Bývalý ministr zahraničí ČR Jan Kavan píše o okolnostech íránské odvety a o významu mírového hnutí v 70. a 80. letech pro dnešek.
Přiznám se, že mi je každým dnem více a více líto lidí, jejichž znalost o tom, co se děje kolem nich a ve světě je zcela závislá na tom co si přečtou v mainstreamových novinách nebo uvidí v České televizi. Připomínám si, co jsme si uvědomovali už v disentu, tedy, že nejpohodlněji se vládne zmanipulovaným občanům, kterým vytřídíte poskytované informace. Tenkrát se tomu říkalo cenzura. Dnes je to boj proti tzv. dezinformacím a proti alternativním médiím, jakými je třeba !Argument. Tenkrát měly alternativní hlasy k dispozici jen samizdat, k němuž se však dostala jen malá menšina lidí. A západní rozhlasové stanice. Takže si říkám, že jsme na tom nyní lépe. Ale je tomu tak? Tenkrát mocní lhali tak hloupě a otevřeně, že většina lidí oficiálním informacím nevěřila. Dnes je jejich vliv nesrovnatelně větší.
Před několika dny byla všechna média zaplavena ostrými odsudky Íránu, který vystřelil asi 300 dronů a balistických raket na Izrael. Ministryně války paní Jana Černochová se nechala slyšet, že šlo o útok „zákeřný a barbarský“. Při tomto útoku však nikdo nepřišel o život. Jen jedna letištní plocha jednoho vojenského letiště byla poškozena a zraněna byla jedna malá beduínská holčička. Mimochodem nikdo se nepozastavil nad tím, že pocházela z arabské vesničky v málo obydlené oblasti, kam bohatý Izrael nedodává ani základní elektrický proud.
Miniaturní publicitu mělo však íránské vysvětlení, že útok je odvetou na předešlé bombardování íránského diplomatického komplexu v syrském Damašku, při němž Izraelci celkem zabili 11 osob (včetně sedmi vysokých velitelů Íránských revolučních gard). Téměř nikde jsem se nedočetl jednoznačného odsouzení zcela bezprecedentního útoku na diplomatické území, které je všude chráněno Vídeňskou úmluvou a jde tedy to o jasné porušení mezinárodního práva. Český premiér Petr Fiala pouze zdůraznil, že Izrael má plnou podporu české vlády, neboť má nezadatelné právo na obranu!
Zajímalo by mne, jak by česká vláda reagovala, kdyby někdo v rámci své obrany třeba vyhodil do povětří izraelskou ambasádu v Praze. Je vhodné si připomenout, že nejen při íránské odvetě nepřišel o život žádný Izraelec, ale Írán svou odvetu pečlivě připravoval 12 dní tak, aby k žádnému krveprolití nedošlo a nevznikla by tak záminka k eskalaci konfliktu mezi Izraelem a Íránem.
Times of Izrael napsaly, že izraelská vláda s íránskou odvetou nepočítala, a když tak maximálně s tím, že bude velmi malá a limitovaná. Novináři připomněli, že Izrael v minulosti již mnohokrát zaútočil na íránské základny v Sýrii, při nichž zahynuli lidé, a Írán nikdy nepřistoupil k tomu, že by zaútočil na území Izraele, a ještě v tak velkém měřítku.
Je zvláštní, že izraelská vláda nepochopila, že vraždou vysokých vojenských představitelů přetekl íránský pohár zdrženlivosti. Současně však Írán odpověděl na izraelské bombardování, k němuž došlo bez jakéhokoliv varování, tím, že celé 3 dny před odpálením svých střel varoval všechny sousední státy, a především vyzval Turecko, aby toto varování sdělilo svému americkému spojenci. To Turci samozřejmě učinili, a tak měly USA s Izraelem, ale i s Francií a Británií dost času se připravit na obranu. Íránci vyslali na 1000 km přelet i drony s rychlostí 185 km/hod, takže bylo snadné je sestřelit. To se samozřejmě Izraelcům a spojencům podařilo. Izrael se vzápětí pochlubil, že došlo k sestřelení 99 % íránských dronů a raket. Spolu s nimi sestřelovalo íránské střely dokonce i Jordánsko. Izrael mohl proto svou reakci prezentovat jako velký úspěch jak své technologie, tak i skvělé spolupráce se svými spojenci.
Írán naprosto pochopitelně oznámil, že pro něj jeho promyšlenou odvetou celá záležitost skončila. Současně varoval Izrael, aby neodpovídal na odvetu další odvetou, na níž by Írán reagoval ihned a daleko vážněji. To rychle pochopili, jak ve Washingtonu, tak i v Londýně, a tak ve snaze zabránit další eskalaci a rozpoutání války v celém regionu, požádali Izrael, aby si další reakci odpustil s tím, že tentokrát by židovský stát neměl americkou podporu.
Předpokládám, že toto varování přesvědčilo izraelský válečný kabinet, aby odstoupil od původního plánu vojensky napadnout Írán ve větším rozsahu a tím ho údajně „odradit od dalších útoků na Izrael“. Ovšem izraelský premiér Bibi musel aspoň trochu utišit kritiku od svých ultrapravicových vládních spojenců, a tak nakonec nařídil jen omezený raketový útok na íránský Isfahán, kde jsou jak vojenské objekty, tak i největší jaderné zařízení Natanz. Írán oznámil, že izraelské rakety sestřelil, a tedy nedošlo k žádnému poškození. Tato izraelská odveta za odvetu vyprovokovala známého jestřába ministra vnitra Bena Gvira k jednoslovné reakci: „Chabé!“.
Zcela odlišná česká, (ale nejen česká), reakce na bombardování íránského konzulátu a zabití vysokých důstojníků ve srovnání s reakcí na íránskou odvetu ilustruje klasický dvojí standard. Ten je však v naší vládní politice zakotvený již dlouho. Vláda například často opakuje, že by Rusko mělo Ukrajině vrátit anektovaný Krym. Nedovedu si však představit, že by třeba Putina vyzvali: Vraťte anektovaný Krym hned, jakmile Izrael vrátí Sýrii anektované Golanské výšiny. A přesto jsou ty dvě anexe srovnatelné. Rozdíl je jen v tom, že Krym patřil Rusku až do roku 1954, kdy ho Chruščov v rámci SSSR daroval Ukrajině a žije tam většina Rusů, kdežto Golanské výšiny nikdy nepatřily Izraeli a nežili tam žádní Izraelci.
Írán spolkl své varování, že i na omezenou izraelskou odvetu odpoví rozsáhlým útokem, a bombardování Isfahánu bagatelizoval, takže zatím to vypadá, že na obou stranách převážila snaha o přežití. Doufejme, že to pochopili i čeští jestřábi a aspoň na čas si uloží bobříka mlčení.
Takového bobříka si, bohužel, neuložil známý historik Jan Rychlík, který před několika dny zveřejnil svou úvahu „I slovenské volby ukazují, jak Kreml sází na mírovou kartu“ (Právo, 12.4.2024). Pan historik opakuje vládní mantru, že „dodávky zbraní Ukrajině a její podpora jsou nejlepší zárukou míru“. Nikdy jsem nepochopil, jak mohou někteří lidé uvěřit tomu, že míru lze dosáhnout tím, že zbraněmi prodloužíme válku, díky níž budou zabity další tisíce lidí, a Ukrajina bude ještě více zničena. Mír může být i na hřbitově.
Rychlík ve svém ideologickém zanícení zaútočil i na západní mírové hnutí, které podle něj „naletělo Moskvě a sehrálo roli užitečných idiotů“. K tomu ještě dodal zcela bezostyšnou lež, že tito míroví aktivisté „hlasitě mlčeli“, když sovětská vojska vtrhla v roce 1968 do Československa.
Je podivné, že český historik si nepřečetl řadu prací západních historiků, kteří detailně popsali velké protesty mírových aktivistů, jak proti sovětské invazi, tak i proti perzekuci československých disidentů. Ještě v srpnu 1968 řada mírových aktivistů protestovala na náměstích hlavních měst všech invazních států, kde byli vzápětí zatčeni a posléze vypovězeni. Některé z nich dobře znám. Například jedni z nejznámějších britských mírových představitelů April Carterová a Michael Randle mi po svém vypovězení do Británie aktivně celých 20 let pomáhali při pašování tun zakázané literatury do tehdejšího Československa. To ovšem popisuje i česká historička Mgr. Jitka Hanáková ve své obsáhlé studii „Tiskové a informační služby čsl. exilu v letech 1969-89“, kterou loni vydalo Národní Muzeum (str. 30-37).
Panu Rychlíkovi bych doporučil se začíst i do dokumentů Charty 77, která s řadou mírových organizací vedla dlouhodobý dialog. Některé tyto příspěvky, například Jaroslava Šabaty, Ladislava Hejdánka nebo Jiřího Hájka jsem zveřejnil spolu s bývalou mluvčí Charty 77 Zdenou Tominovou v brožurce „Voices from Prague“ (Hlasy z Prahy), kterou vydala britská mírová organizace END (European Nuclear Disarmament / Evropské Jaderné Odzbrojení) v roce 1983.
Ovšem zdaleka nejznámější je dokument Charty 77 známý jako „Pražská výzva“ z března 1985, kterou podepsalo 24 signatářů Charty, včetně Václava Havla, Jiřího Dienstbiera, Petra Uhla a dalších. Hlavním autorem byl Jaroslav Šabata, který v té době vedl veřejný dialog o spolupráci s hlavním představitelem britské END prof. Edwardem Thompsonem. Vím to, protože jsem tuto výměnu názorů sám zprostředkoval a v Anglii pak zveřejnil. Je vhodné si připomenout, že Pražská výzva vyzvala k ukončení studené války, k odstranění Železné opony, ke sjednocení Německa a i k „rozpuštění NATO i Varšavské smlouvy“. Pražskou výzvu ihned podpořilo mnoho západních mírových organizací. Kromě britské END, například holandská IKV (Inter-Church Peace Council) či americká Peace and Democracy East and West nebo francouzská CODENE.
Panu Rychlíkovi mohu doporučit si prostudovat i obsáhlou práci z roku 2013 od polského historika (a profesora univerzity v norském Oslo) Kacpera Szuleckého, který detailně popsal spolupráci československého mírového hnutí, jak s polským mírovým hnutím, především s organizací Wolność i Pokoj (Svoboda a mír), tak s výše zmíněnými západními mírovými organizacemi. Je neobyčejně smutné, že se ve snaze napadnout nově zvolenou slovenskou vládu a podpořit válku na Ukrajině historik sníží ke zkreslování historie.