Anglistka Alice Tihelková píše o tom, proč Konzervativní strana Theresy Mayové přišla o parlamentní většinu ve čtvrtečních volbách a co to může znamenat.
Hlasy ze včerejších voleb jsou sečteny a z výsledků je jasné, že snaha premiérky Mayové získat předčasnými volbami výraznější parlamentní většinu skončila fiaskem; přes faktické vítězství konzervativci utrpěli citelné ztráty a o existující většinu přišli. Přitom ještě v dubnu, kdy se Mayová pro volby nečekaně rozhodla (údajně aby se stihla utkat se „slabým“ Corbynem, který v komunálních volbách utrpěl porážku a uvažovalo se o jeho rezignaci), dávaly průzkumy konzervativcům pohodlný náskok 21 procentních bodů. Nyní je však situace diametrálně odlišná. Zde jsou zatím zveřejněná čísla:
Konzervativci: 318 křesel (ztratili 13)
Labouristé: 261 křesel (získali 31)
Skotská národní strana: 35 křesel (ztratili 19)
Liberální demokraté: 12 křesel (získali 4)
Ostatní: 12 křesel
UKIP: žádné křeslo nezískali
Volební účast byla cca 69 % – nejvyšší od roku 1997.
Výsledkem je tedy to, čemu Britové říkají „hung parliament“ (parlament bez jednobarevné většiny). Jaké jsou tedy možnosti sestavení vlády? Podle posledních zpráv se Theresa Mayová rozhodla nerezignovat, ale pokusit se vládnout se severoirskými demokratickými unionisty (DUP), kteří získali 10 křesel; zřejmě za cenu značných ústupků této straně.
Otázka zní: jak je možné, že konzervativci během tak krátké doby tolik ztratili, a naopak posílili Corbynovi labouristé? Důvodů se nabízí hned několik.
Labouristé měli lepší kampaň
Za prvé, i Corbynovi odpůrci se shodují na tom, že labouristé vedli výrazně lepší kampaň. Labouristický lídr, mající za sebou léta aktivismu a protisystémových protestů, byl během kampaně doslova ve svém živlu – na předvolební setkání dokázal přitáhnout stovky lidí, byl přesvědčivý, chemie mezi ním a voliči fungovala. Když spolu se shromážděnými recitoval slavné Shelleyho „ye are many, they are few“, dojem kandidáta stojícího na straně řadového voliče proti politické elitě byl nezpochybnitelný. Stejně jako před nedávnem Bernie Sanders dokázal oslovit mladé voliče, tlačené vysokými cenami bydlení i vzdělání, prekarizací práce a stále nejistějšími existenčními vyhlídkami a nabídnout jim sociálnější vizi budoucnosti.
Na druhou stranu Mayová, navzdory své mantře „silné a stabilní vedení”, žádnou konkurenční vizi nenabídla. I nekompromisně konzervativní novinářka Janet Daleyová v deníku Telegraph poznamenala: „Jeremy Corbyn konfrontoval Theresu Mayovou s řadou reálných idejí a ona na to neměla co říct”. Během kampaně působila strojově a odtažitě, což ještě umocnilo její odmítnutí účastnit se předvolebních debat; ve finální televizní debatě lídrů stran se nechala zastoupit ministryní vnitra Amber Ruddovou. Podle řady pozorovatelů to byla jedna z nejhorších kampaní, kterou konzervativci vedli.
Sociální otázky zásadní
Dalším faktorem, který v propadu konzervativců hrál zásadní roli, byla jejich stále nepopulárnější sociální politika. Přestože se naše média soustřeďují především na Brexit, zhoršující se sociální situace a prohlubující se nerovnost jsou pro Británii zásadním tématem. Politika škrtů, privatizace zdravotnictví a sociálních služeb i neřešená krize bydlení přihrávají politické body Corbynovi, který slibuje tento trend zvrátit. Velké rozhořčení jen pár týdnů před volbami způsobil poněkud asociální volební manifest konzervativců, mimo jiné odpírající státní péči seniorům trpícím stařeckou demencí či Alzheimerovou chorobou. Ani návrh Mayové zrušit obědy zdarma pro školáky (pro řadu chudých dětí je to často jediné vydatné jídlo za den) se nesetkal s pochopením a nabízela se paralela s někdejším podobným krokem Margaret Thatcherové, který jí vynesl přezdívku Thatcher, the milk snatcher. Ač to z našich končin nemusí být tolik viditelné, právě tento manifest řadu voličů od podpory konzervativců odradil; jako by se vrátila ona pověst “zlé strany”(nasty party), která se s konzervativci táhne od thatcherovských let a kterou se, alespoň v počátcích, snažil napravit David Cameron. Zajímavé je, že labouristé zaznamenali úspěch i v některých okrscích, které po celé desetiletí pevně drželi v rukou konzervativci (například historické Canterbury).
Vliv teroristických útoků
Konečně je třeba zmínit i roli nedávných teroristických útoků na britské občany. Kdo se domníval, že tyto útoky podporu “železné” premiérky posílí, přepočítal se. V kontrastu s premiérčinými deklamacemi totiž stála skutečnost, že ještě jako ministryně vnitra nechala výrazně seškrtat rozpočet britské policie, takže v ulicích ubylo až 20 000 policistů. Že jsou Britové pod jejím vedením v bezpečí, se jí za těchto okolností přesvědčit nepodařilo a v předvolebních debatách byla právě tato oblast škrtů reflektována velmi kriticky.
Podle slov britského pedagoga a bývalého politika Richarda Peallinga žijícího v Plzni se celkově jednalo o „zbytečné volby“, v nichž se Mayová těžce přepočítala. Její vláda s podporou severoirských unionistů bude velmi křehká a stačí pár prohraných doplňovacích voleb, aby o svou miniaturní většinu přišla. Ve volbách prý ani tak nešlo o Brexit (jehož tvrdá verze je nyní vážně ohrožena), jako spíše o projev rostoucí nespokojenosti s celkovou politikou konzervativců. Naopak labouristé jsou na vzestupu a Corbyn obstál i navzdory dlouhodobě negativní mediální kampani, líčící ho jako přítele teroristů, šíleného marxistu či hrobníka ekonomiky.
Stalo se již tradicí, že bulvární deník Sun mediálního magnáta Ruperta Murdocha v den parlamentních voleb přichází s provokativním titulkem, jímž se snaží na poslední chvíli zahýbat veřejným míněním. Letošním kouskem byla fotografie Corbyna vykukujícího z popelnice za doprovodu slovní hříčky „Don’t Chuck Britain in the Cor-bin” (Neházejte Británii do Corbynovy popelnice). V popelnici však nakonec skončila konzervativní většina v parlamentu a nad dalšími osudy premiérky visí otazník. Na svou příležitost již zcela jistě čeká nepředvídatelný, leč ambiciózní Boris Johnson.