Dilema Evropské unie na jižním Kavkaze patnáct let po válce v Gruzii

VSa Trendy

Region je pro Moskvu zásadní z hlediska obchodu a přístupu k energiím podél severojižního koridoru spojujícího Rusko s Íránem a Indií.

V srpnu uplynulo patnáct let od chvíle, kdy se všechny oči upíraly k Pekingu, kde se konalo zahájení 29. olympijských her moderní éry, a mezi Ruskem a Gruzií vypukla válka o Jižní Osetii. Ta byla oficiálně součástí Gruzie od roku 1991, kdy země získala nezávislost na Sovětském svazu, ale zůstala okupována Moskvou, stejně jako Abcházie na pobřeží Černého moře. Tehdejší gruzínský prezident Michail Saakašvili se pokusil získat zpět kontrolu nad těmito územími, která představují 20 % rozlohy Gruzie, ale bezvýsledně. Na popud Nicolase Sarkozyho, tehdejšího francouzského prezidenta, se role prostředníka ujala Evropská unie.

Rusko i dnes vyvíjí tlak na další pronikání na území prostřednictvím tzv. techniky „hraničení“. Jejím cílem je učinit dobytí území nezvratným tím, že se jednoduchá administrativní demarkační linie změní v mezinárodní hranici. Tento postup, který Rusko v minulosti hojně využívalo zejména ve Střední Asii, je nyní nasazován v Gruzii a na Ukrajině, upozornil Jean-Paul Michel Larçon v článku pro The Conversation.

Cíle Ruska na jižním Kavkaze jsou podobné těm, které vedly k invazi na Ukrajinu v roce 2022. Celkovou ambicí je udržet nebo obnovit kontrolu Ruska nad politickými, vojenskými a ekonomickými zdroji v oblasti, kterou Rusko dlouhodobě považuje za svou sféru vlivu. Tento region je pro Moskvu zásadní z hlediska obchodu a přístupu k energiím podél severojižního koridoru spojujícího Rusko s Íránem a Indií.

Gruzie je rozpolcená, a to jak ve vládě, tak ve veřejném mínění, mezi prozápadními náladami a vyhlídkou na členství v EU na jedné straně a potřebou udržovat vztahy se sousedním Ruskem na straně druhé. Tento rozkol se ještě prohloubil tím, že v roce 2022 přišlo do Gruzie přibližně 100 000 ruských občanů, kteří utekli ze své země, což je situace, která posiluje gruzínskou ekonomiku, ale zároveň je zdrojem nejistoty a úzkosti.

Země jižního Kavkazu se opět ocitly v centru složité hry, v níž se střetávají a prolínají vojenské, hospodářské a politické zájmy velmocí. Navzdory společným zájmům čelí Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán velmi odlišným situacím a výzvám ve vztazích s Ruskou federací a Tureckem, jehož vliv na jižním Kavkaze a ve střední Asii roste.

Křižovatka vlivů

Turecká vojenská podpora Ázerbájdžánu byla rozhodující ve válce proti Arménii (podporované Ruskem), která si chtěla udržet kontrolu nad oblastí Náhorního Karabachu. Turecká podpora slouží Erdoganovým ambicím ve Střední Asii: obnovit historické, kulturní, jazykové, hospodářské a politické vazby s turkicky mluvícími zeměmi. Organizace turkických států, kterou v roce 2009 založily Ázerbájdžán, Kazachstán, Kyrgyzstán a Turecko, v roce 2019 přivítala Uzbekistán a lze ji považovat za výzvu hegemonii Ruska a Číny v regionu.

Ázerbájdžán je od roku 2022 partnerem Evropské unie, i když vyvažuje zájmy Turecka a Ruska. Strategické energetické partnerství podepsané v Baku v červenci téhož roku podporuje zdvojnásobení kapacity jižního plynového koridoru od roku 2027.

Gruzie je také tranzitní zónou pro nákladní vlaky z Číny a Střední Asie směřující do Evropské unie přes Transkaspický železniční koridor, který je důležitou alternativou k severnímu koridoru, jenž vede přes Rusko a Bělorusko. Nejrychlejší trasou je železniční spojení Baku-Tbilisi-Kars (BTK), které pak vede do tureckých přístavů nebo podmořským vlakovým tunelem Marmaray.

Gruzínské přístavy Poti a Batumi a případně nový přístav Anaklia nabízejí možnost přímého spojení se střední a východní Evropou přes Černé moře. Od koupě prvního z těchto terminálů v dubnu 2011 jedná nizozemská společnost APM Terminals s gruzínskou vládou o investici ve výši 250 milionů dolarů, včetně výstavby hlubinného přístavu schopného odbavovat lodě Panamax.

Bude to nová brána do Evropy, která poslouží potřebám podniků v Gruzii, Arménii a Ázerbájdžánu, jakož i jejich obchodním partnerům ve střední Asii. Nabídne také nejkratší napojení na transevropskou dopravní síť (TEN-T) EU s pravidelnými linkami kontejnerové dopravy spojujícími přístavy Poti nebo Batumi v Gruzii s přístavy Konstanca (Rumunsko), Oděsa (Ukrajina) a Varna (Bulharsko).

Agentury a finanční instituce EU, jako je Evropská investiční banka (EIB) a Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD), rovněž financují projekty v gruzínském energetickém, dopravním, zemědělském a finančním sektoru.

Křehké partnerství

Gruzie je tak pro Evropskou unii klíčovým partnerem v oblasti energetické a dopravní politiky, jakož i obchodní a hospodářské spolupráce se zeměmi jižního Kavkazu a Střední Asie. Země EU již nyní patří mezi hlavní obchodní partnery Gruzie, na které v roce 2021 připadne 17,7 % gruzínského vývozu, následuje Čína (16,6 %), Rusko (13,3 %), Ázerbájdžán (12,7 %) a Turecko (8,7 %).

Navzdory těmto povzbudivým ekonomickým vyhlídkám byla odpověď EU na žádost Gruzie o členství v červnu 2022 pouhým uznáním „evropské perspektivy“ země, zatímco Ukrajině a Moldavsku byl udělen oficiální status kandidátské země. Stanovisko Evropské komise k žádosti Gruzie o členství definovalo dvanáct priorit, které musí země splnit, aby získala status kandidátské země. Patří mezi ně posílení nezávislosti protikorupčního úřadu, podpora rovnosti žen a mužů a práce na „deoligarchizaci“ země.

Politika sbližování s Ruskem, kterou prosazuje vládnoucí strana „Gruzínský sen“ založená oligarchou a bývalým premiérem Bidzinou Ivanišvilim, vedla k tomu, že priority EU se realizují co nejpomaleji. Členské státy EU se musí rozhodnout, zda Gruzii do konce roku 2023 udělí status kandidátské země, a čelí tak „strašnému dilematu“, jak říká Nadace Roberta Schumana.

Neudělení statusu kandidátské země Gruzii ve snaze potrestat současnou vládu by pouze odradilo veřejné mínění, které je převážně proevropské, a vedoucí představitele, jako je prezidentka Salome Zurabišviliová, bývalá diplomatka. Demonstrace v březnu 2023 proti Ruskem inspirovanému zákonu o „zahraničních agentech“ ukázaly rozdělení země a křehkost situace. Pokud by návrh zákona prošel, musely by se organizace, které získávají více než 20 % svých finančních prostředků ze zahraničí, registrovat jako „zahraniční agenti“, jinak by jim hrozila pokuta.

Josep Borrell, vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční věci, tehdy uvedl, že jeho přijetí by mohlo mít „vážné důsledky pro vztahy mezi EU a Gruzií“. O tom nemůže být pochyb.

Autor: Jean-Paul Michel Larçon (emeritní profesor strategie a mezinárodního obchodu, HEC Paris Business School)

Zdroj: The Conversation, „Fifteen years after the war in Georgia, the dilemmas of the European Union in the South Caucasus“ (23.08.2023)

 

Psali jsme:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.