Politolog Petr Drulák míní, že Rusko a válka se stávají novým tmelem evropského sjednocování.
Premiér Fico šokoval nedávným prohlášením, že mu běhá mráz po zádech z toho, co měli v Paříži probírat šéfové evropských vlád. Po tiskovce prezidenta Macrona ze dne 26. února by mělo mrazit všechny Evropany. Válku na Ukrajině, kterou vyprovokovali Anglosasové, se chystají přebrat Evropané. Nejen proto, že část z nich udělá Američanům, co jim vidí na očích. Ale někteří začínají nacházet ve válce s Ruskem nový tmel evropského sjednocování.
K podpoře války vzniká podivuhodná koalice britských euroskeptiků, kontinentálních atlantistů, eurofederalistů a východoevropských rusofobů. Britští euroskeptici a kontinentální atlantisté sázejí i do budoucna na USA, udělají cokoliv, aby Američanům posloužili. Dobře vnímají, že válka na Ukrajině přestává jejich mocné ochránce bavit a že by ocenili větší evropské zapojení. Evropští federalisté naopak sní o silné a samostatné Evropě, nevěří v budoucnost NATO a mluví o evropské strategické autonomii. Putin jako společný nepřítel může Evropu stmelovat jako máloco jiného. Východoevropští rusofobové jsou připraveni pustit se do čehokoliv, o čem jsou přesvědčeni, že oslabí Rusko. Těžko bychom našli jinou otázku, na níž se dnes shodnou britský premiér Sunak, francouzský prezident Macron, předsedkyně Evropské komise Leyenová a polský prezident Duda.
Eurofederalisté vždy potřebovali velký motiv, který by odůvodnil posilování bruselského centra a oslabování členských států. Zpočátku odkazovali na evropský mír založený smířením Francie s Německem. Mír však záhy zevšedněl a eurofederalisté museli hledat nové pojivo, jímž by Evropany přesvědčili o nutnosti další centralizace.
Novým tmelem se stává prosperita, kterou měly zajistit jednotný trh a volný obchod. Dokáže propojit tak odlišné politiky, jakými byli německý konzervativec Kohl, francouzský socialista Mitterand a britská euroskeptička Thatcherová. Později přibývá společná měna a propojování hospodářských politik. Navzdory nesporným dílčím přínosům byl dopad těchto kroků na prosperitu sporný. Jednotný trh s volným obchodem přinesly výhody evropským spotřebitelům, ale jak připomínají protesty zemědělců, část producentů zničily. Řada států a firem profitovala ze společné měny, ale Itálie s Řeckem draze zaplatily.
Eurofederalisté proto po krizi eurozóny raději přestávají mluvit o prosperitě a přesedlávají k lidským právům. Evropa má být posílena hlídáním demokracie, řízením migrace a kontrolou klimatu. Evropský projekt se nově definuje prosazováním práv sexuálních menšin, muslimů a migrantů i zaváděním klimatických práv. Lidská práva však Evropu tmelí pouze progresivistickou elitu, jinak Evropu rozdělují. Masová migrace hloubí příkop mezi elitou a lidem, bruselské pojetí lidských práv a demokratických hodnot odcizuje východní Evropu od západní. Když dnes eurofederalisté navrhují odbourávat jednomyslnost, nemají v rozdělené Evropě nejmenší šanci.
Tváří tvář civilizačnímu nepříteli se to může změnit. Evropská válka se dnes nejspíše stává stejným motivem evropského sjednocování, jakým byl svého času evropský mír. Jistě lze namítnout, že něco takového by bylo šílené. Evropské vojenské schopnosti jsou ve srovnání s ruskými směšné, Rusové mají možnost kdykoliv vymazat z mapy jakékoliv evropské velkoměsto, aniž by Evropa mohla adekvátně reagovat. To Evropané vědí. Ale uvědomují si všechny důsledky? S jakým odporem se setkal Green Deal ničící zdejší průmysl a zemědělství? Na jaký odpor narazilo plošné covidové očkování poškozující zdraví mladých lidí? Ukazuje se, že dobře připravená propaganda část lidí přesvědčí a část zastraší. Není zřejmé, zda evropská schopnost sebedestrukce má vůbec nějaké hranice.
Od minulého roku jsme výroky vysoce postavených generálů a prominentních komentátorů soustavně připravování na válku s Ruskem. Pařížská schůzka byla dalším mezníkem. Jak konstatoval Macron, zatím nejsou evropští lídři zajedno. Někteří nasazení svých vojáků vylučují, jiní ho připouštějí. Ze zdrojů blízkých řeckému premiérovi vyplývá, že první skupina zahrnuje Finsko, Slovensko, Rumunsko, Bulharsko a Řecko, patří sem rovněž Maďarsko, které v Paříži ani nebylo.
Na vojenské zapojení jsou naopak údajně připraveni Velká Británie, Polsko a Pobaltí. Z Macronovy tiskovky víme, že ho do budoucna nevylučuje ani Francie. Zbytek účastníků nejspíše při této vášnivé debatě mlčel.
Německo však dalo ústy svého kancléře Scholze vědět, že s německými vojáky nikdo počítat nemůže. Od atlantické a eurofederalistické vlády v Berlíně se jedná o odvážný postoj. Jedním z cílů pařížského setkání prý dokonce mělo být jeho nalomení. Nejenže se Německo zdráhá uvažovat o přímé vojenské angažovanosti ale dokonce odmítá poskytnout Ukrajině balistické rakety Taurus, které by dosáhly na ruské území a jejichž nasazení by vyžadovalo německou obsluhu. Scholz čelil tlaku Paříže a Londýna tím, že veřejně upozornil na jejich stávající, dosud utajované, vojenské zapojení do války právě prostřednictvím obsluhy podobných raketových systémů a vyloučil, že by je Německo následovalo.
Berlín ve velkých evropských otázkách minulého desetiletí neomylně volí ideologii proti realitě: odmítá jadernou energii a podporuje masovou migraci, Green Deal, zrušení práva veta či progresivistické pojetí demokratických hodnot. V otázce Ukrajiny na rozdíl od řady ostatních alespoň váhá, důvody jsou hluboké. Na rozdíl od Francie a Velké Británie je současný německý režim založený na děsivé zkušenosti z posledního východního tažení. Ale Německo není samo. Hlas míru a zdravého rozumu dnes paradoxně přichází z Balkánu poznamenaného konflikty, korupcí a nestabilitou, zatímco ze dvou kolébek západní demokracie a jinak úspěšného Pobaltí se šíří válečný fanatismus. Znamená to dvojí: přehodnotit obvyklá schémata mentální geopolitiky a uvědomit si, kde jsou hranice středoevropského prostoru, pokud má být místem míru a prosperity.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolení. Text není určen ke sdílení na další weby.