Tento text je součástí reportáže Důl Turów – ztracená šance na spravedlivou transformaci. Předchozí části najdete zde:
- Důl Turów: ztracená šance na spravedlivou transformaci (1.)
- Tur(osz)ów v novém Polsku (2. díl reportáže)
- Socialistický Turów jako symbol triumfu výstavby a průmyslu (3. díl reportáže)
- První problémy s vodou a přeshraničními dopady těžby v Turówě (4. díl reportáže)
- „Katastrofální“ znečištění, odvrácená strana těžby v Turówě a v „černém trojúhelníku“ (5. díl reportáže)
Ani důl Turów nemůže fungovat donekonečna, už jen proto, že zásoby uhlí jsou omezené.
Archivní plány další těžby a následného rozvoje postindustriální oblasti uvádějí různá data ukončení provozu kombinátu. Už v roce 1964 citovaný Władysław Rebandel předpokládal, že těžba nebude trvat déle než do roku 2010. V tomto bodě, jak dnes víme, se mýlil. Zdá se však, že přesně popsal krajinu, která se objeví před očima budoucích generací.
„Předpokládá se, že (…) zde budou vybrány přibližně 3 miliardy m³ nadloží a 800 milionů m³ hnědého uhlí. Výsledkem bude obrovské vytěžení na ploše 2 800 ha s hloubkou místy až 300 m v jižní části. Tato jáma se bude rozkládat mezi obcemi: Turoszów, Sieniawka, Białopole, Opolno Zdr. a Bogatynia. Nadloží o objemu 1,8 miliardy m³ bude navršeno na vnější haldu (…). Kromě nadloží bude na haldu uloženo přibližně 100 milionů m³ elektrárenského popela. (…) V konečné fázi provozu bude halda zabírat plochu přibližně 1 600 ha a bude vysoká přibližně 100 m. (…) Zbytek nadloží (…) bude navršen na vnitřní haldu na místě dříve vybraného uhlí (…). Předpokládá se, že povrchová jáma se po ukončení těžby naplní vodou, čímž vznikne jezero o rozloze přibližně 20 ha, zatímco halda bude tvořit umělý horninový masiv mohutných rozměrů.“[1]
Co se stane s městečkem, které vyrostlo vedle dolu, až se důl sám stane jezerem? Tato otázka nebyla součástí analýzy. Nezabývali se jí ani odborníci z Poltegoru ve Wroclawi, když v roce 1991 odhadovali náklady na další těžbu uhlí s ohledem na požadavky ochrany přírody. Pouze opravili datum předpokládaného vyčerpání ložisek na rok 2035 a zdůraznili, že ve stejnou dobu skončí i provoz elektrárny.[2] Jiná studie vypracovaná ve stejném roce v Poltegoru posunula rok ukončení těžby o dalších 10 let, na rok 2045.[3] To je téměř stejný horizont, jaký po nedávné modernizaci dnes uvádí společnost PGE.[4] Co bude s celkem několika tisíci zaměstnanci, nechali uhelní inženýři na někom jiném.
Počet obyvatel Bogatyně bez dolu a elektrárny byl čtyřmístný. Po dokončení velkého stavebního projektu, v době stabilního fungování kombinátu na počátku 80. let, se blížil 17 000. Dlouhodobý územní plán pro Bogatyni vypracoval v letech 1983-1985 tým pod vedením architektky Alicji Kuczyńské, zohlednil, že z celkového počtu obyvatel města je téměř 14 000 lidí v produktivním věku, zaměstnaných v průmyslu, a předpokládal, že se průmysl bude rozvíjet a poskytne další tisíce pracovních míst. Architekti vytyčili izolační zelené pásy mezi dolem a městem. Na ulicích Opolowská a Białogórská a na sídlištích Matejki II a III chtěli umístit bydlení s vysokou intenzitou. Do svých plánů zahrnuli ochranu historických dřevěných hrázděných domů. Chtěli také, aby Bogatynia konečně měla skutečné městské centrum: komplex nákupních, obslužných, stravovacích a kulturních zařízení v areálu starého železničního a později autobusového nádraží na ulici Daszyńskiego.[5]
Alicja Kuczyńská a její tým neměli důvod se domnívat, že i autobusové nádraží uvedené v plánu přestane během jedné generace fungovat. Dnes do Bogatyně jezdí soukromé autobusy, a když plánujeme příjezd, najdeme na internetu zastaralý jízdní řád. Najít výstupní zastávku ve Zhořelci se také ukazuje jako problém. Do Turoszówského výběžku jezdí tak málo spojů, že místo nádraží stačí obyčejná zastávka.
Možnost, že velké továrny přestanou existovat, že je nic nenahradí a že bude zpochybněn další smysl existence Bogatyně jako několikatisícového města, komunistické plánovače napadla ještě méně. Na jejich obranu je třeba říci, že v době, kdy připravovali své plány, existoval v Bogatyni a jejím okolí ještě další průmysl. Bogatyňský bavlnářský průmysl Doltex byl v určitém období třetím největším výrobcem ručníků v Polsku. V provozu bylo i vinařství. Nikoho, kdo v šedesátých a osmdesátých letech minulého století sestavoval plány budoucího fungování města a regionu, by nenapadlo, že celý místní, vůbec ne ztrátový a vůbec ne zastaralý, průmysl bude nejprve zprivatizován, pak prodán (jako v případě Doltexu – za hubičku) a prakticky srovnán se zemí a několik tisíc pracovních míst nenávratně zmizí.
Ale co když důl nevydrží do roku 2044, protože těžba uhlí prostě přestane být rentabilní?
A co spor s Českou republikou o vodu? Dalo se to předvídat a zabránit tomu?
Na přípravě reportáže se podíleli Piotr Lewandowski, Iwona Lewandowska a Czesław Kulesza.
Seriál investigativních reportáží v česko-polské kooperaci vznikl díky finanční podpoře Journalismfund.eu.
Journalismfund.eu v rámci své finanční podpory nezasahuje do práce novinářů a zaručuje jim v jejich práci naprostou nezávislost.
Poznámky:
[1] Archiwum Państwowe we Wrocławiu, zespół nr 332 (Prezydium Wojewódzkiej Rady Narodowej we Wrocławiu), sygn. 36.1/131, k. 6-7.
[2] Archiwum Państwowe we Wrocławiu, zespół nr 1997 (Centralny Ośrodek Badawczo-Projektowy Górnictwa Odkrywkowego Poltegor we Wrocławiu), sygn. 1.1/74, s. 18 i 35.
[3] Archiwum Państwowe we Wrocławiu, zespół nr 1997 (Centralny Ośrodek Badawczo-Projektowy Górnictwa Odkrywkowego Poltegor we Wrocławiu), sygn. 1.1/69, s. 14.
[4] Red. H. Izydorczyk, Kopalnia…, s. 7 i 29.
[5] Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Oddział w Bolesławcu, zespół nr 110 (Rada Narodowa Miasta i Gminy i Urząd Miasta i Gminy w Bogatyni), sygn. 1/4, k. 5-6.