Věra Beranová připomíná osobnost českého estetika a levicového intelektuála Bedřicha Václavka. Od jeho smrti v koncentračním táboře Osvětim uplynulo 80 let.
Dne 5. března uplynulo již 80 let ode dne kdy v Osvětimi zahynul Bedřich Václavek pod symbolickým krycím jménem redaktor Hrdina. Václavek patří k těm tisícům, kteří se bohužel již ztrácejí ze společenského vědomí. Je velmi smutné, že právě dnes, kdy naše současnost doslova hledá pro odůvodnění své současnosti oporu v konstantách. Hodnoty, do kterých se vložilo tolik nadějí, v podstatě zklamaly. Tyto hodnoty bývají nejčastěji spojovány s osobnostmi, které je reprezentovaly. Bohužel k typickému rysu dějin a konkrétně naší domácí historiografie patří jejich zpochybňování až k jejich doslova zatracování. A tak mnoho z těchto osobností zmizí někde v toku dějin a většinou se nedočká znovuzrození v nových časech. Neměla by to být omluva, měla by to však být stálá pobídka k tomu, abychom si uvědomili, že právě prostřednictvím takových osobností, tyto stálé trvalé hodnoty, za které bylo a stále stojí je znát a ve svém sice jiném, ale v podstatě stále stejném světě, je nutné respektovat a prosazovat. Takovou osobností byl bezpochyby estetik, umělecký kritik, folklorista, publicista, v neposlední řadě levicový intelektuál Bedřich Václavek. Narodil se v Třebíči v múzickém prostředí. Po vzniku Československé republiky přestoupil z vídeňské filosofickém fakulty na českou, kde se velmi brzy účastnil kulturně-politických diskusí, které byly samozřejmou a organickou součástí jeho vědecké, odborné orientace. V prvních letech to byla například práce pro Studentskou revue a také pravidelné příspěvky do časopisu Var Zdeňka Nejedlého.
Pojetí estetiky jako vědní disciplíny mělo ve Václavkově době především charakter psychologický s převahou subjektivistických východisek. Tento přístup byl celkem pochopitelný jako reakce na přísný pozitivismus předcházejícího období představovaný v našem prostředí Jaroslavem Gollem. Převládající psychologizující východiska, i když samozřejmě ve své době, tedy především ve 20. letech, měla svá opodstatnění, nevyhovovala Václavkově odborné a v podstatě i společenské orientaci. Estetika má být společenskou vědou, která reaguje na stěžejní společenské otázky a svým způsobem je také řeší. Inspiraci a východisko pro své, v podstatě celoživotní nasměrování, pak Václavka viděl v sociologickém přístupu, který byl úzce svázán s chápáním a interpretací nových forem umění, jako byl ve své době film, fotografie a také malé divadelní formy. Právě jistou inspiraci našel Václavek za svého pobytu v Berlíně v letech 1922-23. Právě v těchto nových formách hledal i nové obsahové pojetí umění. V těchto souvislostech nás napadá možná velmi odvážná myšlenka související s naší současností a týkající se nových současných uměleckých forem a jejich možných nových obsahových souvislostí. Tedy, přinášejí nebo mohou přinášet nové formy i nové obsahy. To je problém, který se snažil ve své době Václavek analyzovat. Vedla jej k tomu i levicová orientace, i když práce s prameny, tedy uměleckými díly, byla vždy přísně exaktní. Nikdy nesklouzával k povrchnímu ideologickému výkladu umělecké tvorby. To byl také jeden ze zdrojů hlubokého rozporu se zastánci povrchně chápaného socialistického realismu druhé poloviny 30 let.
Václavek tak jako hledal odpovědi na společenské otázky v novém moderním umění, tak je také svým způsobem hledal ve folkloru. Byly to také to například i kramářské písně, které stály naprosto mimo estetický či historický zájem a ve kterých objevoval nesmírný zdroj, pramen společenské situace dané doby. Tedy už ne lidová tvorba, která byla jen sběratelským zájmem, ale jako opravdový zdroj poznání kultury společnosti dané doby. I když jistě můžeme polemizovat s Václavkovými závěry týkajícími se možné renesance lidového umění v jeho původní podobě, jistě je však velmi inspirativní jeho zájem o „umělecké “ projevy, které dodnes stojí na okraji zájmu.
Václavek je přesvědčen o tom, že umění prožívá ve 20. a 30. letech 20. století krizi. Jistě nebyl sám, ale jako jeden z mála má recept na její vyřešení. Viděl jej v orientaci na současný život, v řešení otázek současného života. Samozřejmě se zde otevírá otázka formy, tedy jak a jakým způsobem umění pracuje, jakou formou. V tomto případě se při řešení této problematiky dostal do sporu s ortodoxními zastánci socialistického realismu, pro které forma musela být neměnná, pro masy srozumitelná, zatímco pro Václavka odchovaného avantgardou byla forma součástí nového umění, tedy vždy specifická.
V období Protektorátu se Václavkovi stále více zužoval prostor k prezentaci výsledků úvah týkajících se odborných estetických a zvlášť i kulturně politicko-propagandistických myšlenek. Snažil se využít Lidových novin, aby zde publikoval sice odborné -folkloristické statě, ale v podstatě aktualizované současnou politickou situací. Toto je jeden ze základních rysů Václavkových textů. I problematiku na první pohled čistě odbornou, v řadě případů například historickou, chápal vždy v aktuálních souvislostech. To se například týkala i statí Písně a národ a Obroda živého slova uveřejněných v Lidových novinách.
Bedřich Václavek patřil k respektovaným osobnostem kulturně-politického života v dramatických letech druhé poloviny 30. a na počátku 40. let. Patří stále k těm, u kterých se pevně pojí jejich názor na svět, politické přesvědčení s konkrétním občanským jednáním. Své přesvědčení zaplatil svým životem v Osvětimi 5. března 1943. Jeho význam si po druhé světové válce uvědomoval i akademický svět pravidelným uspořádáním mezinárodních konferencí nazvaných Václavkova Olomouc, které však v tzv. nové době zanikly stejně jako název jednoho ze sálů olomouckého Vlastivědného muzea. Tak se bohužel nemění v průběhu let nejen názvy ulic a náměstí, ale také vztah k významným osobnostem kulturního světa.