Tuto otázku si ve svém komentáři v souvislosti s novými informacemi klade Matěj Stropnický.
Před měsícem přišel slovenský premiér Robert Fico s tvrzením, že Ukrajina „není suverénním státem“, protože je pod „totálním vlivem a kontrolou Spojených států amerických“. Následovala obvyklá hate speech slovenské opozice a tamních médií. Na tom ani onom by asi nebylo nic pozoruhodného, prostě tvrzení proti tvrzení. Jenomže všechno změnil článek dvou amerických nositelů Pulitzerovy ceny Adama Entouse a Michaela Schwirtze v deníku The New York Times uveřejněný v neděli, tedy den po druhém výročí ruské invaze.
V článku se mimo jiné říká, že se bezprostředně po majdanu ještě v únoru 2014 (tedy před ruským obsazením Krymu) nové pomajdanské vedení ukrajinských tajných služeb na CIA obrátilo se žádostí o pomoc při vybudování vlastní tajné služby od základu znova. Načež, že CIA tuto službu nejen spoluvybudovala, ale postupně zde za deset let vyškolila stovky špiónů a kompletně financovala špionáž na 12 ukrajinských utajených základnách na hranicích s Ruskem, přičemž Rusko bylo hlavním cílem této špionáže a USA hlavním koncovým příjemcem zpravodajství. Autoři podrobně popisují, jak CIA přes americkou administrativu blokovala využívání získaných zpravodajských informací k útokům na vojenské či politické špičky na Donbase před rokem 2022 i přes naléhání ukrajinské strany a za jeden takový útok byl šéf ukrajinské tajné služby na nátlak Američanů odvolán. Ukrajinská tajná služba tedy již deset let sdílí všechny své informace se CIA, ačkoli opačně to samozřejmě neplatí. Mimochodem, z článku se dozvídáme i to, že šéf CIA navštívil za poslední dva roky Ukrajinu minulý týden už po desáté.
To ovšem na prahu třetího roku od ruské invaze na Ukrajinu staví některé „věčné pravdy“ do nového světla. Zejména tu o tom, že Ukrajina je suverénní zemí a musí si o všem, tedy například i o zahájení jednání o příměří a míru nebo naopak o pokračování války, rozhodnout zcela sama, jak pravidelně slýcháme. Nebo tu, že totiž útok Ruska byl absolutně a nikým a ničím nevyprovokován.
Nejprve k suverenitě. Jistě, Ukrajina svěřila svou tajnou službu do péče o výstavbu CIA ve složitém okamžiku: bezprostředně po prozápadním majdanském převratu se chtěla zbavit agentů ruské zpravodajské služby FSB a sama na to neměla dost sil. Ukrajina samotná si vlastní tajnou službu, takříkajíc suverénní na Rusku i USA, nebyla zkrátka schopná vybudovat nikdy. Je ale suverénní stát, jehož tajnou službu řídí jiný stát? Je suverénní stát, který na nátlak svého řídícího důstojníka v zámoří odvolá ředitele své tajné služby?
Mnozí tvrdí, že dávno není, jiní zase řeknou, že spojenecké sdílení tajných informací je běžné. Jenomže věc druhá: neutralita.
Ukrajina byla ale po celou tu dobu až do invaze oficiálně neutrální zemí. Když neutrální stát dovolí řídit své základny a zprostředkovaně i tajnou službu jiným státem a když to dovolí dělat tajně, tak klame a není neutrálním státem. Pokud nějaký stát uzná za nutné postavit si na hranici se svým sousedem 12 špionážních základen a sledovat ho a odposlouchávat, je to jeho volba. Pokud ale týž stát nechá tyto základny financovat, vést a předávat zpravodajské informace jiné velmoci na druhém konci světa, není to už jen jeho věc a není neutrálním státem. Pokud to o sobě veřejně tvrdí, lže. A lhát o neutralitě je velmi závažné. Rusko tedy nenapadlo neutrální zemi, ale zemi, která mu aktivně škodila. I tak je to reakce zásadně nepřiměřená a nepřijatelná. Ale jak jiná je to přesto situace! Kéž by Spojené státy mohly říct po napadení Iráku totéž.
Odtud ovšem věc třetí: nezvyšuje výše uvedené podíl Ukrajiny na přechodu špionážní války do ozbrojeného konfliktu před dvěma lety? Není pak válka přeci jen i tak trochu vyprovokovaná? Tím se nemění, kdo je agresor, ale je rozdíl, když si opatřuji informace o sousedovi, z něhož mám určité obavy, a když toto zpravodajství tajně donáším letitému rivalovi onoho souseda na opačném konci planety. To totiž potom sám přispívám k tomu, že nejde jen o sousedský spor, ale o střet dvou mocností na mém území. Postupně nejen zpravodajský, ale i vojenský.
Někdo by mohl namítnout, že to jsme všechno tak nějak tušili. Ale rozdíl mezi tušit a vědět je velký.
A tak další část černobílé argumentace o dobru a zlu slábne a do říše dezinformací nám právě teď odplouvá ukrajinská suverenita, neutralita i nevinnost.
Děje se to v okamžiku pro Ukrajinu ve válce naprosto klíčovém. V okamžiku, kdy americký kongres není schopen schválit další balík peněz na ukrajinské zbraně. V okamžiku, kdy ve vítězství Ukrajiny věří už jen 10 procent Evropanů. V okamžiku, kdy si u nás 69 procent lidí myslí, že by měl být uzavřen mír i za cenu, že Ukrajina přijde o část svých území. Kdyby to nebylo tak vážné, chtělo by se s nadsázkou dodat: v okamžiku, kdy přežití Ukrajiny visí na tom, kolik nábojů po světě sežene premiér Petr Fiala.
Pokud za určitých okolností bylo po tureckém vyjednávání míru v březnu 2022 možné se vrátit do statu quo ante bellum a Ukrajina mohla získat zpět pod určitou kontrolu i regiony Donbasu, fakticky to od krachu její protiofenzívy na konci loňského léta už není reálné. Ještě teď ale může jednáním – ne válkou, ale jednáním – zachránit nepochybně celý zbytek země. V létě může být pozdě i na to.