Ilona Švihlíková komentuje poslední názor MMF o hospodářské budoucnosti střední a východní Evropy. Jak je to s nejen českým hospodářským modelem a opravdu platí, že dobře už bylo a spasí nás další doporučené reformy vládnutí a boj s korupcí?
Pohoršení i rozčilení vyvolal nedávný výrok Poula Thomsena, který je evropským „šéfem“ Mezinárodního měnového fondu. Uvedl, že východ Evropy má ekonomické potíže a že se situace může zhoršovat.
Slova pronesl na konferenci o konvergenci střední, východní a jihovýchodní Evropy v Dubrovníku. Podívejme se nejprve na základní body jeho úvodního projevu. Pozornost jim je potřeba věnovat, protože koneckonců to v posledních letech byl MMF, který transformační strategii těmto zemím více či méně intenzivně vnucoval. Rozhodně ale byl jedním z dominantních aktérů tzv. Washingtonského konsenzu.
Přibližování se zpomalilo
Thomsen na začátek svého projevu uvedl, že rychlá konvergence (přibližování se, dohánění) s vyspělými zeměmi v celém regionu (ergo, střední, východní, jihovýchodní Evropa) výrazně zpomalila. Uvádí, že potenciál je nyní jen asi polovina toho, co byl před krizí (myšleno Velká recese).
Thomsen dále uvádí, že se to dalo do určité míry čekat a přitom doplňuje, že rychlé zisky z produktivity byly spojeny s liberalizací cen, privatizací atd. (což moc u MMF nepřekvapí, že). Nyní je prý třeba se koncentrovat na další vlnu reforem, kterou jak on, tak i téma konference definovalo jako reformy governance (řízení, správy) a institucí.
Dále ovšem konstatuje, že transformující se země využily (kromě období Velké recese) souhry příznivých podmínek, které se už nejspíše nezopakují (zvýrazněno autorkou).
Thomsen uvedl tři faktory, které představují výzvu (v mainstreamové řeči eufemismus pro průšvih ne-li prů…víte co)
První se týká demografie a nedostatku odborných pracovních sil:
– Region (mimo Turecka) rychle stárne
– Silná emigrace v podobě kvalifikovaných pracovníků. Asi 20 milionů lidí odešlo za posledních 25 let. To je 5,5 % populace.
– MMF prý již za rok 2012 ukázal, že reálné HDP by bylo o 7 % vyšší, kdyby nebyla tak velká emigrace z regionu.
Druhý faktor se týká externí ekonomické situace, která již nebude tak příznivá:
– I když světová ekonomika ožívá, střednědobé růstové perspektivy jsou slabé a nejistota vysoká.
– A co je pro region zásadní, eurozóna by měla mít nižší potenciální růst o 20 % než před krizí.
Zatřetí, méně příznivé bude i externí politické prostředí.
– EU byla kotvou, přijetí společné legislativy acquis communitaire přispělo k procesu integrace.
– Jsou patrné tendence k dezintegraci. Vyhlídky na členství v EU tak nejsou zcela optimistické.
Thomsen dále zmiňuje otázky politické ekonomie jako problematické. Odvolává se na dění v USA, ve Velké Británii, ale také zdůrazňuje, že na počátku byla do reforem „chuť. Nezapomíná ani na napětí mezi „starými“ a „novými“ zeměmi EU. Sám Thomsen se k této problematice nijak blíže nevyjadřuje s tím, že jako zástupce MMF sdílí obavu o působnost centrálních bank. Upomíná také, že region je velmi heterogenní (různě namíchaný vliv státu a trhu), což pro MMF znamená obtíže v definování společných, relevantních témat pro region.
Thomsen končí svoji řeč optimisticky s tím že „region nakonec jistě uspěje.“
Dobře už bylo
Nuže, co nám to pan Thomsen vlastně řekl? Realisticky bychom to mohli zhodnotit stručně: dobře už bylo, milá střední, východní a jihovýchodní Evropo. Jenže takováto prohlášení si přeci jen zasluhují podrobnější rozbor.
Začněme externími (vnějšími) vlivy. Zde Thomsen přiznává to, o čem se už dlouho vede odborná debata (jíž je ovšem ČR téměř nedotčená). Tedy, že ve vyspělých zemích probíhá „cosi“, co ekonomiky zpomaluje.
Lawrence Summers oživil hypotézu „setrvalé stagnace“, které jsme se zde na !Argumentu také věnovali. I když je to kontroverzní téma, není pochyb, že potenciál růstu po Velké recesi je ve vyspělých zemích nižší. Bezesporu se můžeme dohadovat, jestli je to demografií (à la Japonsko), technologiemi s pracovně-úsporným charakterem, vysokou nerovností, která drtí kupní sílu, nebo jevem hystereze (tj. škrty podle politiky austerity zničily ekonomiky nikoliv „jen“ krátkodobě, ale dlouhodobě, jak by uvedl Stiglitz). Ať tak či tak, Západ má problém. A na něj napojené země – napojené v nerovnoprávném pojetí – jako kolonie, tím pádem též.
Řečeno zcela natvrdo (jak to mám i podrobněji ve své Jak jsme se stali kolonií), transformující se ekonomiky se integrovaly do kapitalistických ekonomiky v době, kdy už kapitalismus měl problém. Jejich „vstup“ systém na chvíli zachránil, a velkou krizi odložil. Ale Velká recese ukázala, že „něco je shnilého ve státě dánském.“ Transformující se země si tedy prožily šok. Ukázalo se, že „kapitalistický ráj to na dohled“ mizí i v zemích vyspělejších. Pozlátko definitivně spadlo. S ním i iluze. Což, jak naznačuje i Thomsen, má vždycky (někdy s větším zpožděním) politické dopady. Vidíme je v celém „západním“ světě (ergo v centru i periferiích).
Vyčerpání hospodářského modelu
Tyto zhoršené externí, vpravdě systémové podmínky, se navíc časově „sešly“ s tím, že se transformujícím se zemím vyčerpal jejich model.
Je pravda, že země postkomunistické nelze házet všechny do jednoho pytle. Ale jedno mají přeci jen společné: jejich transformace byla ovlivněna Washingtonským konsenzem (někde dramaticky, někde méně) a vedla k závislosti na Západě.
Tato závislost má různé podoby. Od té relativně jako „nejlepší“ v podobě masivní přítomnosti zahraničních firem, ekonomice založené na exportu a láci (ČR, Maďarsko, Slovensko), vedoucí nutně k podřadnému postavení v mezinárodní dělbě práce, až po ještě horší formy jako je závislost na dluhovém financování, nebo přímo remitencích (tj. vývozu obyvatelstva a následnému transferu části mezd do domácí ekonomiky).
To, že model ekonomiky ČR založený na lákání zahraničních investic spojených se střední – nižší přidanou hodnotou, se přežil, není žádná novinka. O vyčerpanosti modelu psal i ČSÚ, odbory a o neudržitelnosti dosavadní „strategie“ mám právě knihu Jak jsme se stali kolonií. (Pro !Argument jsem o snížení potenciálu české ekonomiky psala na základě několika veřejných vystoupení např. zde).
Nová strategie
Nyní „by se měla“ vymyslet strategie nová – o což se v knize také alespoň částečně pokouším, a koneckonců tento problém identifikovala, co vím, minimálně i naše aktuální vláda (resp. Úřad vlády), ale i vláda slovenská. Nebude to ovšem snadné, protože – a to si také řekněme na rovinu – nikdy nikdo neměl zájem, abychom snad konkurovali zemím Západu.
Naopak. Měli jsme se včlenit jako apendix do jeho subdodavatelských sítí a nechat pracovat své „komparativní výhody“ – geografickou blízkost Německu, určitý infrastrukturní standard a levnou práci. Rozhodně tu nikdy nebyl zájem, abychom snad rozvíjeli své vlastní nadnárodní firmy, nebo se pokoušeli být rovnocennými konkurenty. Řada českých značek byla zahraničními firmami koupena jen proto, aby byla zničena, jak dnes už dobře víme.
Naivní představy o tom, jak nám Západ chce pomoci, nikdy nevyjadřovaly esenci politické ekonomie – totiž, že jde především o moc – kdo má mateřskou firmu, technologie, kdo ovládá, kdo určuje ceny atd.
Přesně tomuto byla uzpůsobena i strategie Washingtonského konsenzu, který není v reálu ničím než neoimperiální strategií (levná měna, levná práce…),
Tato pozice kolonie je něco s čím se střetáváme dnes a denně – ona má totiž i své politické důsledky. Od dvojího standardu potravin, o kterém psala Veronika Sušová-Salminen, až po „kárání“ Macrona a Merkelové a poučování „těch nezbedných a nevděčných“ východňáků, kteří mají drzost nestát před centrem vždy v pozoru. Ekonomická podřízenost má své politické dopady, píšu ve své knize.
Jaké reformy?
Poul Thomsen není hlupák, a tohle všechno bezesporu ví. A jistě i ví, jakou zásadní roli v této transformaci sehrál MMF. Také proto nyní hovoří o tom, že reformy se musí orientovat na governanci (vládnutí) a na instituce. Prostě a jednoduše se pak řekne: země XY nebojuje dost proti korupci, nezlepšila kvalitu institucí a zůstane prostě ekonomickou kolonií s reálnou hrozbou zhoršujícího se, nikoliv zlepšujícího životního standardu. Je to pohodlná strategie, kterou MMF praktikuje roky – hodit problém na domovskou zemi, která „dost nereformovala.“ A to už vůbec nehovoříme o tom, že právě instituce (a korupce) jsou jaksi ehm, vedlejším produktem toho, jak ona transformace probíhala, že.
Nic proti zlepšení governance či kvality institucí. Ale ty samy o sobě model ekonomiky, tj. to Z ČEHO bude ekonomika žít, JAK bude začleněná (v jakém postavení) do mezinárodní dělby práce a CO z toho budou její občané mít, neřeší. Ale to jsou už moc nepříjemné otázky, které jdou k podstatě moci v dnešní ekonomice. O takových se na konferencích většinou nehovoří. To radši tu o Smolíčkovi a o boji proti korupci, který spasí tak nějak všechno.