Ukázka z knihy sociologa a europoslance Jana Kellera Evropské rozpory ve světle migrace, která mapuje přijetí migračních kvót jako třetí fázi evropského řešení migračních toků a čtvrtou fázi, která je konfrontační a vede k rozkolu v Evropské unii.

Jan Keller v předchozích částech kapitoly mapuje předcházející fáze vztahu Evropské unie k problémům migrace, včetně hlavních dokumentů a institucí, které EU k tomuto účelu zřídila. Upozorňuje na to, že se v podstatě jedná na projevy rizikové společnosti sociologa Ulricha Becka – riziková společnost produkuje stále vyšší rizika, ale nemá k dispozici spolehlivé pojistky na jejich zvládání.(…)

Třetí fáze – tlak na přijetí kvót

Od druhé poloviny roku 2014 dochází k prudkému vzestupu počtu migrantů, který v roce 2015 kulminuje a v roce následujícím klesá jen částečně. Evropské instituce přitvrzují ve svých opatřeních. Méně však směrem k oslabení proudu migrace, mnohem výrazněji směrem k zemím, které se migranty zdráhají přijímat. Pro toto období je charakteristické energické úsilí podělit se o důsledky nezvládnuté migrační vlny a ve srovnání s tím absence podobně energického řešení průběhu, či dokonce hledání příčin migrace. V této fázi sílí tlak na přijetí povinných kvót. Některé země se mu snaží čelit úhybným manévrem – slibem respektovat kvóty nepovinné.

Migrační kvóty

Již ve sdělení Komise ze 4. května 2011, které bylo jakýmsi manifestem podpory řízené migrace, se uvažuje o situaci, jež by nastala, pokud by se migrace vymkla zpod kontroly. Pro takový případ bude zapotřebí, konstatuje se ve zmíněném dokumentu, zavést zvláštní „nouzový mechanismus, který by byl poslední možností v případě výjimečně velkého tlaku“.

O čtyři roky později se tímto zvláštním mechanismem staly migrační kvóty. V pravém slova smyslu nejsou kvóty pojistkou vůči vlně migrace. Jsou pouze nástrojem, jak zpětně rozložit její dopady a rizika mezi všechny členské státy.

K prvému návrhu povinných kvót sahá Evropská komise v dubnu 2015 poté, co některé členské země (především Itálie, Řecko a Německo) požádaly o pomoc se zvládnutím enormního počtu žadatelů o azyl. Tento návrh Evropská rada v červnu 2015 odmítla. V této fázi šlo o rozmístění 40 000 migrantů z Itálie a Řecka, a to do konce roku 2015. Na Českou republiku připadalo 1 100 migrantů. Zároveň mělo být v průběhu tří let přerozděleno do zemí EU dalších 20 000 osob z uprchlických táborů ležících mimo Evropu, zhruba čtyři stovky z nich do Česka.

Další návrh na zvýšení povinných kvót byl zveřejněn v září 2015 po nebývale silné letní vlně příchodu migrantů. Požaduje přerozdělit z Itálie a Řecka dalších 66 000 osob, přičemž Česká republika z nich měla přijmout dalších 1 591 osob.

Evropský parlament na svém zářijovém zasedání 2015 princip povinných kvót většinou hlasů podpořil. (X) Ve své rezoluci konstatoval, že „mnoho občanů projevuje nebývalou míru solidarity s uprchlíky, vřele je vítá a poskytuje jim působivou míru podpory. Evropští občané tak dávají najevo, že ochrana lidí v nouzi a soucítění s nimi zůstávají ryzími evropskými hodnotami“. Parlament vybízí evropské občany, aby vytrvali ve své podpoře a angažovanosti, neboť tyto aktivity představují naději pro budoucnost Evropy. Zároveň vyjadřuje roztrpčení nad chováním některých vlád a soudí, „že současná situace je ukázkou politováníhodného nedostatku solidarity vlád vůči žadatelům o azyl a také nedostatečné koordinace a soudržnosti opatření“. Vzpouzející se Evropské radě se připomíná, „že Parlament důrazně podporuje závazný mechanismus přemísťování, který v rámci možností co nejvíce zohledňuje preference uprchlíků“. Parlament lituje, že migranti se musejí obracet na převaděče a používat nebezpečné trasy, což je mimo jiné způsobeno tím, že na vnějších hranicích byly vybudovány ploty a tyto hranice byly uzavřeny. Považuje proto za velmi důležité, aby Evropská unie a její členské státy poskytovaly bezpečné a legální možnosti přístupu pro uprchlíky. Závěrem Parlament „s politováním konstatuje, že vedoucí představitelé některých členských států a strany krajní pravice využívají současné situace k podněcování protiimigračních nálad, což má za následek rostoucí počet násilných činů namířených proti migrantům. Vyzývá komisi a členské státy, aby naléhavě přijaly opatření proti násilným trestným činům a slovním projevům nenávisti zaměřujícím se na migranty“.

Dne 22. září 2015 schválili ministři vnitra států Evropské unie povinné kvóty na rozdělení migrantů mezi členské země EU. Proti návrhu hlasovali ministři vnitra Česka, Slovenska, Maďarska a Rumunska. Finsko se hlasování zdrželo. Ministři ostatních 23 unijních států s povinnými kvótami souhlasili.

Junckerova zpráva o stavu Unie

Dne 9. září 2015, tedy v den, kdy Komise předložila svůj druhý návrh migračních kvót, vystoupil na plenárním zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku její předseda Jean-Claude Juncker se zprávou o stavu Evropské unie. Junckerova řeč je dobrou ilustrací významných posunů, k nimž v této fázi migrační krize došlo.

Předseda Komise se ve své zprávě téměř nezmiňuje o pragmatickém motivu využití migrace. Pouze v jediném místě svého dlouhého proslovu konstatuje, že Evropa je kontinent se stárnoucí populací, proto bude potřebovat přijímat talenty, díky nimž se migrace změní z problému, který je třeba řešit, na dobře řízený zdroj. Jeho zpráva je naproti tomu prosycena odkazy na povinnost Evropanů migranty vstřícně přijímat. Tato povinnost je mnohostranně zdůvodňována: ohledy na lidskou důstojnost (s odkazem na nezadatelná lidská práva), historickou spravedlností (v Evropě byl v dávnější i nedávné minulosti téměř každý někdy uprchlíkem), právními závazky (Ženevská úmluva z roku 1951)nebo hrdostí na to, že dnes je Evropa tak bohatá a stabilní, že představuje pro mnoho lidí z jiných kontinentů naději a stabilitu. Rezervovanost některých Evropanů vůči přijímání migrantů klade Juncker do protikladu s obětavostí zemí, jako je Turecko, Jordánsko či chudý Libanon, na jehož území tvoří uprchlíci již přesto čtvrtinu obyvatelstva.

Jádro Junckerovy řeči signalizuje přesun od pouhých apelů na jednotlivé členské státy k použití prostředků, které tyto státy ke spolupráci donutí. Předseda Komise si připravuje terén pro oznámení této strategie tím, že několikrát opakuje, že právě nyní nastává nutnost energicky jednat, je načase postavit se k současným problémům čelem, či že je nejvyšší čas začít uprchlickou krizi řídit. Ke krokům, které navrhuje, neexistuje prý alternativa.[1]

Junckerovo bilancování probíhá ve dvou rovinách. V té jedné říká, co všechno se udělalo pro řešení příčin přílivu migrantů, ve druhé pak oznamuje, co bude nutno udělat při řešení jeho následků, tedy situace těch, kdo již do Evropy přišli.

Příčiny migrační krize jsou dvojí. Jedny spočívají v nedobré situaci v zemích, odkud běženci prchají, druhé v nedostatečné ostraze vnějších hranic Evropské unie. Juncker se nezabývá tím, proč je situace v zemích uprchlíků tak zoufalá. Pouze ne příliš objevně konstatuje, že „dokud bude v Sýrii válka a v Libyi teror, bude uprchlická krize pokračovat“. Vyzývá k vytvoření evropské diplomatické ofenzivy pro řešení krizí v Sýrii a v Libyi. Navrhuje, aby Evropa jednala v Libyi s bojujícími uskupeními ve snaze zajistit vytvoření vlády národní jednoty. Chválí Evropskou unii za to, že uvolnila miliardy eur na pomoc Syřanům v jejich zemi i v utečeneckých táborech v Jordánsku, Iráku, Libanonu, Turecku a Egyptě. Vypočítává také úspěchy, jichž se podařilo dosáhnout při ochraně vnějších hranic Evropy. Státy Schengenu se účastní společných operací koordinovaných agenturou Frontex v Itálii, Řecku a Maďarsku. Zvýšilo se úsilí v boji proti převaděčům a v rozbíjení skupin obchodujících s lidmi. Podařilo se snížit příliv uprchlíků na středomořské trase na úroveň minulého roku, nyní je třeba docílit podobné stabilizace na balkánské trase. Jsou podnikány kroky nejen k posílení Frontexu, ale chystá se vytvoření evropské pohraniční a pobřežní stráže.

Do kontrastu k těmto relativním úspěchům klade Juncker nepřipravenost Evropy postarat se o ty, kdo do ní již přišli. Odsuzuje stavění zdí a budování plotů jako nehumánní opatření. Následně provádí inventuru toho, co má Evropa k dispozici ke správnému řešení migrační krize a co jí ještě chybí. Upozorňuje, že nezačínáme úplně od nuly. Od počátku roku 2000 Komise soustavně předkládala právní předpisy s cílem vytvořit společný evropský azylový systém. Parlament a Rada tyto právní předpisy jeden po druhém přijímaly. Tyto normy sice existují, ne vždy a ne všichni je však dodržují.

Společné normy v oblasti azylové politiky jsou důležité, avšak ke zvládnutí současné uprchlické krize to nestačí. Nestačí ani přijmout oba návrhy Komise (červnový a zářijový) k přesídlení určitých počtů žadatelů o azyl. Je třeba vypracovat a předložit strukturovaný systém, který dá evropskému úsilí v oblasti přesídlování systematičtější podobu. Je zapotřebí změnit způsob zpracovávání žádostí o azyl, zejména dublinský systém, který vyžaduje, aby žádosti byly vyřizovány v první zemi vstupu. „To je také důvod, proč dnes Komise rovněž navrhuje trvalý mechanismus relokací, který nám v budoucnu umožní rychlejší řešení krizových situací.“

Z Junckerovy zprávy o stavu Unie vyplývá, že Brusel spouští sérii opatření, která ve svých důsledcích zbavují vlády národních států možnosti rozhodovat o tom, kdo a v jakém počtu bude na jejich území usídlen. Toto rozhodnutí má dlouhou řadu závažných dopadů, které ovšem nejsou předmětem diskuse. Namísto věcné diskuse o možných důsledcích podobných kroků zaznívají slova nabitá emocemi. Junckerův projev uzavírají slova: „Evropa je pekař na ostrově Kos, který hladovým a unaveným lidem rozdává chléb. Evropa jsou studenti v Mnichově a v Pasově, kteří přinášejí nově příchozím na vlakové nádraží oblečení. Evropa je policista v Rakousku, který vítá vyčerpané uprchlíky při překročení hranice. To je Evropa, ve které chci žít.“

Návrh Komise na mechanismus stálých povinných kvót

V dubnu 2016 předložila Komise návrh na reformu společného evropského azylového systému. (XI) Konstatuje se v něm, že enormní příliv migrantů v roce 2015 odhalil slabiny evropského azylového systému obecně a dublinských pravidel zvláště. Navrhuje se, aby vždy, když příval migrantů do některé ze zemí překročí určitou míru, byl aktivován mechanismus, který nové žadatele o azyl přerozdělí podle určitého klíče do dalších zemí EU. Tento klíč bude zohledňovat velikost, bohatství a absorpční kapacitu jednotlivých členských zemí. Stát, jemuž bude určitý počet žadatelů přidělen, přejímá plnou zodpovědnost za průběh azylového řízení.

V návrhu se uvádí, že je zapotřebí přenést rozhodování o udělení azylu z národní úrovně na úroveň celoevropskou. Vhodnou cestou k tomu je přeměna bruselského úřadu EASO v místo rozhodování první instance a zřízení poboček této agentury v každé členské zemi. Této agentuře mají být přiděleny dostatečné finanční prostředky, které by pokryly náklady spjaté s rozhodováním o vysokém počtu žadatelů o azyl. Má být vybavena rovněž silnějšími právními pravomocemi. Zároveň se navrhuje ustavit pro všechny členské státy jednotnou azylovou proceduru s jednotnou lhůtou pro projednání žádostí. Komise si od toho slibuje, že žadatelé o azyl nebudou pak tolik preferovat pobyt právě jen v určitých zemích. Sekundárnímu pohybu, tedy opuštění přidělené země má být zamezeno i tím, že migranti budou moci veškerá svá práva včetně nároku na hmotné zajištění uplatňovat pouze v zemi, do níž byli přiděleni.

V návrhu Komise se dále požaduje zajistit trasy pro legální, nerizikovou a důstojnou migraci, neboť trvalý přítok migrantů podporuje evropskou prosperitu, ekonomický růst a trvale udržitelný systém sociálního zabezpečení. V této souvislost se uvádí, že Komise vypracuje Akční plán integrace. Nastíní v něm, jak je třeba v zájmu integrace nově příchozích postupovat v oblasti vzdělávání, trhu práce i podnikatelských aktivit a samotné sociální integrace. Tento dokument bude obsahovat i návrh na zajištění finanční podpory z evropských fondů na provádění integrace.

V závěru Komise vybízí k vybudování trvalého systému přesídlování. Jde o plán na přísun lidí z utečeneckých táborů nalézajících se mimo evropské území. Inspirací je zde mimo jiné smlouva o přesídlování utečenců bezpečnými cestami do Evropy z táborů v Turecku uzavřená 18. března 2016. Zatímco však smlouva s Tureckem počítá s dobrovolným zapojením členských zemí do procesu přesídlování, Komise hodlá navrhnout také zde trvalý mechanismus, jenž by byl aplikován na všechny země bez výjimky.

Smlouva s Tureckem

V situaci, kdy se existující pojistky v podobě ochrany vnějších hranic před nelegální migrací či azylové politiky v případě migrace legální ukázaly být neúčinné, sáhlo se k řešení, které mělo přenést hlavní váhu ochrany na stát, jenž není členem Evropské unie. Po předjednání německou kancléřkou Angelou Merkelovou uzavřela Evropská unie 8. března 2016 devítibodovou dohodu s Tureckem, jejímž cílem bylo udržet hlavní nápor běženců vně hranic Evropy.

Smlouva stanoví povinnost Turecka odvážet zpět na své území všechny ilegální migranty přijíždějící z Turecka na řecké ostrovy. Náklady tohoto transferu hradí Evropská unie. Za každého syrského uprchlíka vráceného do Turecka bude jiný Syřan přemístěn neprodleně z Turecka do EU. Přednost dostanou ti migranti, kteří se nepokusili vstoupit do EU nelegálně. Turecko přijme veškerá nezbytná opatření, aby přerušilo námořní nebo pozemní trasy pro nelegální migraci ze svého území do Evropy. Poté co nelegální překračování hranice mezi Tureckem a EU skončí anebo se alespoň citelně sníží, budou členské státy EU na dobrovolném základě přijímat syrské uprchlíky z táborů v Turecku.

Smlouva dále stanovila, že nejpozději do konce června 2016 bude zrušen vízový režim pro turecké občany cestující do EU, a to za předpokladu, že budou splněny požadavky související s demokratickým vývojem Turecka. Zároveň se usneslo, že dojde k oživení jednání o vstupu Turecka do Evropské unie.

Zmíněná dohoda mezi EU a Tureckem spolu s dalšími opatřeními vedla k významnému snížení počtů uprchlíků přicházejících na řecké ostrovy v Egejském moři. Situace se zkomplikovala po neúspěšném pokusu o svržení tureckého prezidenta Erdogana v noci z 15. na 16. července 2016. Neshody mezi oběma stranami ohledně plnění jednotlivých článků smlouvy přerostly v trvalé rozmíšky mezi Bruselem a Ankarou a v hrozbu vypovězení smlouvy a opětného uvolnění migračního toku přes území Turecka.[2]

Návrh Komise na vznik unijního přesídlovacího rámce

Své představy o trvalém mechanismu přesídlování konkretizuje Komise o několik měsíců později, když v červenci 2016 podává návrh na zřízení trvalého přesídlovacího mechanismu. (XII) Ze zemí mimo Evropu mají být na území EU přesídlovány zranitelné osoby zasluhující mezinárodní ochranu. Nárok na přesídlování mají osoby, kterým hrozí pronásledování anebo jiná forma diskriminace. Přesídlení má přednostně probíhat z těch zemí, které se snaží brzdit toky nelegální migrace. Vyloučeny z těchto programů by měly být naopak osoby, které se během posledních pěti let pokusily dostat do Evropy nelegálně.

Klíčovým prvkem dokumentu je návrh na zřízení takzvaného Výboru na vysoké úrovni pro otázky znovuosídlení. Tento výbor by pracoval pod vedením Komise a disponoval by řadou významných pravomocí. Návrh Komise je v této otázce až překvapivě nejednoznačný a připouští výklad, že zmíněný výbor by v zásadě mohl každoročně určovat nejen celkový počet osob, jež mají být v rámci přesídlování do Evropy přijaty, ale také počet osob, které mají být v rámci této kvóty rozmístěny do jednotlivých členských zemí. Za každou osobu umístěnou v rámci tohoto programu by členské země měly obdržet z unijního rozpočtu částku 10 000 eur.

Čtvrtá fáze – vzájemné výčitky

Návrhem na vznik povinného přesídlovacího rámce z července 2016 prozatím vrcholí dosavadní snahy o vnucení povinných mechanismů přerozdělování migrantů do jednotlivých zemí. Po zbytek roku se otázka kvót již prakticky nevynořila. O to častější se však staly vzájemné výčitky, do jejichž výměny se zapojují jak činitelé EU, tak politici evropských vlád.

Představitelé států jižní a západní Evropy vyčítají politikům Evropy střední či východní nedostatek solidarity. V některých případech jsou tyto výčitky doprovázeny pohrůžkami sankcemi. Ty jsou odstupňovány ve svém charakteru a intenzitě. Nejtvrdší z nich požadují, aby byl zejména zemím Visegrádské čtyřky zastaven přístup k čerpání evropských fondů. Objevují se úvahy o tom, zda pokutovat neochotné země za to, že odmítnou na své území přijmout uprchlíky. Variantou je pohrůžka bývalého italského premiéra Matteo Renziho, že jeho země přestane přispívat do unijního rozpočtu, pokud státy Visegrádské čtyřky neuznají povinnost dodržovat předepsané kvóty.

Země východní Evropy argumentují v této výměně výčitek tím, že jsou ochotny podílet se na zajišťování obrany vnějších hranic Evropské unie a na pomoci uprchlíkům v táborech ve třetích zemí, nemohou však připustit, aby jim byla proti vůli většiny vlastních obyvatel omezena suverenita při rozhodování o přijímání uprchlíků.

Rozkol uvnitř Evropské unie

Prakticky ve všech zemích EU rozdělil názor na řešení migrační krize veřejnost na dva tábory. Hranice mezi nimi nerespektuje dělení na pravici a levici a nejednou prochází i uvnitř jednotlivých politických stran. Při jednáních orgánů Evropské unie se země začínají seskupovat do minimálně čtyř skupin, přičemž některé z nich patří současně do více skupin, jiné zase svoji pozici v průběhu času mění.

Do první kategorie můžeme zařadit „země prvého sledu“. Patří sem především Itálie a Řecko, v menší míře Španělsko a Portugalsko, které tak výrazným proudem migrantů zasaženy nejsou. Tyto země z řady důvodů nebyly schopny vlastními silami ochránit vnější hranici EU, přičemž podle původních azylových pravidel Dublinské smlouvy byly povinny vyřizovat žádosti migrantů o azyl. Zájmem zemí prvého sledu pochopitelně je rozložit břímě migračního tlaku také na ostatní členské státy Evropské unie. Apelují proto na celoevropskou solidaritu a mají přednostní zájem na změně azylového systému a na přenesení rozhodování o přidělování migrantů do Bruselu.

Další kategorii tvoří „země průchozí“. Patří sem prakticky všechny balkánské státy a spolu s nimi Maďarsko a částečně také Rakousko. Tyto státy zažívají všechny problémy s průchodem masové vlny migrantů, migranti se v nich však nechtějí usadit buďto vůbec, anebo jako v případě Rakouska v relativně nižší míře než v jiných cílových destinacích. Prakticky všechny průchozí země sáhly v roce 2015 k přísné ochraně svých hranic a ke stavbě zátarasů a plotů ve snaze odklonit proud migrantů na jinou trasu. Byly za to ostře kritizovány jak Evropskou komisí, tak Evropským parlamentem. Zhruba od června roku 2015 se nejrazantnějším postupem vůči migrantům vyznačuje Maďarsko. V průběhu léta, kdy přísun migrantů dosahoval počtu téměř deset tisíc osob denně, zahájilo výstavbu plotu podél svých hranic. Vzhledem k nepokojům, které na jeho území pokračovaly po celý rok 2015, byly proti migrantům zahajovány stovky trestních řízení a byli vyhošťováni z maďarského území. Maďarský premiér Viktor Orbán jako první hlava státu označil migrační vlnu za ohrožení samotné existence Evropy.

S postojem Maďarska a dalších průchozích zemí ostře kontrastovalo stanovisko vlád zemí vůči migraci vstřícných. Do této skupiny můžeme zařadit Německo, země Beneluxu, v té či oné míře státy Skandinávie a pobaltské republiky, částečně také Francii a zpočátku též Rakousko. Německo jako nejčastější cílová země sehrálo ve vývoji migrační krize rozhodující roli. Vstřícnost vlády vedené Angelou Merkelovou, ochota suspendovat v době maximálního přílivu migrantů platné zákony a odsuzování zemí, které před migranty zavíraly hranice, vyneslo německé kancléřce značnou oblíbenost mezi samotnými migranty a v nemalé části německé populace, ovšem také silnou kritiku jak z řad koaliční CSU, tak sílící opozice, především Alternativy pro Německo. Když koncem srpna 2015 pronesla německá kancléřka výrok o tom, že Německo situaci s uprchlíky zvládne, rezonovalo to ještě s názory značné části německé veřejnosti. Totéž lze alespoň zčásti říci o jejím výroku proneseném 9. září 2015 na zasedání Německého spolkového sněnu, podle něhož poskytování azylu uprchlíkům nemá žádnou horní hranici. V rozporu s touto rétorikou ovšem Německo obnovilo už 13. září 2015 kontroly na své hranici s Rakouskem. Následující měsíc byly zavedeny namátkové kontroly také na hranicích s Francií a Českou republikou. V průběhu podzimu 2015 se začíná veřejné mínění v Německu výrazněji diferencovat. Německé úřady jsou přetíženy vysokým počtem žadatelů o azyl, v uprchlických centrech dochází k opakovaným násilnostem, k trestným činům i k výskytu teroristů, z nichž někteří se do země dostávají jako žadatelé o azyl. Poměrně dramatickým vývojem prošla situace ve Švédsku, v další cílové zemi migrantů. Již koncem roku 2015 švédská vláda oznamuje, že kapacity země pro přijímání uprchlíků jsou vyčerpány. Během jediného roku přijala desetimilionová země zhruba 160 000 migrantů, z toho na 35 tisíc nezletilých dětí bez doprovodu. V zemi došlo k řadě vražd a konfliktů s účastí migrantů, aktivizovala se protiimigrantská uskupení, vzrostla četnost útoků na mešity a azylová centra.

Konečně poslední kategorii tvoří země, jejichž postoj vůči migraci lze označit za více či méně rezervovaný. Sem můžeme zařadit všechny země Visegrádské čtyřky, ale v mnoha ohledech také Dánsko a stále více též Rakousko. Vlády těchto zemí pod silným tlakem veřejného mínění prosazují tvrdší postup vůči nelegální migraci, přísnější pravidla pro přidělování azylu a důrazně trvají na ostraze vnějších hranic schengenského prostoru jako na zásadním předpokladu zvládání migrační krize. Z Bruselu i z některých hlavních měst členských států zaznívají vůči těmto postojům i velice ostrá stanoviska. Konkrétní opatření proti zemím zdráhajícím se migranty ve velkých počtech přijímat však ani do počátku roku 2017 zavedena nebyla.

Po předchozí prudce konfrontační fázi tak přichází jakési mezidobí. Postupně se ustupuje od prosazování povinných kvót na přijetí migrantů a zástupci evropských institucí i jednotlivých států se omezují na vzájemné výčitky ohledně toho, proč navrhované řešení nefunguje. Složitost situace je umocněna tím, že vedle sebe dnes přežívají motivy všech předchozích fází. Někteří si od migrace stále ještě slibují přínos pro řešení problémů starého kontinentu, jiní přešlapují ve stadiu bezradnosti se silným humanitárním nábojem, další svádějí boje o to, koho vlna migrace v jakém rozsahu postihne, a konečně jiní se přou, kdo za to všechno vlastně může.

Poznámky

[1] Také v této souvislosti se pracuje s vysoce emotivními prvky, které dokáží již dopředu diskvalifikovat jiné názory: „Nepodceňujme naléhavost. Nepodceňujme svoji povinnost okamžitě jednat. Blíží se zima – mysleme na rodiny spící v Budapešti v parcích a na nádražích, v Traiskirchenu ve stanech nebo na ostrově Kos na pobřeží. Co s nimi bude v chladných zimních nocích?“

[2] Evropský parlament přijal na svém zasedání v říjnu 2016 velkou většinou usnesení, ve kterém vyzývá k dočasnému pozastavení probíhajících jednání o přistoupení Turecka k Evropské unii. Turecký prezident v reakci na hlasování Parlamentu pohrozil, že otevře hranice migrantům mířícím do Evropy.

Jan Keller: Evropské rozpory ve světle migrace, Praha: Slon 2017. ISNB: 978-80-7419-249-4