskytnout půjčky mladým rodinám a za výhodných podmínek měla propůjčovat zabavenou půdu lidem bez práce, aby se svou vlastní pílí začlenili do společnosti.[24]

Tento návrh z pera teprve šestadvacetiletého politika je na svou dobu velmi přelomový a je klíčovým důkazem, že Saint-Just je v dějinách politického a možná i ekonomického myšlení neprávem opomíjen. Vyvstává otázka, zda se jednalo skutečně o jeho původní myšlenky, nebo zda nevycházel z návrhů zkušenějších či vzdělanějších myslitelů, případně z radikálních návrhů teoretiků levého křídla „Hory“.

Bezesporu radikální sociální politiku navrhoval již v počátcích revoluce Marat. Ve svém spisu „Okovy otroctví“[25] nabídl sžíravou reflexi peněžní morálky a soukromého vlastnictví. Saint-Just znal Marata osobně a četl jeho texty. Marat však rozhodně nebyl teoretikem Saint-Justova formátu. Nenabídl řešení, pouze destrukci. Totéž platí o dalších představitelích sansculotů a zběsilých, Hébertovi či Rouxovi. Nikdo z nich se nepokusil o ucelený politicko-ekonomický koncept.

Saint-Just musel znát také názory utopisty Morellyho, kterého lze podle Talmona dokonce považovat za jednoho z prvních skutečných komunistů.[26] Morelly navrhoval řízení společnosti na základě centrálního plánování a „…systém výroby a spotřeby (měl být) …založen na veřejných skladech, do nichž budou ukládány všechny produkty, které pak budou rozdělovány podle potřeb.“ [27] To na první pohled připomíná Saint-Justův návrh na zřízení veřejné domény, ale pouze zdánlivě. Saint-Just na rozdíl od Morellyho nebyl zastáncem zrušení soukromého vlastnictví a vzhledem ke svému dřívějšímu obdivu k fyziokratismu nepopíral existenci svobodného trhu ctnostných bezúhonných občanů.

Vzhledem k Saint-Justově povaze „solitéra“ je více než pravděpodobné, že na projektu pracoval sám, dokonce zřejmě bez vědomí Robespierra, který se takto podrobně sociálním a ekonomickým rozměrem politiky nezabýval.

Saint-Just se tak na konci svého života stal nesporně skutečným raně socialistickým politikem, navíc nikoliv politikem revolučně socialistickým či utopistickým, ale z dnešního pohledu klasicky socialistickým či sociálně demokratickým. Veřejnou doménou chtěl bez běsnění Revolučního tribunálu, bez politických procesů a justičních vražd vyrovnat extrémní sociální nerovnosti v zemi a eliminovat možné třídní nepokoje. Je navíc pozoruhodné, že podobný systém, který poněkud zjednodušeně nazýváme „sociálním státem“, funguje v transformované podobě ve všech západních demokraciích, které se hlásí k sociálně tržní ekonomice, a je dokonce institucionální součástí ustavujících dokumentů Evropské unie.

Klíčovou roli v novém uspořádání státu měly mít podle Saint-Justa také vzdělávací instituce, které měly nové občany vychovávat v duchu republikánských ctností. V této části pojednání se Saint-Just znovu vrátil k Rousseauově myšlence, že člověk se rodí na svět dobrý, ale jeho morálku ničí prostředí, ve kterém žije. Rodina může být jakkoliv stabilní, přesto se vždy najdou okolnosti, které dítěti pokřiví mravy. Saint-Justův návrh je vyloženě spartánský a výrazně koresponduje s pozdějšími socialistickými projekty sociálního inženýrství. Bylo by naivní předpokládat, že se s „Fragmenty“ seznámili po roce 1917 představitelé sovětského režimu, přesto má Saint-Justův přístup k výchově značné množství společných rysů s podobou výchovného a vzdělávacího systému leninského a stalinského typu. V některých aspektech se alespoň částečně podobá také sociální a vzdělávací politice skandinávských zemí, kde je upozaděna role rodiny, přičemž ji z velké míry přejímá stát. Důkazem pro toto tvrzení, který lze nalézt ve „Fragmentech“, je důraz na eliminaci dětského individualismu. Jako by chtěl Saint-Just prostřednictvím republikánských institucí vychovat z mladých Francouzů jakési ctnostné odosobněné klony. „Děti patří matce pouze do věku pěti let. Poté až do smrti patří republice… Jsou majetkem vlasti a musejí podléhat společným (jednotným) instrukcím… Děti mají mluvit lakonickým jazykem, mají zakázány hry, kde se předstírá (hraje), musejí vždy říkat pravdu.“[28]

Výchova má mít podle Saint-Justa kolektivistickou podobu, děti mají být vyučovány ve skupinách, měly by žít v odloučení od rodin. Saint-Just navrhoval, aby školství nemělo privátní charakter, aby bylo ryze veřejné, nesmí se v něm připouštět žádné elitářství, zároveň musí být bezplatné, přístupné všem. Některé návrhy mohou s odstupem času působit absurdně, možná směšně, například skutečnost, že děti do deseti let nesmí vyučovat kantoři mladší šedesáti let; že děti musejí bezplatně vypomáhat zemědělcům v době sklizně, že dívky do deseti let mohou chodit na veřejnosti pouze s dospělým doprovodem nebo že jednou z klíčových dovedností musí být pro studenty plavání. Na druhé straně Saint-Just přišel s neuvěřitelně pokrokovými návrhy, které byly v některých vyspělých státech aplikovány až po druhé světové válce. „Na dětech se nesmějí vykonávat tělesné tresty, ani se nesmí hladit… Stát zajistí dětem stravování, které musí obsahovat kořenovou i klasickou zeleninu, ovoce, mléko a chléb (má jít o vegetariánskou stravu)… Děti se stravují společně… Mají plátěné stejnokroje (kvůli eliminaci elitářství), spí na podložkách a to alespoň osm hodin denně… Musí se naučit jízdu na koni, cizí jazyky a tráví čas v přírodě.“[29]

Tradicionalistou zůstal Saint-Just v otázce vzdělávání s ohledem na pohlaví. Chlapci se měli vzdělávat odděleně od dívek, přičemž u dívek více než o vzdělání uvažoval o výchově k rodinnému životu. Chlapci mají být od útlého dětství vedeni k vojenským dovednostem a už na školách mají tvořit jakési předstupně rot, praporů a na úrovni obcí a okresů dokonce legií. Saint-Just tedy zřejmě předpokládal, že Francie bude v budoucnu potřebovat silnou armádu, která úspěšně ochrání svobodu země před zahraničními nepřáteli. Zřejmě počítal i s možností, že republikánské myšlenky bude jednou Francie šířit i za své hranice prostřednictvím exportu jakobínství.

Saint-Justovy „Fragmenty“ jsou bezesporu ojedinělým pokusem o teoretické ztvárnění revoluční utopie, jakobínského ideálního státu. Jde o návrh v mnohém naivistický, maximalistický, vzhledem k rozpracovanosti rukopisu nedokončený, často se jedná o pouhá hesla, poznámky, které zřejmě Saint-Justa napadly během inspirativních okamžiků let 1793 a 1794. Na druhou stranu je možné jej považovat za ideově přelomový; za pojednání, které nemá v teoretické rovině revoluční Francie obdoby.

[1] Červencová revoluce proběhla v roce 1830. Svrhla Karla X, bratra Ludvíka XVI., a dosadila na trůn Ludvíka Filipa Orleánského.

[2] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 5

[3] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 7

[4] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 9

[5] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 40

[6] Například: Mathiez, Albert: Francouzská revoluce, Praha, 1952, str. 402

[7] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 38

[8] Mathiez, Albert: Francouzská revoluce, Praha, 1952, str. 402

[9] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 39

[10] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 39

[11] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 29-30

[12] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 42

[13] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris 1831, str. 43

[14] Les Annales historiques de la Révolution francaise, číslo 379, leden-březen 2015, str. 203-222

[15] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 47

[16] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 48

[17] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 48-49

[18] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 79

[19] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 50-51

[20] Les Annales historiques de la Révolution francaise, číslo 379, leden-březen 2015, str. 203-222

[21] Příkladem je jejich výše zmiňovaný rozpor o stanovení maximálních cen z roku 1792.

[22] Gratien, Jean: Oeuvres de Saint-Just, L’Esprit de la Révolution et de la Constitution de France, Paris, 1946, str. 127-134

[23] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, veřejné doméně věnoval Saint-Just celou kapitolu na stranách 78-79

[24] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 78-79

25 Živé odkazy: Marat – vybrané stati, Praha, 1952, str. 19

26 Talmon, J. L.: O původu totalitní demokracie, Praha, 1998, str. 61

27 Talmon, J. L.: O původu totalitní demokracie, Praha, 1998, str. 62

[28] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 57-58

[29] Nodier, Charles: Fragmens sur les institutions républicaines, ouvrage posthume de Saint-Just, Paris, 1831, str. 58-60.

Vladimír Vokál: Saint-Just: Krvavý démon Francouzské revoluce, Praha 2023.

Knihu v audio formátu naleznete ZDE.