Přečetli jsme: Server Politico vydal nezvykle ostrou analýzu řecké dluhové ságy v souvislosti se situací, kterou vytvořily nadcházející německé volby.

Matthew Karnitschnig píše pro server Politico o tom, jak zoufale Atény chtějí odpuštění dluhu a jak se toto téma stalo zajatcem německé předvolební politiky.

Řečtí představitelé se snažili si zajistit co možná nejlepší podmínky pro to, co je považováno za poslední část ve zdánlivě nekonečné sérii záchranných programů. Ale tyto snahy si moc respektu nezískaly, spíše výsměch, a to zejména v Německu.

Wolfgang Schäuble, německý ministr financí, si dal tu práci, aby sdílel historky, jak Tsipras stále volá a kancléřka ho odbývá s tím, že se jedná o téma pro ministry financí. Tsipras se očividně snažil získat Merkelovou na svou stranu.

Už před schůzkou ministrů financí eurozóny bylo jasné, že Řecko dostane další tranši. Jenže Tsiprasovi šlo o víc: o odpuštění dluhu.

Žádný normální ekonom si nemyslí, že se Řecko může, kdy dostat ze svého více než 300 mld. euro obnášejícího dluhu bez značného odpuštění věřitelů. Což znamená přesvědčit Německo, zemi, které Řecko nejvíc dluží.

Řecká deprese trvá již téměř dekádu, země byla zajatcem své domácí politiky. A nyní je zajatcem německé politiky.

Berlín je hlavním protivníkem odpuštění dluhu a odmítá ustoupit. Protože na konci září budou v Německu volby a Merkelová a Schäuble svoji pozici nezmírní. V Německu je téma řeckého záchranného programu toxické, jakákoliv dohoda včetně odpuštění dluhu by znamenala přiznání, že záchrana selhala – na úkor německých daňových poplatníků.

Během času Německo potichu uznalo určité formy odpuštění, jako je prodloužení splatnosti řeckých půjček a snížení úrokového břemene. Ale přímý škrt, požadovaný MMF, nepřichází v úvahu. Alespoň tedy do voleb.

Tsipras bohužel s tím nic moc nenadělá. Ten hlavní důvod, proč nyní vyžaduje odpuštění dluhu, je úvaha, že by to znamenalo zahrnutí Řecka do programu kvantitativního uvolňování, který vede ECB.

Takovýto krok by pomohl zvýšit důvěru investorů ve stabilitu Řecka. Jenže Řecko se programu nemůže zúčastnit, dokud jeho dluh nebude prohlášen za udržitelný. A protože se dá očekávat, že program ECB brzy skončí, Řecko z něj možná vůbec profitovat nebude.

Evropa dávno přestala naslouchat

Jenže pravda je taková, že Evropa už dávno přestala Řecku naslouchat.

Už dávno pryč jsou dny, kdy slovo „Grexit“ (otec Brexitu) způsobovalo nervózní tik finančním investorům. Řecko dnes vzbudí spíš jen zívnutí. Dluh je bezpečně pryč z rukou úvěrových trhů a je uskladněn u ECB a evropských ministerstvech. Řecko už globálním finančním systémem neotřese.

Tsipras tuto dynamiku nechápal, dokud on a levicová Syriza nebyli na začátku roku 2015 zvoleni. Syriza vyhrála, protože slíbila zvrátit politiku austerity, který byla na Řecko věřiteli uvalena. Tsipras pořádal referendum, zda by vláda měla přijmout podmínky záchranného balíčku vyjednané předchůdci. A odpověď voličů byla jasná: OXI. NE.

Jenže tváří v tváří kolapsu řeckého bankovního systému, odchodu z eurozóny se Tsipras a jeho levičáci podvolili. Janis Varufakis musel z kola ven.

A od té doby Tsipras víceméně dodržoval podmínky věřitelů pro další škrty v rozpočtu a ekonomické reformy. Berlín a další čelili jeho ojedinělým vlnám odporu prostě jen trpělivostí. Na konci, jak věděli, se bude muset stejně podvolit – nemá na výběr.

A pořád a pořád dokola se ukázalo, že to tak je. Tsipras minulý měsíc protlačil škrty penzí, což bylo dříve považováno za nemyslitelný krok.

Od začátku krize bylo jasné, že německá strategie zacházení s Řeckem byla, aby proces nebyl moc snadný. Ačkoliv to němečtí představitelé neřeknou veřejně, byla to vždy součást jejich plánu, aby z Řecka učinili odstrašující případ.

A zafungovalo to. Po celé Evropě se Řecko stalo synonymem ekonomické nekompetence. Úředníci v jiných evropských hlavních městech hovoří o Řecku jako o vzpurném děcku, nestydatém příbuzném. Nikdo nechce být jako Řecko.

Polský ministr zahraničí Witold Waszczykowski řekl v interview pro Politico, že „Řecko je de facto kolonie.“ Vysvětloval tak odpor své země proti přijetí eura. „Nechceme takovýto scénář opakovat.“

MMF stál na straně Řecka už rok, a tvrdošíjně odmítal se zúčastnit záchranného programu, pokud nebude řecký dluh učiněn udržitelným díky odpuštění části dluhu. Německý parlament vyžadoval také účast MMF jako záruku, že proces nebude deformován ve prospěch Atén.

A tak došlo k patu. Nakonec se MMF formálně připojí, ale žádné zdroje neuvolní, dokud se Evropané jasně nevyjádří, jaké odpuštění dluhu budou akceptovat.

A dříve, než po německých volbách to nebude. A do té doby nemá Tsipras na výběr, než se klonit před přáními svých „koloniálních“ pánů.

Texty zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.